Zmačkala papír v pěsti. Jak se opovažuje? Bolest z mátiny smrti, aniž by věděla, kde je pohřbené její tělo, se teprve začínala vytrácet a Carridin se opovažuje takhle se jí vysmívat? Popadla pravý zdroj, odhodila ty ohavné lži a usměrnila. Papír chytil ještě ve vzduchu, takže na modrozlaté dlaždice dopadl jenom horký prach. Tohle pro Jaichima Carridina. A pro tyhle... ženské! Tisíciletá pýcha andorských královen jí do páteře vložila ocel.
Merilille vyskočila. „Nedostala jsi povolení usměrňovat! Propustíš –!“
„Nech nás, Pol,“ nařídila Elain. „Hned.“ Služebná vytřeštila oči, ale máti Elain dobře naučila velitelskému hlasu, hlasu královny na trůnu. Pol předvedla pukrle a odcházela dřív, než si to uvědomila. Když už byla na cestě, zaváhala jen na chviličku, než vyběhla ven a zavřela dveře. To, co se tady mělo stát, bylo očividně pouze pro Aes Sedai.
„Co to do tebe vjelo, dítě?“ Zbytky Merilillina znovunabytého klidu pohltil čistý vztek. „Okamžitě propusť zdroj, nebo přísahám, půjdu ihned pro střevíc.“
„Jsem Aes Sedai.“ Slova zněla jako kámen v zimě a Elain to tak chtěla. Carridinovy lži, tyhle ženské. Merilille vyhrožovala, že ji vyplatí? Ony uznají její právoplatné místo mezi sestrami. S Nyneivou našly mísu! Nebo jako by ji našly, a již probíhala jednání, jak ji použít. „Vy mě chcete potrestat za to, že jsem vyjevila tajemství, které očividně znají pouze sestry, ale žádná z vás se neobtěžovala mi to tajemství sdělit, když jsem získala šátek. Chcete mě potrestat jako novicku nebo přijatou, ale já jsem Aes Sedai. K šátku mě pozvedla Egwain z al’Vereů, amyrlin, o níž tvrdíte, že jí nyní sloužíte. Jestli popřete, že já a Nyneiva jsme Aes Sedai, tak popíráte i amyrlin, která mě poslala najít Větrnou mísu, což jsme dokázaly. To nedovolím! Volám tě k zodpovědnosti, Merilille Ceandevin. Podvol se vůli amyrlinina stolce, nebo tě já povolám k soudu jako zrádce a vzbouřence!“
Merilille málem vypadly oči z důlků, jen civěla s otevřenou pusou, ale vedle Careane nebo Sareithy, které se nevírou málem udávily, se ještě ovládala. Vandene byla jen trochu zaražená a zamyšleně si tiskla prst na rty pod mírně vykulenýma očima, zatímco Adeleas se předklonila a prohlížela si Elain, jako by ji viděla poprvé v životě.
Elain si usměrnila jedno z vysokých křesel trochu blíž, posadila se a uhladila sukně. „Ty si můžeš taky sednout, Merilille.“ Stále používala velitelský hlas – ony očividně na nic jiného neslyšely – ale přece ji překvapilo, když se Merilille, celá vykulená, opravdu pomalu posadila.
Navenek zachovávala chladnou, klidnou tvář, ale uvnitř bublal hněv. Ne, vřel. Tajemství. Vždycky si myslela, že Aes Sedai mají příliš mnoho tajemství, dokonce i jedna před druhou. Zvlášť jedna před druhou. Pravda, taky jich sama pár měla, ale jenom z nezbytí, a ne před někým, kdo to musel vědět. A tyhle ženy chtěly trestat ji! „Tvoje autorita pochází od věžové sněmovny, Merilille. Mne s Nyneivou pověřil sám amyrlinin stolec. Máme tedy větší pravomoci než ty. Odteď budeš přijímat příkazy ode mne nebo Nyneivy. My samozřejmě vyslechneme každou radu, kterou nám nabídneš.“ Už předtím si myslela, že Merilille vypadnou oči z důlků, ale teď...
„Nemožné,“ vyprskla šedá. „Ty ses –“
„Merilille!“ vyjela Elain ostře a předklonila se. „Stále ještě popíráš autoritu své amyrlin? Stále se opovažuješ?“ Merilille bezhlesně pohybovala rty. Olízla si je. Trhaně zakroutila hlavou. Elain cítila radostné vzrušení. Všechno to, jak Merilille bude přijímat příkazy, byl holý nesmysl, samozřejmě, avšak ony ji uznají. Tom i máti říkali, že abyste dostali jedno, musíte požádat o deset. Přesto to k utišení jejího hněvu nestačilo. Napadlo ji, že pro střevíc dojde sama a zjistí, jak daleko až může zajít. Jenže tím by všechno zničila. To by si její věk připomněly dost rychle, a taky to, jak teprve nedávno sundala bílý šat novicky. Mohly by ji znovu začít považovat za hloupé dítě. Tahle představa znovu rozdmýchala její hněv. Spokojila se však s: „Zatímco budeš potichu a přemýšlet, co dalšího bych jako Aes Sedai měla vědět, Adeleas a Vandene mě seznámí s tím, jaké tajemství jsem to ohrozila. Chcete mi říct, že Věž o tom kruhu – té rodince, jak jim říkáte – celou dobu ví?“ Chudinka Reanne a její naděje, že se vyhne pozornosti Aes Sedai.
„Asi je to nejblíž, jak se dokázaly přiblížit k sestrám,“ odpověděla Vandene. Opatrně. Prohlížela si Elain stejně pozorně jako její sestra. Ač byla zelená, měla chování hodně podobné Adeleas. Careane a Sareitha se tvářily ohromeně, nevěřícně přebíhaly očima z mlčící, celé rudé Merilille na Elain a zpátky.
„I během trollockých válek některé ženy nezvládly zkoušky nebo neměly dost síly nebo je poslaly z Věže z obvyklých důvodů.“ Adeleas nasadila poučující tón, ale nebylo to urážlivé. Hnědé to při vykládání dělávaly často. „Za daných okolností není příliš překvapivé, že mnohé se bály odejít do světa samy, ani to, že prchaly do Barashty, jak se tenkrát jmenovalo město, které zde stálo. I když hlavní část bývalé Barashty byla samozřejmě tam, kde nyní stojí Rahad. Z Barashty nezůstal kámen na kameni. Trollocké války se do Eharonu dostaly až později, ale nakonec padla Barashta stejně jako Barsine, Shaemal a..."
„Rodinka...“ přerušila ji mírně Vandene a Adeleas zamrkala a kývla, „...rodinka vydržela i po pádu Barashty stejným způsobem jako předtím, přibírala divoženky a ženy vyhnané z Věže.“ Elain se zamračila. Panímáma Ananová říkala, že rodinka sbírá i divoženky, ale Reanne se zřejmě nejvíc ze všeho snažila dokázat, že Elain a Nyneiva jimi nejsou.
„Žádná nevydržela dlouho,“ dodávala Adeleas. „Pět let, možná deset. Jako dneska. Když si uvědomily, že jejich skupinka není náhradou za Bílou věž, odcházely a stávaly se z nich vesnické léčitelky nebo vědmy a tak, nebo občas na sílu zapomněly, přestaly usměrňovat a pustily se do řemesla nebo obchodu. V každém případě v podstatě zmizely.“ Elain napadlo, jak někdo může takto zapomenout na jedinou sílu. Touha usměrňovat, svody pravého zdroje byly neustále tady, jakmile se je žena naučila hledat. Aes Sedai ale zjevně věřily, že to žena může prostě odložit, jakmile zjistí, že z ní nebude Aes Sedai.
Do vysvětlování se znovu pustila Vandene. Sestry často mluvily na střídačku, druhá bez přerušení navázala tam, kde první přestala. „Věž o rodince ví téměř od začátku, možná úplně od začátku. Nejdřív byla nepochybně nejdůležitější válka. A i když si říkají rodinka, dělají právě to, co chceme, aby tyhle ženy dělaly. Schovávají se a ani to, že dokážou usměrňovat, k nim nepřitahuje pozornost. Dokonce posílají zprávy – tajně, samozřejmě, opatrně – když narazí na ženu, která neprávem nosí šátek. Říkala jsi něco?“
Elain zavrtěla hlavou. „Careane, je v tom čajníku ještě čaj?“ Careane sebou trhla. „Myslím si, že Adeleas a Vandene by si chtěly svlažit hrdlo.“ Když Domanka šla ke stolu se stříbrným čajníkem a šálky, přece jen nevalila bulvy tolik jako Merilille před ní. „To nevysvětluje proč,“ pokračovala Elain. „Proč je informace o nich tak přísně tajná? Proč je už dávno nerozprášily?“