„No kvůli uprchlicím, samozřejmě.“ Od Adeleas to znělo jako ta nejzjevnější věc na světě. „Je pravda, že ostatní shromáždění byla rozehnána, jakmile je našly – poslední asi před dvěma sty lety – ale rodinka se udržuje malá a drží se stranou. Poslední skupinka si říkala mlčící dcery, ale moc nemlčely. Dohromady jich bylo jen třiadvacet, divoženky, které sebraly a tak trochu vycvičily dvě bývalé přijaté, ale –“
„Uprchlice,“ pobídla ji Elain a s děkovným úsměvem si od Careane vzala šálek. Sice o něj nepožádala, ale mimoděk si uvědomila, že jí ho žena podala jako první. Vandene se sestrou toho o uprchlicích cestou do Ebú Daru napovídaly dost.
Adeleas zamrkala a vrátila se zase k tématu. „Rodinka pomáhá uprchlicím. Vždycky mají v Tar Valonu dvě tři ženy na stráži. Například velmi opatrně přijdou za skoro každou ženou, kterou vyhodíme, a také se jim daří najít každou uprchlici, ať mladší novicku nebo přijatou. Alespoň se žádná bez jejich pomoci z ostrova nedostala od trollockých válek.“
„Aha, ano,“ řekla Vandene, když se Adeleas odmlčela a brala si šálek od Careane. Ta ho nejdřív nabídla Merilille, ale ta jen seděla zhroucená v křesle a zírala do prázdna. „Pokud se některé podaří uniknout, no, víme hned, kam se podívat, a ona skoro vždycky skončí zpátky ve Věži a přeje si, aby ji nezačaly svrbět nohy. Aspoň dokud rodinka neví, že to víme. Jakmile se to dozví, bude to zase jako v dobách před rodinkou, když žena utíkající z Věže mohla zamířit kamkoliv. Tenkrát jich bývalo hodně – Aes Sedai, přijatých, novicek i uprchlic – a v některých letech se dvěma třem podařilo dostat pryč, jindy i třem čtyřem. S využitím rodinky dostaneme zpátky devět z deseti. Už chápeš, proč Věž zachovává rodinku a její tajemství jako drahocenný klenot.“
Elain nyní naprosto chápala. Žena s Bílou věží neskončila, dokud Věž neskončila s ní. Kromě toho pověsti Věže nemohla uškodit pověst, že uprchlice vždycky chytí. Skoro vždycky. No, teď věděla proč.
Vstala a k jejímu úžasu se zvedla i Adeleas a Vandene, která mávnutím odmítla od Careane čaj, i Sareitha. Dokonce i Merilille, po chvíli. Všechny se na ni dívaly s očekáváním, i Merilille.
Vandene si všimla jejího překvapení a usmála se. „Další věc, kterou možná nevíš. My, Aes Sedai, jsme v mnoha směrech svárlivé, žárlíme na své postavení a výsady, ale když je některá umístěna nad nás nebo nad námi stojí, obvykle ji následujeme docela pokorně. I když v soukromí na její rozhodnutí reptáme.“
„No, to děláme,“ zamumlala šťastně Adeleas, jako by právě něco objevila.
Merilille se zhluboka nadechla a chvíli se soustředila na své sukně. „Vandene má pravdu,“ řekla. „Stojíš nad námi sama a musím přiznat, že jsi nad nás byla i postavena. Pokud si naše chování žádá pokání... No, ty nám to řekneš. Kam za tebou máme jít? Pokud se smím zeptat?“ Nebyl v tom žádný sarkasmus. Pokud něco, tak mluvila zdvořileji, než ji kdy Elain slyšela.
Pomyslela si, že každá Aes Sedai, která kdy žila, by byla pyšná, že ovládá obličej tak dobře, jako ona v té chvíli. Chtěla jenom, aby přiznaly, že je skutečně Aes Sedai. Chvíli bojovala s nutkáním namítnout, že je příliš mladá, až příliš nezkušená. „Med do plástve už nikdy nevrátíš,“ říkávala Lini, když byla malá. Egwain nebyla o nic starší.
Nadechla se a přívětivě se usmála. „První, co si připomínám, je, že jsme všechny sestry v plném smyslu toho slova. Musíme spolupracovat. Větrná mísa je příliš důležitá.“ Doufala, že budou přikyvovat taky tak nadšeně, až jim sdělí, co má Egwain v plánu. „Možná bychom se měly znovu posadit.“ Počkaly, než se sama usadila. Doufala, že Nyneiva se má aspoň z desetiny tak dobře. Až to zjistí, omdlí zděšením. „Musím vám sama o rodince něco říci.“
Merilille vypadala, že už brzy omdlí zděšením, a dokonce i Adeleas a Vandene do toho moc nechybělo. Ale říkaly: „Ano, Elain,“ a „Když to říkáš, Elain.“ Třeba odteď půjde všechno hladce.
Nosítka se kolébala v davu hýřilů na nábřeží, když Moghedien zahlédla tu ženu. Nějaký muž v zelenobílém jí na molu pomáhal z kočáru. Tvář jí zakrývala široká péřová maska, ale Moghedien by ten odhodlaný krok, tu ženu poznala z jakéhokoliv úhlu v jakémkoliv světle. Prořezávané kusy stěn, sloužící v uzavřených nosítkách jako okna, jí ve výhledu rozhodně nebránily. Ze střechy kočáru slezli dva muži s meči u boku a vydali se za maskovanou ženou.
Moghedien udeřila pěstí do stěny a křikla: „Stát!“ Nosiči zastavili tak prudce, že ji to málem shodilo.
Dav se hrnul kolem a ozývaly se nadávky na nosiče, že zavazí v cestě, jiní lidé křičeli veseleji. Tady u řeky byla tlačenice menší, takže mezi lidmi bylo vidět. Člun, který odrazil od mola, byl dost výrazný. Stříška kajuty vzadu byla červená. Nic podobného neviděla na žádném ze člunů čekajících u dlouhého kamenného mola.
Olízla si rty a zachvěla se. Moridinovy příkazy byly přesné, cena za neuposlechnutí mučivě jasná. Ale mírné zdržení neuškodí. Aspoň pokud se on o něm nedozví.
Otevřela dvířka, vystoupila a chvatně se rozhlédla kolem sebe. Tam, ten hostinec, z něhož bylo vidět přímo na nábřeží. A na řeku. Zvedla si sukně a vyrazila, aniž by se bála, že si někdo najme její nosítka. Dokud nerozváže sítě nátlaku, nosiči řeknou každému, kdo by se zeptal, že jsou zadaná, a zůstanou tam, i kdyby měli padnout hlady. Před ní se otevírala cesta, lidé v péřových maskách uskakovali stranou dřív, než k nim došla, a s kvičením a jekem se chytali tam, kde si mysleli, že je někdo píchl. Což taky píchl, protože nebyl čas splést na tolik myslí jemné sítě, musela stačit spleť jehel setkaných ze vzduchu.
Bachratá hostinská u Veslařovy pýchy málem taky nadskočila, když viděla, jak si to Moghedien rázuje do jejího šenku v bohatém šarlatovém, zlatem protkávaném hedvábí s pruhy černého hedvábí, které se lesklo stejně bohatě jako zlato. Její masku tvořila velká sprška uhlově černého peří s ostrým zobanem. Krkavec. To byl Moridinův žert, jeho příkaz, stejně jako ty šaty. Říkal, že jeho barvy jsou černá a červená a ona je bude nosit, dokud mu bude sloužit. Měla na sobě livrej, jakkoliv elegantní, a byla ochotná zabít každého, kdo ji v ní zahlédne.
Místo toho narychlo spletla síť kolem kulatolící hostinské, která se narovnala a vyvalila oči. Na jemnůstky nebyl čas. Na Moghedienin příkaz jí ukázala cestu na střechu, ta žena vyběhla po schodišti bez zábradlí po straně místnosti. Nebylo pravděpodobné, že by kterýkoliv z pijáků v peří viděl na chování hostinské něco neobvyklého, řekla si Moghedien se smíchem. U Veslařovy pýchy nejspíš ještě nikdy neviděli takového hosta.
Na ploché střeše rychle zvážila, zda je nebezpečnější, jestli má nechat hostinskou naživu nebo ji zabít. Mrtvoly nakonec vždycky ukázaly prstem. Když chtěl člověk zůstat potichu ve stínech, tak nezabíjel, pokud skutečně nemusel. Upravila síť nátlaku a řekla ženě, ať jde dolů do svého pokoje, vyspí se a zapomene, že ji někdy viděla. Ve spěchu bylo možné, že žena zapomene na celý den nebo se probudí s poněkud pomalejším myšlením, než měla doposud – Moghedienin život by byl mnohem snazší, kdyby měla nadání nátlaku – avšak v každém případě ta žena odběhla, dychtivá uposlechnout, a nechala ji samotnou.
Když se otevřely dveře na špinavou, bíle dlážděnou střechu, Moghedien zafuněla, jak náhle ucítila prsty, pátrající v její mysli, mačkající její duši. Moridin to občas dělával. Připomínka, říkal, jako by nějakou další potřebovala. Málem se po něm rozhlédla. Naskočila jí husí kůže, jako by náhle zavál ledový vítr. Dotek zmizel a ona se znovu zachvěla. Při příchodu i odchodu se jí připomínal. Moridin sám se mohl objevit kdykoliv. Honem.