Doběhla k nízké zídce, vedoucí kolem střechy, a zapátrala na řece pod sebou. Mezi většími plavidly, zakotvenými či plujícími pod plachtami, se pohybovaly desítky člunů všech velikostí, poháněné vesly. Většina kajut toho druhu, který hledala, byla jen ze dřeva, ale tam zahlédla žlutou stříšku, tady zas modrou, a támhle, uprostřed řeky a rychle mířící k jihu... Červená. Musela to být ta správná.
Zvedla ruce, ale když vypouštěla odřivous, cosi proletělo kolem ní a ona sebou trhla. Moridin přišel. Byl tady a... Civěla na odlétající holuby. Holubi! Málem se pozvracela na střechu. Při pohledu na střechu zavrčela.
Protože sebou škubla, odřivous, kterým chtěla proříznout kajutu a pasažéra, místo toho prořízl šikmo prostředek člunu zhruba v místě, kde stáli veslaři a osobní strážci. Protože veslaři odhořeli ze vzoru předtím, než odřivous udeřil, byly obě poloviny člunu dobrých sto kroků proti proudu řeky. Ale nakonec to možná nebyla úplná pohroma. Protože ten kousek člunu uprostřed zmizel ve chvíli, kdy veslaři skutečně zemřeli, měla voda několik minut na to, aby člun naplnila. Obě části člunu se s velkými bublinami potápěly ve chvíli, kdy se na ně podívala, a pasažéra s sebou vzaly do hlubin.
Náhle jí došlo, co udělala. Vždycky se držela v šeru, vždycky se schovávala, vždycky... Každá žena ve městě, která mohla usměrňovat, poznala, že někdo natáhl hodně velkou část saidaru, byť ne k jakému účelu, a každý mohl vidět, jak odpolednem proletěla čára tekutého ohně. Strach jí dal křídla. Ne strach. Hrůza.
Zvedla sukně, rozběhla se ke schodům a proběhla šenkem, vrážejíc cestou do stolů i lidí, kteří se jí snažili uhnout z cesty. Vyrazila na ulici, příliš vyděšená, aby mohla jasně přemýšlet, přičemž lidi odstrkovala holýma rukama.
„Honem!“ zavřískla a vrhla se do nosítek. Sukně se jí zachytily ve dveřích. Vytrhla je. „Honem!“
Nosiči se rozběhli, až to s ní hodilo, jí na tom však nezáleželo. Zapřela se s prsty zaklesnutými do vyřezávaných zástěn v oknech a neovladatelně se třásla. Tohle nezakázal. Mohl by jí odpustit nebo dokonce pominout nezávislou akci, pokud rychle splní zadaný úkol. To byla její jediná naděje. Falion a Ispan se budou plazit!
31
Mašiara
Když člun odrazil od nábřeží, Nyneiva hodila masku vedle sebe na čalouněnou lavici, opřela se, zkřížila ruce a pevně popadla cop. Zamračila se do prázdna. Vlastně se mračila na celý svět. Naslouchání větru jí prozradilo, že je na cestě prudká bouře, taková, která trhá střechy a srovnává stodoly se zemí, a ona si skoro přála, aby se na řece okamžitě začaly vzdouvat vysoké vlny.
„Jestli to není počasím, Nyneivo,“ opičila se, „tak bys měla jít ty. Paní lodí by mohlo urazit, kdybychom neposlaly nejsilnější z nás. Vědí, že Aes Sedai na to hodně dají. Pche!“ To byla Elain. Až na to „pche". Elain prostě usoudila, že snese všechny možné nesmysly od Merilille, než by znovu čelila Nestě. Jak jste jednou s někým začali špatně, bylo těžké to zvrátit – Mat Cauthon toho byl dostatečným důkazem! – a kdyby se to s Nestou din Reas Dva měsíce ještě zhoršilo, začala by je honit s posílkami.
„To je tedy hrozná ženská!“ zavrčela a poposedla si. Aviendha nebyla o nic lepší, když Nyneiva navrhla, aby za Mořským národem šla ona. Ona ty lidi fascinovala. Posadila hlas výš a přesně vyslovovala, vůbec ne jako Aviendha, ale nálada odpovídala. „Tyhle potíže přijdou, až přijdou, Nyneivo z al’Mearů. Třeba dneska zjistím víc sledováním Jaichima Carridina.“ Nebýt toho, že Aielanku nic nevyděsilo, řekla by, že se Aviendha bojí, z toho, jak se najednou mohla přetrhnout špehováním Carridina. Den strávený postáváním na rozpálené ulici mezi strkajícími se lidmi nebyla žádná zábava a dneska to díky slavnosti bude ještě mnohem horší. Nyneiva si myslela, že se té ženě bude hezký osvěžující výlet po řece líbit.
Člun sebou mírně trhl. Hezký osvěžující výlet po řece, říkala si. Krásný chladivý vánek v zálivu. Vlhký vánek, ne suchý. Člun se zhoupl. „Ách, krev a popel!“ zaúpěla. Zděšeně se plácla přes pusu a spravedlivým rozhořčením kopla do lavice. Jestli bude muset snášet tenhle Mořský národ dlouho, bude mluvit stejně sprostě jako Mat. Nechtěla na něj ani pomyslet. Ještě jeden den, kdy se bude muset ovládat před tím... tím chlapem... a vyrve si všechny vlasy z hlavy! Ne že by zatím požadoval něco nerozumného, ale ona ho nepřestávala sledovat, a jeho chování...!
„Ne!“ řekla rázně. „Chci si uklidnit žaludek, ne ho podráždit.“ Člun se začal pomalu kolébat. Snažila se soustředit na šaty. Nebyla na šaty fixovaná tak jako občas Elain, ale přemýšlení o hedvábí a krajkách ji uklidňovalo.
Všechno bylo vybráno tak, aby to udělalo dojem na paní lodí, aby získaly zpátky ztracenou půdu, pokud to bude k něčemu dobré. Zelené, žlutě prostřihávané hedvábí na sukních, zlatá výšivka na rukávech a živůtku, zlatá krajka kolem lemu a na zápěstí a výstřihu. Možná měl být menší, aby ji brali vážně, ale nic s menším výstřihem neměla. Vzhledem ke zvykům Mořského národa to bylo víc než slušné. Nesta ji bude muset brát takovou, jaká je. Nyneiva z al’Mearů se nebude měnit kvůli nikomu.
Jehlice se žlutými opály ve vlasech byly její vlastní – dárek od samotné panarchy Tarabonu – ale Tylin jí darovala zlatý náhrdelník, z něhož jí na prsa spadal vějíř smaragdů a perel. Nikdy se jí ani nesnilo, že by jí patřilo něco takového. Dar za to, že přivedly Mata, tak to Tylin nazvala, což sice vůbec nedávalo smysl, ale královna si myslela, že tak drahocenný dar musí nějak vysvětlit. Oba zlaté a slonovinové náramky byly od Aviendhy, která na ženu, jež zřídkakdy nosí víc než jediný stříbrný náhrdelník, kupodivu vlastnila hezkou malou zásobičku klenotů. Nyneiva ji požádala o zapůjčení krásného slonovinového náramku s růžičkami a trny, který Aielanka nikdy nenosila. Aviendha si ho překvapivě přitiskla k hrudi, jako by to byl její nejdražší majetek, a Elain, ze všech věcí, ji začala utěšovat. Nyneivu by nepřekvapilo, kdyby si ty dvě začaly brečet na rameni.
Dělo se tu cosi divného, a kdyby nevěděla, že ty dvě jsou na takové hlouposti příliš rozumné, řekla by, že kořenem zla je muž. No, Aviendha byla až příliš rozumná. Elain pořád tesknila po Randovi, ačkoliv jí Nyneiva těžko mohla dávat vinu za –
Náhle v blízkosti ucítila mohutné vlny saidaru a...
...po hlavě spadla do slané vody, zmítala sebou, zapletená v sukních, a snažila se dostat ke vzduchu. Dostala hlavu nad vodu a mezi plujícími polštáři lapala po vzduchu a ohromeně se rozhlížela. Po chvíli v šikmém stínu nad sebou poznala jedno ze sedátek a kousek stěny kajuty. Byla lapená uvnitř ve vzduchové kapse. Ne velké. Když roztáhla ruce, dosáhla na stěny. Jenomže jak...? Hlasité žuchnutí ohlásilo říční dno. Převrácená kajuta sebou trhla a naklonila se. Nyneiva měla dojem, že vzduchová kapsa se maličko zmenšila.
První věcí, než se začne divit, bylo dostat se ven dřív, než spotřebuje všechen vzduch. Uměla plavat – doma v Luhu se ráchala v tůňkách dost často – vadilo jí, jen když s ní voda začala kolébat. Nabrala vzduch do plic, sklonila se a plavala k místu, kde musely být dveře. V kopání jí dost bránily sukně. Asi by nebylo od věci se svléknout, ale ona nehodlala vyplavat na hladinu řeky pouze ve spodničce, punčochách a špercích. Ty tady taky nehodlala nechat. Kromě toho se nemohla dostat ze šatů, aniž by ztratila váček s penězi, a to by se raději utopila, než o něj přišla.