Urozená paní Caraline ani na okamžik nezaváhala. „Nejsou to špehové, Darline,“ pravila obracejíc koně k tairenským jezdcům. Vznešený pán Darlin Sisnera! Teď už jenom chyběl urozený pán Toram Riatin. Min si náhle přála, aby Randův vliv ta’veren na vzor byl o něco méně důkladný. „Z Andoru mě přijel navštívit bratranec se ženou,“ pokračovala Caraline. „Smím ti představit Tomase Trakanda – z menší větve našeho rodu – a jeho ženu Jaisi?“ Min se na ni málem zamračila. Jediná Jaisi, již kdy potkala, byla před dvacítkou vyschlá jako švestka a vzteklá a zatrpklá až do morku kostí.
Darlin znovu zalétl pohledem k Randovi a na chvilku spočinul na Min. Sklonil kuší a nepatrně se uklonil, vznešený pán pozdravil menšího šlechtice. „Jsi tu vítán, urozený pane Tomasi. Chce to odvahu, připojit se k nám v této chvíli. Al’Thor na nás může s každým dnem vypustit své divochy.“ Urozená paní Caraline se na něj rozčileně podívala, čehož si on okatě nevšímal.
Ale všiml si, že Rand jeho úklonu opětoval stejně nedbale. Snědá hezká žena z jeho doprovodu si cosi rozzlobeně mumlala – měla dlouhý tvrdý obličej, vztekání určitě hodně cvičila – a pořízek, mračící se a potící v červeném, zeleně prostřihávaném kabátě, pobídl koně blíž, jako by chtěl Randa přejet.
„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ pronesl Rand chladně, jako kdyby si ničeho nevšiml. Drak Znovuzrozený mluvící k... Drak Znovuzrozený mluvící v podstatě ke komukoliv, tak to bylo. Nadutost jako hora. „Jen máloco proběhne tak, jak čekáme. Například jsem slyšel, že jsi v Tearu v Haddon Mirku.“
Min by se ráda odvážila promluvit, odvážila se říci něco, co by ho uklidnilo. Spokojila se s tím, že ho pohladila po ruce. Nedbale. Manželka – tak tohle slovo znělo moc pěkně – manželka mimoděk hladící svého manžela. Další hezké slovo. Světlo, bylo těžké být spravedlivá! Nebylo spravedlivé být spravedlivá.
„Vznešený pán Darlin přijel nedávno na lodici s několika nejbližšími přáteli, Tomasi.“ Caralinin hrdelní hlas se ani na okamžik nezměnil, ale její bělouš najednou poskočil, nepochybně ho kopla, a než ho jezdkyně zase zvládla, otočila se zády k Darlinovi a vrhla na Randa zamračený varovný pohled. „Neobtěžuj vznešeného pána, Tomasi.“
„Mně to nevadí, Caraline,“ řekl Darlin a pověsil kuši na sedlo. Popojel blíž a opřel se o přední rozsochu. „Člověk by měl vědět, do čeho jde. Možná jsi slyšel příběhy o tom, že al’Thor jede do Věže, Tomasi. Přijel jsem, protože za mnou před pár měsíci přišly Aes Sedai a naznačily, že by se to mohlo stát, a tvoje sestřenice mě informovala, že dostala tutéž zprávu. Mysleli jsme si, že bychom ji mohli posadit na Sluneční trůn, než se ho zmocní Colavaere. No, al’Thor není žádný hlupák. Nikdy jsem si to o něm nemyslel. Podle mě hraje na Věž jako na harfu. Colavere visí, on sedí bezpečně za hradbami Cairhienu – bez uzdy Aes Sedai, to se vsadím, ať už se povídá cokoliv – a dokud nepřijdeme na nějaký způsob, jak se z toho vymotat, tak mu sedíme v dlani a čekáme, až zatne pěst.“
„Přijel jsi na lodi,“ poznamenal Rand prostě. „Můžeš zase na lodi odjet.“ Min si náhle uvědomila, že ji jemně poplácává po ruce. On se snaží uklidňovat ji!
Darlin kupodivu zvrátil hlavu dozadu a rozesmál se. Hodně žen by na jeho nos zapomnělo jenom pro ty jeho oči a smích. „To je pravda, Tomasi, ale já tvou sestřenku požádal, aby se za mě provdala. Ona neřekne ano nebo ne, ale muž nemůže zanechat případnou manželku vydanou na milost a nemilost Aielů, a ona neodjede.“
Caraline z Damodredů se narovnala v sedle s chladnou tváří, kterou by zahanbila i Aes Sedai, ale náhle se kolem ní a Darlina zablýskla červená a bílá aura, a Min věděla své. Na barvách zřejmě nezáleželo, ale tihle dva se vezmou – poté, co ho Caraline bude chvíli prohánět. Navíc se Darlinovi na hlavě náhle zjevila koruna, prostý zlatý kroužek se zakřiveným mečem položeným na bok na čele. Královská koruna, již bude jednoho dne nosit, ačkoliv které zemi patřila, to netušila. Tear měl vznešené pány místo králů.
Obraz a aury zmizely, jakmile Darlin otočil koně ke Caraline. „Dneska žádnou kořist nenajdeme. Toram se již vrátil do tábora. Navrhuji, abychom učinili totéž.“ Modrýma očima rychle zapátral mezi stromy. „Zdá se, že tvůj bratranec a jeho žena ztratili koně. Často se zatoulají, když je nehlídáš,“ dodal k Randovi velice laskavě. Velmi dobře věděl, že žádné koně nemají. „Ale Ines a Rovair se určitě svých zvířat vzdají. Procházka na vzduchu jim prospěje.“
Pořez v červeném pruhovaném kabátě okamžitě seskočil z vysokého ryzáka, na Darlina vrhl pochlebovačný a na Randa mnohem méně milý, byť stejně úlisný úsměv. Rozzlobená žena ze své stříbřité klisny škrobeně slezla až po chvíli. Netvářila se nijak nadšeně.
Min také ne. „Ty chceš jít do jejich tábora?“ pošeptala Randovi, když ji vedl ke koním. „Copak ses zbláznil?“ dodala bez přemýšlení.
„Ještě ne,“ opáčil tiše a špičkou prstu jí sáhl na nos. „Díky tobě to vím.“ A vyhodil ji na klisnu. Sám se vyškrábal do sedla ryzáka a pobídl zvíře k Darlinovi.
Zamířili přes kopec k severu a mírně na západ a Rovaira s Ines nechali stát pod stromy, kde se na sebe ti dva zamračeně dívali. Když se zařadili dozadu s Cairhieňany, ostatní Tairenové na ně pokřikovali, ať si užijí procházku.
Min by byla jela vedle Randa, ale Caraline jí položila ruku na paži a stáhla ji za oba muže. „Chci vidět, co dělá,“ poznamenala Caraline tiše. Který, napadlo Min. „Ty jsi jeho milenka?“ zeptala se Caraline.
„Ano,“ odpověděla Min vzdorně, jakmile popadla dech. Tváře jí hořely. Ale žena jenom kývla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Možná byla, v Cairhienu. Občas si uvědomila, že všechna ta blazeovanost, kterou získala hovory se světaznalými lidmi, je silná asi jako její blůzka.
Rand a Darlin jeli před nimi těsně vedle sebe, mladší muž byl o půl hlavy vyšší a oba nosili pýchu jako plášť. Ale přesto si povídali. Poslouchat nebylo snadné. Mluvili tiše a koňům pod kopyty šustilo suché listí a praskaly spadlé větvičky, takže jim často nebylo rozumět. Taky křik dravce ve vzduchu či švitoření veverky na stromě jejich slova přehlušily. Přesto bylo možné občas nějaké zachytit.
„Jestli to můžu říci, Tomasi,“ pravil Darlin v jedné chvíli, když sjížděli z prvního vršku, „a pod Světlem nemíním to neuctivě, máš štěstí, že máš takovou krásnou ženu. Světlo dá, že budu mít taky takovou krasavici.“
„Proč nemluví o něčem důležitém?“ zavrčela Caraline.
Min otočila hlavu, aby skryla úsměv. Urozená paní Caraline nevypadala ani zpolovice tak potěšeně, jako mluvila. Jí samotné nikdy nezáleželo na tom, jestli ji někdo považuje za hezkou. No, aspoň dokud nepotkala Randa. Možná Darlin nakonec neměl nos tak dlouhý.
„Nechal bych ho vzít Callandor z Kamene,“ prohlásil Darlin o chvíli později, když jeli do stráně řídce porostlé stromy, „ale nemohl jsem stát stranou, když do Tearu přivedl aielské vetřelce.“
„Četl jsem Dračí proroctví,“ řekl Rand, předklonil se a pobídl ryzáka dál. Na pohled to byl hezký kůň s lesklou srstí, ale byl asi stejně vytrvalý jako jeho pán, napadlo Min. „Kámen musel padnout, než mohl vzít Callandor,“ pokračoval Rand. „Jak jsem slyšel, tak jiní tairenští pánové za ním šli.“
Darlin si odfrkl. „Krčí se a lížou mu boty! Taky bych byl za ním šel, kdyby byl chtěl, kdyby...“ S povzdechem potřásl hlavou. „Příliš mnoho kdyby, Tomasi. V Tearu máme rčení. ‚Každou hádku lze odpustit, ale králové nikdy nezapomínají.‘ Tear neměl krále od Artuše Jestřábí křídlo, ale Drak Znovuzrozený je podle mě skoro jako král. Ne, on mě obvinil ze zrady, jak tomu říká, a já musím pokračovat, jak jsem začal. Světlo dej, kéž bych viděl Tear jako suverénní stát, než zemřu.“