Náhle si uvědomil, že je sám. Otočil se a uviděl Elain stát jako sochu o dva kroky zpět. Zírala, na něj, a Reanne a ostatní se tlačily za ní.
„Co je zas?“ zeptal se. „Aha, no jo, vím všecko o Moghedien.“ Hubený muž s červenými kamínky v mosazných kroužcích v uších, sklánějící se nad vázacím lanem, se při tom jméně otočil tak rychle, že s hlasitým výkřikem a ještě hlasitějším šplouchnutím spadl do vody. Matovi bylo lhostejné, kdo ho slyší. „Snažit se udržet to v tajnosti – a dva moji muži jsou mrtví! – po tom, co jste mi daly slovo. No, o tom si promluvíme později. Jestli se Moghedien ukáže, půjde po vás dvou. Tak na.“ Znovu k ní přistrčil medailon.
Pomalu zmateně zavrtěla hlavou a pak se otočila a něco řekla Reanne. Teprve když starší ženy zamířily k nástupním schůdkům u člunu, kde na ně hlavou kývala Nyneiva, vzala si Elain liščí hlavu a obrátila ji v prstech.
„Máš představu, co bych dala za to, abych to mohla studovat?“ zeptala se tiše. „Vůbec nějakou představu?“ Na ženu byla vysoká, přesto k němu musela vzhlížet. Jako by ho ještě nikdy neviděla. „Jsi složitý muž, Mate Cauthone. Lini by řekla, že se opakuji, ale ty...!“ Elain vydechla, sundala mu klobouk a přetáhla mu řemínek přes hlavu. Doslova mu medailon nacpala pod košili a poplácala ho, než mu vrátila klobouk. „Tohle nebudu nosit, dokud něco takového nebude mít i Nyneiva nebo Aviendha, a ony jistě budou mít stejný názor. Nos to ty. Koneckonců, těžko budeš moci dodržet svůj slib, jestli Moghedien zabije tebe. I když tu podle mě už není. Podle mě je přesvědčená, že Nyneivu zabila, a nepřekvapilo by mě, kdyby jí tu o nic jiného nešlo. Ale musíš být opatrný. Nyneiva říká, že se blíží bouře, a nemyslí tenhle vítr. Já...“ Znovu zrudla. „Mrzí mě, že jsem se ti smála.“ Odkašlala si a odvrátila zrak. „Občas zapomínám na své povinnosti ke svým poddaným. Ty jsi cenný poddaný, Matrime Cauthone. Zařídím, aby i Nyneiva pochopila pravdu o... o tobě a Tylin. Snad budeme moci nějak přispět.“
„Ne,“ vyprskl. „Totiž, ano. Chci říct... Hele... Á, políbím zadek pitomý koze, jestli vím, co chci říct. Skoro bych radši, abyste pravdu neznaly.“ Nyneiva a Elain si sedají, aby si o něm a o Tylin popovídaly nad čajem. Přežije to? Dokáže se jim ještě někdy podívat do očí? Ale kdyby to nevěděly... Dostal se mezi vlka a medvěda a neměl, kam by utekl. „Ách, ovčí bobky! Ovčí bobky a zatracený namazaný cibule!“ Skoro by byl rád, kdyby ho za tohle vyjadřování sepsula, jako by to udělala Nyneiva, jen aby změnili téma.
Elain mlčky pohybovala rty a on měl chvíli dojem, že si opakuje, co právě řekl. Což byl nesmysl. Něco se mu zdálo, to bylo vše. Nahlas řekla: „Chápu.“ A znělo to tak. „Pojď, Mate. Nemůžeme marnit čas a postávat tu.“
Užasle se díval, jak zvedá sukně a plášť a jde na molo. Chápala to? Chápala, a ani jedna jedovatá poznámka, ani jedna ostrá připomínka? A on byl její poddaný. Její cenný poddaný. Pohladil medailon a šel za ní. Byl si jistý, že si ho zpátky bude muset vybojovat. I kdyby žil stejně dlouho jako dvě Aes Sedai, stejně by ženy nikdy nepochopil, a šlechtičny z nich byly bezpochyby nejhorší.
Když došel ke schůdkům, Elain už byla dole a dva veslaři s mosaznými kruhy v uších plavidlo vesly odstrkovali od mola. Elain zaháněla Reanne a zbytek moudrých žen do kajuty a Lan stál na přídi s Nyneivou. Beslan ho zavolal z vedlejšího člunu, na němž byli kromě strážce všichni muži.
„Nyneiva řekla, že tam pro nikoho z nás není místo,“ řekl Nalesean, když se již člun kolébal ve vodách Eldar. „Prý bychom je utlačovali.“ Beslan se zasmál a obhlédl člun. Vanin seděl se zavřenýma očima vedle kajuty a snažil se předstírat, že je někde jinde. Harnan a Tad Kandel, Andořan i přes snědou pleť, si vylezli na kajutu. Ostatní Rudé paže se rozesadily na palubě a snažily se nezavazet veslařům. Do kajuty nešel nikdo, všichni očividně čekali, jestli o ni projeví zájem Mat s Naleseanem a Beslanem.
Mat sám se postavil vedle vysokého stožáru na přídi a díval se za prvním člunem, plazícím se těsně před nimi. Vítr bičoval tmavé, zčeřené vody řeky i jeho šátek a musel si držet klobouk. Co má Nyneiva za lubem? Zbylých devět žen na člunu bylo v kajutě, palubu zanechaly jí s Lanem. Stáli na přídi, Lan se zkříženýma rukama. Nyneiva gestikulovala, jako by něco vysvětlovala. Až na to, že Nyneiva málokdy něco vysvětlovala. Spíš nikdy než málokdy.
Ať už dělala cokoliv, dlouho jí to nevydrželo. V zátoce byly vidět bílé čepičky, kde se na kotvách zmítaly brigy, karavely a feluky Mořského národa. Řeka byla celkem klidná, přesto se člun kolébal víc, než si Mat pamatoval z předchozích plaveb. Zanedlouho byla Nyneiva omotaná kolem zábradlí a vyhazovala snídani. Lan ji při tom držel. To Matovi připomnělo vlastní žaludek. Strčil si klobouk pod paži, aby mu neuletěl, a vytáhl sýr.
„Beslane, myslíš, že ta bouřka propukne dřív, než se vrátíme z Rahadu?“ Ukousl si kousek ostrého sýra. V Ebú Daru měli na padesát různých druhů sýrů a všechny byly dobré. Nyneiva pořád visela přes bok. Kolik toho ta ženská ráno spořádala? „Nevím, kde se schováme, jestli nás to chytne.“ V Rahadu neviděl jedinou hospodu, do které by pustili ženy.
„Žádná bouřka,“ uklidnil ho Beslan a posadil se na zábradlí. „Tohle jsou zimní obchodní větry. Obchod přichází dvakrát do roka, koncem zimy a v pozdním létě, ale musí foukat mnohem víc, než přijde bouře.“ Kysele se podíval na zátoku. „Každý rok tyhle větry přinášejí – přinášely – lodě z Tarabonu a Arad Domanu. Rád bych věděl, jestli se to ještě někdy vrátí.“
„Kolo tká,“ začal pomalu Mat a málem se udávil kusem sýra. Krev a popel, už začínal mluvit jako nějaký bělovlasý dědek s bolavými klouby, posedávající u krbu. Dělat si starosti, že vezme ženy do sprosté krčmy. Před rokem, před půl rokem by je tam byl vzal a smál by se, když by kulily oči, vysmál by se každému přísnému frknutí. „No, nakonec možná v Rahadu najdem nějakou zábavu. Někdo se určitě pokusí některý odříznout váček nebo Elain stáhnout náhrdelník.“ Možná potřeboval tohle, aby dostal z jazyka tu pachuť vážnosti. Vážnost. Světlo, jaké to slovo v souvislosti s Matem Cauthonem! Tylin ho musela vyděsit víc, než si myslel, Když se takhle třese. Možná potřeboval nějakou tu Beslanovu zábavu. Bylo to šílené – ještě nepotkal bitku, kterou by raději neobešel širokým obloukem – ale možná...
Beslan zavrtěl hlavou. „Jestli ji někdo dokáže najít, tak ty, ale... Budeme se sedmi moudrými ženami, Mate. Sedmi. Stačí jedna po tvém boku a můžeš uhodit muže, dokonce i v Rahadu, a on polkne jazyk a odejde. A ženy. Co je to za zábavu, políbit ženu bez toho, abys riskoval, že do tebe vrazí nůž?“
„Světlo spal moji duši,“ zamumlal si Nalesean pod vousy. „To zní, jako že jste mě vytáhli z postele kvůli pěkně nudnému ránu.“
Beslan soucitně kývl. „Ale když budeme mít štěstí... Občanská garda do Rahadu občas vysílá patroly, a když jdou po pašerácích, vždycky se oblékají jako všichni ostatní. Zřejmě si myslí, že si nikdo nevšimne, když jde spolu tucet chlapů s meči, ať už na sobě mají cokoliv, a vždycky je překvapí, když je pašeráci přepadnou ze zálohy, k čemuž dojde téměř vždycky. Jestli bude Matovo štěstí ta’veren pracovat pro nás, tak by nás nějací pašeráci mohli považovat za občanskou gardu a zaútočit na nás dřív, než uvidí ty červené pásky.“ Nalesean se rozveselil a začal si mnout ruce.