„Světlo spal vzor,“ zavrčel Perrin. „Může celej shořet, pakliže ji to udrží v bezpečí.“ Loialovi ztuhly uši zděšením a dokonce i Gaul se zatvářil polekaně.
Co to ze mě dělá? pomyslel si Perrin. Opovrhoval těmi, kteří se dřeli a usilovali pouze o vlastní cíle, pomíjeli Poslední bitvu i to, že se Temného stín šíří světem. Jak se od nich lišil?
Rand vedle něj přitáhl vraníkovi otěže. „Jedeš?"
„Už jdu,“ řekl Perrin hluše. Neměl na své otázky odpovědi, jednu věc však věděl. Pro něj Faile byla svět.
4
Do Cairhienu
Perrin by byl nasadil rychlejší tempo než Rand, přestože věděl, že by ho koně dlouho nevydrželi. Půlku cesty jeli klusem, druhou běželi vedle zvířat. Rand zřejmě nikoho jiného nevnímal, jenom vždycky podal ruku Min, když zakopla. Jinak byl ztracený v nějakém jiném světě, překvapeně zamrkal pokaždé, když si všiml Perrina či Loiala. Pravdou bylo, že nikdo na tom nebyl lépe. Dobrainovi a Havienovi muži hleděli přímo před sebe a přežvykovali si vlastní obavy z toho, co najdou. Dvouříčtí muži zase převzali Perrinovu špatnou náladu. Měli Faile rádi – pravdou bylo, že ji někteří přímo zbožňovali – a jestli se jí něco stalo... Dokonce i z Arama vyprchalo nadšení, když si uvědomil, že Faile by mohla být v nebezpečí. Všichni se soustředili na legue, které ležely před nimi na cestě do města. Tedy všichni kromě asha’manů. Ti se drželi těsně za Randem jako hejno krkavců a obhlíželi krajinu, jíž zástup projížděl, stále čekajíce nějakou léčku. Dashiva seděl v sedle jako pytel zrní, a když musel běžet, zasmušile si pro sebe mumlal. Mračil se, jako by doufal, že k nějakému přepadení ze zálohy dojde.
Naděje však byla malá. Sulin a tucet Far Dareis Mai klusaly před zástupem, kde na ně Perrin tak tak dohlédl, a další Děvy byly ještě víc vepředu, prohledávaly cestu, a stejně tolik jich bylo po stranách. Některé si zasunuly krátké oštěpy do řemenů, které jim obyčejně na zádech držely pouzdra s luky. Krátké rohovinové luky měly v rukou, šípy nasazené. Stejně ostražitě dávaly pozor na případné nebezpečí, které by mohlo ohrozit Car’a’carna, jako na Randa samotného, jako kdyby čekaly, že by mohl zase zmizet. Pokud by na ně číhala nějaká past, blížilo se nějaké nebezpečí, ony by ho odhalily.
Chiad byla jednou z Děv, které šly se Sulin. Byla vysoká, s tmavě rusými vlasy a šedýma očima. Perrin upíral zrak na její záda, snažil se ji přimět, aby se opozdila a promluvila s ním. Občas si na něj vyšetřila pohled, ale vyhýbala se mu, jako by měl tři choroby a všechny nakažlivé. Bain v zástupu nebyla. Většina Děv šla stejnou cestou jako Rhuark a algai’d’siswai, ale pohybovaly se pomaleji kvůli vozům a zajatcům.
Za Tanečníkem klusala Faileina vranka, jež měla otěže uvázané u Perrinova sedla. Dvouříčtí muži přivedli Vlaštovku z Caemlynu, když se k němu připojili před Dumajskými studnami. Kdykoliv se podíval na klisnu vykračující si za ním, uviděl v duchu obličej své ženy, její výrazný nos a velkorysá ústa, blýskající se tmavé oči, zešikmené nad vysedlými lícními kostmi. Milovala to zvíře, možná skoro tolik, kolik milovala jej. Žena stejně pyšná jako krásná a ohnivá jako pyšná. Dcera Davrama Bashereho se nebude skrývat ani držet jazyk za zuby, ne kvůli někomu, jako je Colavaere.
Čtyřikrát zastavili, aby dali odpočinout zvířatům, a Perrin skřípal zuby nad tím zdržováním. Dobře se postarat o koně mu bylo druhou přirozeností. Nepřítomně zkontroloval Tanečníka a ze zvyku hřebce napojil. S Vlaštovkou byl pozornější. Jestli se Vlaštovka dostane bezpečně do Cairhienu... V hlavě se mu uhnízdila myšlenka. Jestli přivede její klisnu do Cairhienu, Faile bude v pořádku. Bylo to směšné, klučičí výmysl, ale nechtělo to zmizet.
Na každé zastávce se ho Min snažila uklidnit. Se škádlivým úsměvem tvrdila, že vypadá jako mrtvola v zimě po ránu, která jenom čeká, až někdo zasype její hrob. Řekla mu, že jestli se ke své ženě přiblíží s takovým obličejem, Faile mu práskne dveřmi před nosem. Musela ale přiznat, že žádné z jejích vidění neslibovalo, že se Faile nic nestane.
„Světlo, Perrine,“ pravila nakonec rozčileně a natáhla si šedou jezdeckou rukavičku, „jestli se té ženě někdo pokusí ublížit, nechá ho čekat na chodbě, dokud na něj nebude mít čas.“ Téměř na ni zavrčel. Ne že by se ty dvě nesnášely, ne tak úplně.
Loial Perrinovi připomněl, že hledači Valerského rohu se o sebe dokážou postarat, že Faile přežila i boj s trolloky bez škrábnutí. „Je v pořádku, Perrine,“ burácel srdečně, klusaje vedle Tanečníka s dlouhou sekerou přes rameno. „Vím, že je.“ Tohle ale řekl už dvacetkrát a pokaždé to znělo méně srdečně.
Ogierův závěrečný pokus jak ho rozveselit zašel dál, než Loial mínil. „Jsem si jistý, že se o sebe Faile dokáže postarat, Perrine. Není jako Erith. Už se nemůžu dočkat, až mne Erith učiní svým manželem, abych o ni mohl pečovat. Jestli změní názor, tak myslím umřu.“ Nechal pusu otevřenou a vyvaloval velké oči. Zastříhal ušima, zakopl si o vlastní nohy a málem upadl. „To jsem vůbec říct nechtěl,“ vyhrkl chraptivě, když znovu vykročil vedle Perrinova koně. Uši se mu stále třásly. „Nejsem si jistý, že to chci – jsem ještě moc mladý na –“ Ztěžka polkl, vrhl na Perrina obviňující pohled a jeden si taky schoval pro Randa vepředu. „Se dvěma ta’veren poblíž opravdu není bezpečné otevírat pusu. Ven může vyjít cokoliv!“ Ne něco, co by neměl vypustit z úst, jak dobře věděl, ačkoliv se to mohlo stát tak jedenkrát z tisíce případů, nebo z tisíce tisíců, kdyby tu nebyl ta’veren. Loial to taky věděl, a vlastně ho to zřejmě vyděsilo víc, než si Perrin myslel. Než se ogierovi přestaly třást uši, uplynulo hodně času.
Perrin měl plnou hlavu Faile, ale nebyl slepý, ne úplně. To, co prvně uviděl, aniž si to plně uvědomil, když ujížděli k jihozápadu, začalo pronikat dovnitř. Při cestě na sever z Cairhienu před necelými dvěma týdny bylo horko, přesto se však nyní zdálo, že dotyk Temného zesílil, mačkal zemi víc než předtím. Koním pod kopyty křupala suchá tráva, balvany na kopcích byly pokryté pavučinou sesychajícího ostružiní a holé větve, suché, ne jen bez listí, praskaly, když zavál suchý vítr. Stálezelené borovice a kaliny tu stály stejně často hnědé a žluté jako zelené.
Po několika mílích se začaly objevovat statky, prosté stavby z tmavého kamene, zbudované na holé ploše, první na oddělených mýtinách v lese, pak byly častější, jak hvozd řídl, až si skoro nezasloužil jméno les. Drala se tudy vozová cesta, vedla přes úbočí a vrcholky kopců, které vypadaly spíš jako kamennými zídkami obehnaná pole než jako přirozená krajina. Většina statků byla zprvu opuštěná, tady před domem ležela na boku židle, támhle se u silnice povalovala hadrová panenka. Na pastvinách se objevoval vyhublý dobytek a otupělé ovce, krkavci se tu často hašteřili nad mrtvolami zvířat. Koryty z vyschlého bahna protékaly čůrky vody. Orná půda, jež měla být pokrytá vrstvou sněhu, se spíš rozpadala na prach, pokud už se v prach nezměnila a neodvál ji vítr.
Průchod kolony provázel vysoký chochol prachu, dokud se úzká cesta nespojila se širokou, kameny dlážděnou silnicí, vedoucí od průsmyku Jangai. Tady se objevovali i lidé, byť zřídka, a často byli letargičtí, s otupělým pohledem. Slunce bylo na půl cesty dolů k obzoru, ale horko bylo jako v peci. Voly tažený žebřiňák či vůz s koňským spřežením rychle uhýbaly ze silnice, na úzké stezky či rovnou na pole, jen aby se jim dostaly z cesty. Vozkové a hrstka sedláků, kteří byli venku, stáli a s tupými výrazy se dívali, jak kolem projíždí vojsko pod třemi praporci.