Téměř tisíc ozbrojenců byl dobrý důvod k civění. Tisíc ozbrojených mužů, mířících někam ve spěchu, s nějakým cílem. Dostatečný důvod k civění, a vděk, když zmizeli z dohledu.
Nakonec, když už slunce viselo jen kousek nad obzorem, silnice vyšplhala na kopec a tam, dvě tři míle před nimi, se rozkládal Cairhien. Rand přitáhl otěže a Děvy, nyní všechny pohromadě, si dřeply na paty tam, kde stály. Nicméně stále všechno bystře pozorovaly.
Kopce kolem města byly téměř bez porostu a nic se tam nehýbalo. Město samo, mohutná masa šedého kamene spadající k řece Alguenya na západě, vypadalo jako čtverec obehnaný hradbami, s hranatými věžemi, strohé a přísné. Na řece kotvily lodě všech velikostí, některé byly uvázané u mol na protějším břehu, kde stály sýpky. Pár plavidel plulo pod plachtami či je poháněla dlouhá vesla. Působilo to dojmem míru a blahobytu. Na obloze nebyl ani jediný mráček, světlo bylo ostré a obrovské praporce vlající nad věžemi ve městě byly dostatečně velké, aby je Perrin poznal, když je vítr rozvinul. Karmínový Praporec Světla a bílý Dračí praporec s hadovitým tvorem se šarlatovými a zlatými šupinami, vycházející slunce Cairhienu se zvlněnými paprsky, zlaté na modrém poli. A čtvrtý, na stejně významném místě jako ostatní. Stříbrný kosočtverec na čtvrceném zlatočerveném štítě.
Dobraine odložil malý dalekohled a zamračeně ho nacpal do kožené rourky, již měl uvázanou u sedla. „Doufal jsem, že to ti divoši nějak popletli, ale jestli prapor rodu Saighan vlaje spolu s vycházejícím sluncem, tak Colavaere drží trůn. Bude každý den po městě rozdávat dary, peníze, jídlo, ozdoby. Je to tradice při Korunovační slavnosti. Vladař není nikdy oblíbenější než týden poté, co usedne na trůn.“ Úkosem pohlédl na Randa. Napětím, že musí hovořit otevřeně, se mu propadly tváře. „Obyčejní lidé by se mohli vzbouřit, když se jim nebude líbit, co uděláš. V ulicích by mohla téct krev.
Havienův šiml tančil, jak byl jeho jezdec netrpělivý a neustále pokukoval z Randa na město a zpátky. Nebylo to jeho město. Už dříve dal jasně najevo, že mu celkem nezáleží na tom, co se děje v ulicích, pokud je jeho vlastní vladař v pořádku.
Rand dlouho jen obhlížel město. Nebo to tak aspoň vypadalo. Ať už viděl cokoliv, tvářil se sklíčeně. Min si ho ustaraně, možná lítostivě, prohlížela. „Pokusím se zařídit, aby to tak nedopadlo,“ řekl nakonec. „Flinne, zůstaneš tady s vojáky. Min –“
Ostře ho přerušila. „Ne! Já jedu s tebou, Rande al"Thore. Potřebuješ mě a víš to.“ Poslední slova zněla spíš jako prosba než požadavek, ale když si ženská takhle dá ruce v bok a upře na člověka oči, tak nežebrá.
„Já jdu taky,“ dodal Loial, opírající se o dlouhou sekeru. „Vždy se ti daří něco vykonat, když nejsem poblíž.“ Do hlasu se mu vloudil tklivý tón. „To nejde, Rande. Ne, to pro knihu nejde. Jak mám o něčem psát, když u toho nejsem?“
Rand se pořád díval na Min a zvedl ruku, ale nechal ji klesnout. Ona se mu dívala do očí.
„Tohle je... šílenství.“ Dashiva strnule držel otěže a popohnal baculatou kobylu blíž k Randovu vraníkovi. Obličej měl zkřivený neochotou. Možná dokonce i asha’man se v Randově blízkosti cítil nesvůj. „Stačí jeden muž s... s lukem nebo nožem, kterýho neuvidíš včas. Pošli jednoho asha’mana, aby udělal, co je třeba, nebo víc, když to budeš považovat za nutné. Průchod do paláce, a může být po všem dřív, než si někdo uvědomí, co se stalo.“
„A zůstat tu do setmění,“ uťal ho Rand a otočil valacha, aby byl tváří k Dashivovi, „dokud nepoznají tohle místo dost dobře, aby otevřeli průchod? To určitě přinese krveprolití. Dřív nebo později pošlou někoho, aby zjistil, kdo jsme a kolik nás je.“ Zbytek zástupu zůstal skrytý za pahorkem, i korouhve byly schované, jenomže muži sedící na koních na kopci ve společnosti Děv určitě vyvolají zvědavost. „Tohle udělám po svém.“ Hlas mu zesílil hněvem, byl z něho cítit studený vztek. „Nikdo nezemře, pokud se tomu bude možné vyhnout, Dashivo. Už mám po krk mrtvých. Rozumíš mi? Nikdo!“
„Jak můj pán Drak přikazuje.“ Chlapík naklonil hlavu, ale mluvil zatrpkle a byl cítit...
Perrin si zamnul nos. Ten pach... se cukal, divoce přeskakoval mezi strachem, nenávistí, hněvem a tuctem dalších pocitů skoro příliš rychle, aby se daly rozeznat. Perrin už nepochyboval, že ten muž je blázen, ať se tvářil jak chtěl mile. Perrinovi na tom už nezáleželo. Takhle blízko...
Pobídl Tanečníka a vyrazil k městu a Faile, nečekaje na zbytek, a skoro si nevšiml, že má za zadkem Arama. Nemusel Arama vidět, aby věděl, že tam bude. Dokázal myslet jenom na Faile. Jestli dostane Vlaštovku bezpečně do města... Přinutil se nechat Tanečníka jít pouze rychlejším krokem. Cválající jezdec přitahoval pohledy a otázky a zdržení.
Tímhle tempem jeho i Arama ostatní dohonili docela rychle, ti, kteří také vyrazili do města. Min zřejmě dosáhla svého a stejně tak i Loial. Děvy se vepředu rozestoupily, některé se dokonce na Perrina soucitně podívaly, když klusaly kolem. Chiad koukala do země, dokud nebyla o hodný kus vepředu.
„Pořád se mi tenhle plán nelíbí,“ zamumlal Havien vedle Randa. „Odpusť, můj pane Draku, ale nelíbí.“
Dobraine, po Randově druhém boku, zavrčel. „Tohle jsme už probrali, Mayenere. Kdybychom to udělali podle tebe, tak by zavřeli brány, než bychom urazili míli.“ Havien cosi tiše zabručel a odvedl koně kousek dál. Chtěl, aby s Randem do města šel každý muž.
Perrin se ohlédl přes rameno dál za asha’many. Na pahorku byl vidět Damer Flinn, rozpoznatelný podle svého kabátce, a několik dvouříčských mužů, stáli a drželi koně. Perrin si povzdechl. Nevadilo by mu, kdyby s sebou měl pár dvouříčských mužů. Ale Rand měl nejspíš pravdu a Dobraine se postavil za něj.
Několik mužů se mohlo dostat tam, kam by se menší vojsko nedostalo. Kdyby byly brány zavřené, Aielové by museli město oblehnout, a pak by zabíjení začalo nanovo. Rand nacpal Dračí žezlo do sedlové brašny tak, že vyčnívala jen vyřezávaná patka, a prostý kabátec nevypadal jako něco, co by si oblékl Drak Znovuzrozený. Nikdo ve městě navíc neměl ponětí, co znamená černý kabátec asha’manů. Několik mužů také bylo snazší zabít než menší vojsko, i když většina z nich dokázala usměrňovat. Perrin viděl, jak jednoho asha’mana zasáhl do břicha shaidský oštěp, a ten muž neumíral o nic složitěji než kterýkoliv jiný.
Dashiva tiše nadával. Perrin zachytil „hrdina“ a „hlupák", obojí pronesené stejně opovržlivým tónem. Nebýt Faile, možná by souhlasil. Jednou se Rand zadíval k aielskému táboru, rozlezlému po kopcích dvě tři míle východně od města, Perrin zadržel dech, ale ať už si Rand myslel cokoliv, držel se silnice. Na ničem nezáleželo víc než na Faile. Na ničem, ať už na to měl Rand jakýkoliv názor.
Dobré půl míle před bránou dojeli k dalšímu táboru. Perrin se na něj zamračil. Byl dost velký jako slušné město, shluk rozpadajících se přístavků a nepevných stanů vyrobených ze zbytků, na vypálené zemi, táhnoucí se kolem vysokých šedých hradeb, kam až oko dohlédlo. Tohle kdysi bývalo Předbrání, bludiště kroutících se ulic a uliček, než ho Shaidové vypálili. Někteří lidé mlčky zírali, když kolem procházel podivný oddíl, na ogiera a aielské Děvy, ale většinou se věnovali svým záležitostem s ostražitými, mrzutými výrazy a nestarali se o nic, co neměli přímo pod nosem. Jasné barvy a často rozedrané, kdysi drahé, ale odložené šaty Předbráníků se mísily se střízlivějšími oděvy, v Cairhienu obvyklejšími, prostými tmavými šaty vesničanů a sedláků. Předbráníci byli ve městě, když Perrin odjížděl, spolu s tisíci uprchlíků dál z krajiny. Mnohé z těch tváří byly potlučené či hůř, posekané a pořezané, rány často nebyly ošetřené. Colavaere je musela vyhodit. Dobrovolně by útočiště uvnitř hradeb neopustili. Předbráníci i uprchlíci se báli návratu Shaidů tak, jako se člověk, jenž se spálil až na kost, bojí rozpáleného železa.