Hranatá žena odvedla Tanečníka a Vlaštovku, aniž by se na ně jen podívala. Vlaštovka byla ve Slunečním paláci a neznamenalo to žádný rozdíl. Pořád nevěděl, jestli je Faile živá či mrtvá. Hloupá představa hloupého kluka.
Posunul si sekeru u pasu a následoval Randa po širokém šedém schodišti na druhém konci nádvoří. Kývl, když Aram natáhl ruku přes rameno a uvolnil meč v pochvě. Nahoře nad schody jim muži v livrejích otevřeli velké dveře, bronzové, jako palácová brána, označené vycházejícím sluncem Cairhienu.
Kdysi by vstupní hala Perrina ohromila svou velkolepostí. Silné hranaté sloupy z tmavého mramoru držely hranatou klenbu pět sáhů nad podlahou z dlaždic střídavě tmavomodrých a temně zlatých. Na římsách pochodovala zlacená vycházející slunce a na vlysech na stěnách byla zpodobněna cairhienská vítězství v bitvách. Hala byla, až na hrstku mladých mužů pod jedním vlysem, kteří se odmlčeli, když Perrin s ostatními vstoupil, prázdná.
Perrin si uvědomil, že všichni nejsou muži. Každý měl meč, ale čtyři ze sedmi byly ženy, v kabátcích a těsných spodcích, skoro jako nosila Min, s vlasy zastřiženými nakrátko po mužském způsobu. Tedy, zase tak krátké nebyly. Muži i ženy je měli sepjaté do culíku svázaného tmavou stužkou, jenž jim spadal k ramenům. Jedna z žen na sobě měla zelenou o něco světlejší, než byla na Cairhien obvyklá, a další jasně modrou. Všichni ostatní byli ve tmavých barvách s několika proužky jasných barev přes prsa. Randův oddíl si prohlíželi – a Perrin si uvědomil, že zvláštní pozornost věnují jemu, jeho žluté oči lidi lekaly, ačkoliv on si toho skoro nevšiml, pokud dotyčný vyloženě nenadskočil nebo nevyvolával zmatky – prohlíželi si je mlčky, dokud poslední asha’man nezavřel dveře. Zadunění překrylo důrazné šeptání. Pak se nafoukaně přiblížili, ženy se nesly dokonce ještě nadutěji než muži, což dalo dost námahy. Dokonce i když poklekali, vypadalo to nafoukaně.
Žena v zeleném se podívala na tu v modrém, jež měla skloněnou hlavu, a řekla: „Můj pane Draku, jsem Camaille Nolaisen. Selanda Darengil vede naše společenstvo...“ Zamrkala, když po ní žena v modrém šlehla ohnivým pohledem. Přes zamračený pohled byla Selanda cítit strachem, pokud Perrin poznal, který pach ke komu patří. Camaille si odkašlala a pokračovala: „Nemysleli jsme si – Nečekali jsme, že se vrátíš – tak brzo.“
„Ano,“ řekl Rand tiše. „Pochybuji, že si někdo myslel, že se vrátím – tak brzy. Nikdo z vás nemá důvod se mě bát. Vůbec žádný. Jestli něčemu věříte, věřte tomuhle.“ Kupodivu se díval přímo na Selandu, když to říkal. Ona zvedla hlavu a zadívala se na něho, strach opadl. Ne úplně, ale byl o hodně slabší. Jak Rand věděl, že se bojí? „Kde je Colavaere?“ zeptal se Rand.
Camaille otevřela ústa, odpověděla však Selanda. „Ve Velkém slunečním sále.“ Její hlas sílil, pach strachu slábl. Zvláštní, vloudil se do něj nádech žárlivosti, jen na chviličku, když se podívala na Min. Občas ho jeho čich spíš mátl, než že by do věcí vnášel světlo. „Je třetí Soumračný synod,“ pokračovala. „My nejsme dost důležití, abychom se toho zúčastnili. Kromě toho si myslím, že ji my ze společenstev vyvádíme z míry.“
„Třetí,“ zamumlal Dobraine. „Devátý soumrak po její korunovaci. Neplýtvala časem. Aspoň budou všichni pohromadě. Nikdo s vysokým postavením nebo nároky si to nenechá ujít, ani Cairhieňan, ani Tairen.“
Selanda se na kolenou narovnala a podařilo se jí, že to vypadalo, jako by se Randovi dívala z očí do očí. „Jsme připravení si pro tebe zatančit s čepelemi, můj pane Draku.“ Sulin zakroutila hlavou a trhla sebou a další Děva hlasitě zasténala. Některé vypadaly a byly cítit, že jsou připravené tu spáchat nějaké násilí. Aielové se nemohli rozhodnout, co si s těmihle mladými mokřiňany počít. Potíž v aielských očích byla v tom, že se mladí lidé snažili být Aiely, jistým způsobem, řídit se ji’e’toh, přinejmenším svou verzí. Těchto sedm nebyli všichni. Pustily se do toho stovky idiotů, kteří byli vidět po celém městě, organizovali se do společenstev v nápodobě Aielů. Půlka Aielů, které Perrin slyšel, že se o nich baví, chtěla pomoci, druhá půlka je chtěla uškrtit.
Jemu samému bylo lhostejné, jestli rozemelou ji’e’toh do karbenátků. „Kde je moje žena?“ chtěl vědět. „Kde je Faile?“ Ti mladí hlupáci si vyměňovali obezřetné pohledy. Obezřetné!
„Je ve Velkém slunečním sále,“ řekla Selanda pomalu. „Ona – je jedna z královniných – z Colavaeřiných dvorních dam.“
„Zastrč si oči zpátky do hlavy,“ šeptla Min. „Musí pro to mít důvod. Víš, že musí.“
Perrin pokrčil rameny a snažil se vzpamatovat. Jedna z Colavaeřiných dvorních dam? Ať už měla jakýkoliv důvod, musel být dobrý. Tím si byl jistý. Jaký důvod ale mohla mít?
Selanda a ostatní si znovu vyměňovali obezřetné pohledy. Jeden z mužů, mladý chlapík se špičatým nosem, ohnivě zašeptaclass="underline" „Přísahali jsme, že to nikomu neřekneme! Nikomu! Vodní přísahou!“
Než mohl Perrin zařvat, aby mu to řekli, promluvil Rand. „Selando, veď nás do velkého sálu. Žádné čepele nebudou. Přicházím zajistit spravedlnost pro všechny, kteří si ji zaslouží.“
Něco v jeho hlase způsobilo, že se Perrinovi zježily vlasy na hlavě. Tvrdost ponurá jako hlavice kladiva. Faile měla dobrý důvod. Musela.
5
Zlomená koruna
Široké a vysoké byly chodby, nicméně působily stísněným a šerým dojmem i přes vysoké zlacené kandelábry se zrcadly za každým ramenem, se svícemi zapálenými všude, kam neproniklo denní světlo. Na stěnách viselo jenom pár koberců a daleko od sebe, s loveckými či bitevními výjevy, na nichž byli lidé i zvířata uspořádáni přesněji, než by to kdy dokázala příroda. Ve výklencích stály mísy a vázy a občas i malá soška, zlatá, stříbrná či alabastrová, ale dokonce i sošky jako by zdůrazňovaly, že jsou z kamene či kovu, jako by se sochaři snažili zrušit křivky.
Mlčení města tu bylo znásobené. Jejich kroky na dlaždicích se jasně rozléhaly jako dutý, zlověstný pochod, a Perrin si nemyslel, že to tak zní jenom jemu. Loialovi se při každém kroku zatřásly uši a nahlížel do bočních chodeb, jako by uvažoval, co z nich asi může vyskočit. Min se držela zpříma a nesměle našlapovala. Když se podívala na Randa, lítostivě se zašklebila. Zřejmě jí dalo práci, aby se k němu ještě víc nepřitiskla, a nijak ji to netěšilo. Mladí Cairhieňané si začali vyšlapovat jako pávi, ale nadutost se vytrácela, jak se všude rozléhal dupot jejich podpatků. Dokonce i Děvy to cítily. Sulin byla jediná, která si nesahala pro závoj, jenž jí visel na prsou.
Všude byli samozřejmě sluhové, bledí muži a ženy s úzkými obličeji v tmavých kabátech a šatech s vycházejícím sluncem na levém prsu a pruhy v Colavaeřiných barvách na rukávech. Někteří civěli s otevřenou pusou, jak poznali Randa. Hrstka jich padla na kolena a sklonila hlavu. Většina si šla po své práci, jenom se krátce uklonila. Bylo to stejné jako na nádvoří. Prokažte nadřazeným příslušnou úctu a jinak si nevšímejte, co dělají, a možná se do toho nezapletete. Z tohohle způsobu myšlení Perrinovi trnuly zuby. Takhle by nikdo žít neměl.