Před velkými pozlacenými dveřmi do Velkého slunečního sálu stáli dva muži v Colavaeřině livreji a při pohledu na Děvy, možná i na mladé Cairhieňany, se zamračili. Starší lidé se na mladší, kteří se každým coulem chovali jako Aielové, obvykle dívali úkosem. Nejeden rodič se to pokusil ukončit, nařídil synům či dcerám, aby toho nechali, nařídil ozbrojencům a sluhům, aby umíněné syny a dcery chytili jako obyčejné zločince či pouliční rváče. Perrina by nepřekvapilo, kdyby dveřníci zkřížili pozlacené hole, aby Selandě a jejím přátelům zabránili vstoupit do dveří – šlechta nešlechta, a možná i Děvám. Jen pár Cairhieňanů se ještě odvažovalo nazývat Aiely divochy, rozhodně ne tam, kde to mohli slyšet, většina si to však myslela. Dveřníci se vzpamatovali – a nad hlavami Děv uviděli Randa. Málem jim vypadly oči z důlků. Koutkem oka se na sebe podívali a poté padli na kolena. Jeden upřeně zíral na podlahu, druhý zavřel oči a Perrin slyšel, jak se tiše modlí.
„Takže jsem milován,“ pronesl Rand měkce. Skoro to neznělo jako jeho hlas. Min, s bolestným výrazem, mu položila ruku na předloktí. Rand jí ji poplácal, aniž se na ni podíval, a ji to z nějakého důvodu ranilo ještě víc.
Velký sluneční sál byl rozlehlý, strop s hranatou klenbou byl dobře pětadvacet sáhů vysoko a na pozlacených řetězech, dost silných, aby pohnuly bránou pevnosti, visely velké zlaté lustry. Sál byl rozlehlý a plný lidí, kteří se tlačili mezi mohutnými hranatými sloupy z modře žilkovaného mramoru, stojícími ve dvou řadách po obou stranách ústřední uličky. Lidé vzadu si nově příchozích všimli první. Měli dlouhé i krátké kabáty, někdy jasných barev či s výšivkou, občas odřené z cest, a zvědavě zírali. Několik žen v zadní části sálu mělo jezdecké šaty a tváře stejně tvrdé jako muži, stejně přímé pohledy.
Hledači rohu, pomyslel si Perrin. Dobraine povídal, že každý šlechtic, který bude moci, bude tady, a většina hledačů byla urozeného rodu, nebo to o sobě aspoň tvrdila. Ať už Randa poznali či ne, něco vycítili, sahali po mečích a dýkách, jež dnes večer neměli. Většina hledačů hledala vedle Valerského rohu i dobrodružství a své místo v dějinách. I když Draka Znovuzrozeného neznali, poznali nebezpečí, když je měli před očima.
Ostatní ve velkém sále nebyli na nebezpečí tak dobře naladěni, nebo spíš se víc věnovali intrikám a piklům než otevřenému hazardu. Perrin byl ve třetině cesty dlouhou prostřední uličkou, těsně za Randem, když teprve sálem proletěly vzdechy jako vítr. Bledí cairhienští urození páni s barevnými pruhy na prsou tmavých hedvábných kabátců, někteří s vyholeným a napudrovaným čelem. Cairhienské urozené paní s tmavými šaty s vysokými límci a krajkami zakrývajícími ruce, s vlasy spletenými do složitých vysokých drdolů, jež jim občas přidávaly i půl lokte na výšku. Tairenští vznešení páni a páni země s naolejovanými bradkami zastřiženými do špičky, se sametovými klobouky a kabátci červenými, modrými, vlastně všech možných barev, s nabíranými rukávy s aksamitovými prostřihy. Tairenské paní v ještě barevnějších šatech se širokými krajkovými manžetami a těsnými čepečky pošitými perlami, měsíčními kameny, ohnivými opály a rubíny. Znali Perrina i Dobraina, dokonce i Haviena a Min, ale nejdůležitější bylo, že znali Randa. Uličkou je provázelo poznání. Lidé kulili oči, otevíraly pusy, tuhli tak, až si Perrin málem myslel, že je asha’mani spoutali jako gardisty před palácem. Komnata byla mořem sladkých voňavek se spodními proudy slaného potu, vším pronikal však strach, chvějivý pach.
Perrin se ale cele soustředil na druhý konec sálu, kde stál na stupínku z modrého mramoru Sluneční trůn lesknoucí se zlatem skoro jako jeho předloha, s obrovským zlatem vyloženým vycházejícím sluncem s vlnitými paprsky na vysokém opěradle. Colavaere pomalu vstala a zadívala se uličkou nad Randovu hlavu. Na téměř černých šatech neměla jediný barevný pruh šlechty, ale masa kudrlinek nad její hlavou musela být spletena kolem koruny, kterou měla, s vycházejícím sluncem ze zlata a žlutých démantů. Kolem Slunečního trůnu stálo sedm mladých žen v šatech s tmavými živůtky a krajkou až pod bradu, se svislými pruhy v Colavaeřině zlaté, červené a stříbrné na sukních. Cairhienská móda asi pro královnu a její dvorní dámy neplatila.
Za trůnem se cosi pohnulo a pohyb prozradil osmou ženu, zatím skrytou, ale Perrina nezajímala ani Colavaere, ani nikdo jiný kromě ženy po královnině pravici. Faile. Upírala na něho zešikmené tmavé oči, jako dvě tůně, ale její chladně důstojné chování nic nenarušilo. Pokud něco, tak se zatvářila přísněji. Perrin se snažil zachytit její pach, ale voňavky i strach byly příliš silné. Určitě měla důvod, proč stojí na pódiu. Dobrý důvod.
Rand chytil Sulin za rukáv. „Počkej tady,“ řekl jí. Mračíc se, až měla jizvu na tváři bílou jako vlasy, se mu zadívala do očí a pak s viditelným zdráháním přikývla. Mávla volnou rukou a komnatou projel další vzdech, když se Děvy zahalily. Bylo to skoro k smíchu. Osm mužů v černých kabátech, kteří se snažili sledovat všechno najednou, by nejspíš dokázalo zabít všechny dřív, než by první Děva do někoho zarazila oštěp, ale nikdo nevěděl, kdo nebo co jsou zač. Nikdo se na ně nepodíval podruhé, hrstka mužů s meči v pochvách. Všichni zírali jen na Děvy. A na Randa. Copak si nevšimli, že se žádný z těch osmi nepotí víc než Rand? Perrin měl pocit, jako by se sám v potu koupal.
Rand prošel kolem Děv, s Min stále těsně po boku, a zastavil se, když se k němu připojil nejdříve Perrin, pak i Dobraine a Havien. A samozřejmě Aram, jako Perrinův stín. Rand si oba střídavě prohlédl a pak pomalu kývl. Perrina si prohlížel nejdéle a trvalo mu nejdéle kývnout. Šedovlasý Cairhieňan a mladý Mayener se tvářili jako smrt. Perrin nevěděl, jak vypadá sám, ale pevně zatínal zuby. Faile nikdo ubližovat nebude, ať už provedla cokoliv, bez ohledu na to proč. Bez ohledu na to, co bude muset udělat, aby to zarazil.
Jejich kroky se hlasitě rozléhaly v tichu, když mířili po obrovské zlaté mozaice s vycházejícím sluncem na podlaze z modrých dlaždic a blížili se k trůnu. Colavaere, tisknouc si suknice, si olízla rty a pohledem přeskakovala od Randa ke dveřím za ním a zase zpátky.
„Hledáš Aes Sedai?“ rozlehl se sálem Randův hlas. Nepříjemně se usmál. „Poslal jsem je do aielského tábora. Jestli je způsobům nedokážou naučit Aielové – tak už nikdo.“ Ozvalo se šokované mumlání a zase se utišilo. Strach byl teď pro Perrinův nos silnější než voňavky.
Colavaere sebou trhla. „Proč bych –?“ Zhluboka se nadechla a sebrala svou důstojnost. Víc než jen hezká žena ve středních letech, s nádechem šedi v tmavých vlasech, chovala se královsky, i když to s korunou nijak nesouviselo. Myslela si, že je zrozena k velení, k vládnutí. A její oči, zvažující, přeměřující, prozrazovaly pronikavou inteligenci. „Můj pane Draku,“ pravila předvádějíc pukrle tak hluboké, až bylo málem výsměšné, „vítám tě zpátky. Cairhien tě vítá zpátky.“ Podle toho, jak to řekla, se zdálo, že se opakuje.
Rand pomalu vystoupil po schodech na stupínek. Min ho chtěla následovat, ale pak zkřížila ruce na prsou. Perrin ho následoval, aby byl blíž k Faile, ale jen částečně. Zastavil ho její pohled. Pohled, který byl stejně pátravý jako pohled Colavaere. Sledovala jej i Randa. Perrin by byl nesmírně rád cítil její pach. Ne aby se pokoušel zjistit co nebo proč, jen kdyby ji cítil. Clona voňavek a strachu však byla příliš silná. Proč nic neříká? Proč k němu nejde? Proč se neusměje? Aspoň úsměv.