Colavaere ztuhla jako sloup, ale nic víc. Nesahala Randovi ani po ramena, přestože vysoký účes mu dosahoval téměř nad hlavu. Rand sklouzl pohledem z její tváře a přelétl řadu žen po obou stranách trůnu. Mohl se trochu zdržet u Faile. Perrin si nebyl jistý.
Rand položil ruku na těžký lenoch Slunečního trůnu. „Víš, že jsem ho chtěl pro Elain z Trakandů.“ Hlas měl zcela bez citů.
„Můj pane Draku,“ odvětila Colavaere klidně, „Cairhien už byl příliš dlouho bez vládce. Cairhienského vládce. Ty sám jsi říkal, že trůn pro sebe nechceš. Elain z Trakandů by měla jistý nárok,“ nepatrným pohybem ruky její nárok zahnala, „kdyby byla naživu. Povídá se, že je mrtvá jako její matka.“ To bylo nebezpečné říkat. Hodně klepů tvrdilo, že Rand zabil obě, matku i dceru. Ta žena nebyla žádný zbabělec.
„Elain je naživu.“ Ta slova byla pořád bezvýrazná jako dřevěná deska, nicméně Randovi plálo v očích. Perrin ho necítil o nich lépe než Faile, ale nepotřeboval nos, aby poznal, že je vzteky bez sebe. „A dostane koruny Andoru i Cairhienu.“
„Můj pane Draku, co se stalo, nedá se odestát. Pokud se tě něco dotklo –“
Přes všechnu svou důstojnost, všechnu odvahu se musela viditelně ovládat, aby sebou netrhla, když Rand uchopil Sluneční korunu. Ozvalo se hlasité křupnutí a koruna se prohnula. Když jí ji vytahoval z vlasů, téměř se jí nezcuchaly. Koruna se narovnala. Ze zasazení se vylouplo pár jasně žlutých kamínků a vypadlo ven. Rand podržel natažený kovový oblouk a pomalu ho ohnul zpátky, až se oba konce setkaly, a... Asha’mani možná věděli, co se stane, možná to pochopili, ale Perrin viděl zlomenou korunu a vzápětí byla zase celá. Žádný ze šlechticů nevydal ani hlásku, dokonce ani nešoupali nohama. Perrin si myslel, že se bojí pohnout. Pro jeho nos byla čirá hrůza nejsilnějším pachem v místnosti. Nechvěla se, divoce se stahovala.
„Cokoliv se stane,“ poznamenal Rand tiše, „dá se odestát."
Colavaere se z tváří vytratila krev. Díky několika pramínkům vlasů, jež se jí uvolnily z účesu, vypadala zdivočele. Polkla a dvakrát otevřela ústa, než se jí podařilo promluvit. „Můj pane Draku...“ Byl to udýchaný šepot, jenže ona pokračovala a hlas jí sílil. A byl protknutý zoufalstvím. Zřejmě zapomněla, že tu kromě nich dvou jsou ještě další lidé. „Dodržuji zákony, které jsi vydal, zachovávám tvou politiku. Dokonce i ty, které jdou proti starodávným zákonům Cairhienu a proti všem zvyklostem.“ Nejspíš myslela starodávné zákony, jež dovolovaly, aby šlechtici prošla vraždu sedláka či řemeslníka. „Můj pane Draku, Sluneční trůn byl tvůj, ty jsi ho mohl dát. To... to já vím. Já – udělala jsem chybu, když jsem si ho vzala bez tvého dovolení. Měla jsem na něj ale právo, rodem i krví. Pokud ho musím dostat z tvé ruky, tedy mi ho dej, vlastní rukou. Mám právo!“ Rand se na ni jen díval. Neříkal nic. Zřejmě poslouchal, ale ne ji.
Perrin si odkašlal. Proč to Rand tak protahuje? Bylo to vyřízeno, nebo skoro. Ať už je všechno, co je ještě třeba udělat, uděláno. Pak bude moci Faile odvést někam, kde si budou moci promluvit. „Měla jsi taky právo zavraždit urozeného pána Maringila a vznešeného pána Meilana?“ chtěl vědět Perrin. V duchu ani v nejmenším nepochyboval, že to udělala. Oni byli jejími největšími soupeři v boji o trůn. Nebo si to aspoň ona, i oni dva, mysleli. Proč tu Rand jen tak stojí? Tohle všechno věděl. „Kde je Berelain?“
Ještě než mu to jméno splynulo z jazyka, už ho chtěl odvolat. Faile se na něj jenom podívala, s tváří jako chladná maska způsobnosti, z jejího pohledu by však i voda chytila plamenem. „Žárlivá žena je jako sršní hnízdo ve tvém slamníku,“ znělo staré rčení. Ať se vrtíte sebevíc, skončíte popíchaní.
„Ty se mě opovažuješ obvinit z tak ohavného zločinu?“ dožadovala se Colavaere. „Neexistuje důkaz. Nemůže existovat důkaz!
Ne, když jsem nevinná.“ Najednou si zřejmě uvědomila, kde je. Šlechtici se tlačili mezi sloupy, dívali se a poslouchali. Ať už se o ní jinak dalo říci cokoliv, rozhodně nepostrádala kuráž. Narovnala se a dělala, co mohla, aby se Randovi dívala do očí, aniž by příliš zakláněla hlavu. „Můj pane Draku, před devíti dny za východu slunce jsem byla korunována královnou Cairhienu podle zákonů a zvyků Cairhienu. Dodržím svou přísahu věrnosti složenou tobě, ale jsem královnou Cairhienu.“ Rand se na ni jen mlčky díval. A ustaraně, usoudil Perrin. „Můj pane Draku, já jsem královna, leda bys pošlapal všechny zákony.“ Rand stále mlčel a bez mrkání na ni hleděl.
Proč to neukončí? divil se Perrin.
„Ta obvinění proti mně jsou falešná. Jsou šílená!“ V odpověď se jí dostalo jen mlčení a pohledu. Colavaere znepokojeně pohnula hlavou. „Annouro, poraď mi. Přijď, Annouro! Raď mi!“
Perrin si myslel, že hovoří k jedné z žen vedle Faile, ale žena, jež vystoupila zpoza trůnu, neměla pruhovanou sukni dvorní dámy. Měla širokou tvář, nos jako zobák a tucty dlouhých tenkých tmavých cůpků. Měla bezvěkou tvář. Dívala se na Randa. K Perrinovu překvapení si Havien odkašlal a zazubil se. Jemu se však ježily vlasy na hlavě.
„Tohle nemůžu udělat, Colavaere,“ pravila Aes Sedai tarabonským přízvukem a posunula si šátek se šedými třásněmi. „Obávám se, že jsem dopustila, abys špatně pochopila náš vztah.“ Zhluboka se nadechla a dodala: „Tohle... tohle není třeba, pane al’Thore.“ Hlas se jí nepatrně zachvěl. „Nebo můj pane Draku, přeješ-li si. Ujišťuji tě, že k tobě nechovám žádné nepřátelské úmysly. Kdyby tomu tak bylo, byla bych udeřila dřív, než jsi zjistil, že tu jsem.“
„Kdyby ses o to byla pokusila, mohla jsi docela dobře zemřít.“ Randův hlas studil jako ocel. Vedle něj byla jeho tvář měkká. „Já tě neodstínil, Aes Sedai. Kdo jsi? Proč jsi tady? Odpověz mi! Nemám zrovna trpělivost s... takovými, jako jsi ty. Leda bys chtěla, aby tě odtáhli do aielského tábora. Sázím se, že moudré by tě přiměly mluvit otevřeně.“
Tahle Annoura nebyla zabedněná. Zalétla pohledem k Aramovi a potom do uličky, kde stáli asha’mani. A pochopila. Rand musel mluvit o nich, v černých kabátcích, se zachmuřenými obličeji bez jediné kapky potu, když se všichni ostatní – kromě Randa – potem leskli. Mladý Jahar ji pozoroval jako káně pozorující králíka. Loial stál mezi nimi, zcela nepatřičně, s dlouhou sekerou přes rameno. V jedné ruce se mu dařilo udržet kalamář a otevřenou knihu, již si neohrabaně tiskl k hrudi, zatímco druhou rukou škrábal tak rychle, jak jen stačil namáčet brk, silnější než Perrinův palec, do kalamáře. Dělal si poznámky. Tady!
Šlechtici slyšeli stejně dobře jako Annoura. Prve celí nesví pozorovali zahalené Děvy. Teď couvali před asha’many, tlačili se jako ryby v sudu. Občas někdo omdlel, ale dav ho udržel, aby nespadl.
Annoura se otřásla, upravila si šátek a sebrala všechno sebeovládání, jímž se Aes Sedai tolik pyšnily. „Jsem Annoura Larisen, můj pane Draku. Ze šedého adžah.“ Nic na ní neprozrazovalo, že je odstíněná a v přítomnosti mužů, kteří umějí usměrňovat. Její odpověď přišla jako laskavost. „Jsem rádkyně Berelain, první z Mayene.“ Tak proto se Havien křenil jako šílenec. Ženu totiž poznal. Perrinovi rozhodně do smíchu nebylo. „Pochop, bylo to udržováno v tajnosti,“ pokračovala, „kvůli vztahu Tearu k Mayene a k Aes Sedai, myslím však, že čas na tajnosti již pominul, ano?“ Annoura se otočila ke Colavaere a stiskla rty. „Nechala jsem tě, aby sis myslela, co jsi chtěla, ale z Aes Sedai se nestane rádkyně jen proto, že někdo řekne, že jí je. A zvláště ne tehdy, když už radí někomu jinému.“