„Jestli Berelain tvůj příběh potvrdí,“ pravil Rand, „propustím tě na čestné slovo do jejího opatrování.“ Podíval se na korunu a zřejmě si poprvé uvědomil, že tu přehršel zlata a drahokamů stále drží v ruce. Velmi jemně ji položil na hedvábím potažené sedadlo Slunečního trůnu. „Nemyslím si, že každá Aes Sedai je můj nepřítel, to ne, ale nedovolím, aby proti mně někdo kul pikle, a nenechám sebou manipulovat, už ne. Je to na tobě, Annouro, ale jestli se rozhodneš špatně, půjdeš k moudrým. Pokud ovšem budeš žít dost dlouho. Asha’mani mají volnou ruku a chyba by tě mohla stát i krk.“
„Asha’mani,“ řekla Annoura klidně. „Docela chápu.“ Jazykem si však zvlhčila rty.
„Můj pane Draku, Colavaere intrikovala, aby porušila svou přísahu věrnosti.“ Perrin si tolik přál, aby Faile promluvila, že nadskočil, když to udělala a vykročila z řady dvorních dam. Pečlivě volila slova a postavila se rádobykrálovně jako útočící orlice. Světlo, ale že byla krásná! „Colavaere přísahala, že tě ve všem poslechne a bude dodržovat tvé zákony, ale pletichařila, hodlala zbavit Cairhien Aielů, poslat je na jih a všechno navrátit do stavu, jaký tu panoval před tvým příchodem. Také řekla, že jestli se někdy vrátíš, neodvážíš se změnit nic, co udělala. Žena, která tyto věci říkala, Maire, byla jednou z jejích dvorních dam. Maire zmizela velice brzy poté, co mi toto řekla. Nemám důkaz, ale věřím, že je mrtvá. Věřím, že Colavaere litovala, že odhalila příliš ze svých plánů příliš brzy.“
Dobraine, s přilbou v podpaždí, vyšel nahoru na stupínek. Tvář měl jako ze železa. „Colavaere Saighan,“ ohlásil formálním hlasem, který se nesl do všech koutů velkého sálu, „na svou nesmrtelnou duši, pod Světlem, já, Dobraine, hlava rodu Taborwin, tě žaluji a odsuzuji za velezradu, trestem za niž je smrt.“
Rand otočil hlavu a zavřel oči. Lehce pohnul rty, ale Perrin věděl, že jen on slyšel, co Rand řekl. „Ne. To nemůžu. Neudělám to.“ Perrin konečně pochopil odklad. Rand hledal cestu ven. Perrin by moc rád nějakou viděl.
Colavaere ho rozhodně neslyšela, nicméně také by ráda našla cestu ven. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, na Sluneční trůn, na ostatní dvorní dámy, na shromáždění šlechticů, jako by mohli vystoupit a bránit ji. Ti jako by měli nohy zalité v maltě. Čelilo jí moře pečlivě vyhlazených zpocených tváří. Všichni se vyhýbali jejímu pohledu. Někteří pokukovali po asha’manech, avšak ne příliš otevřeně. Již tak značně velký prostor mezi šlechtici a asha’many se viditelně rozšířil.
„Lži!“ zasyčela Colavaere s rukama zamotanýma v sukních. „Všechno jsou to lži! Ty slídivá malá –!“ Udělala krok k Faile. Rand mezi ně natáhl ruku, ačkoliv ji Colavaere zřejmě neviděla a Faile se tvářila, jako by si přála, aby to neudělal. Každého, kdo na ni zaútočil, čekalo překvapení.
„Faile nelže!“ zavrčel Perrin. No, aspoň ne o něčem takovém.
Colavaere se opět vzpamatovala. Jak byla malá, vytáhla se teď do celé své výšky. Perrin ji skoro obdivoval. Až na to, co udělala s Meilanem, Maringilem a touhle Maire a jen Světlo ví s kolika dalšími. „Požaduji spravedlnost, můj pane Draku.“ Hlas měla klidný, velitelský. „Neexistuje důkaz o tak... takové špinavosti. Tvrzení, že někdo, kdo již není v Cairhienu, prohlašuje, že jsem řekla slova, která jsem nikdy neřekla? Požaduji spravedlnost pána Draka. Podle tvých vlastních zákonů musí existovat důkaz.“
„Jak víš, že už není v Cairhienu?“ chtěl vědět Dobraine. „Kde je?“
„Předpokládám, že odešla.“ Svou odpověď směrovala na Randa. „Maire opustila mé služby a já ji nahradila tady Reale.“ Ukázala na třetí dvorní dámu nalevo. „Nemám ani sebemenší ponětí, kde je. Přiveďte ji, pokud je ve městě, a ať mi ta směšná obvinění řekne přímo do očí. Hodím jí ty její lži do tváře.“ Faile se na ni vražedně podívala. Perrin doufal, že nevytáhne některý z nožů, které nosívala ukryté po těle. Mívala to ve zvyku, když se dost rozzlobila.
Annoura si odkašlala. Pro Perrinův duševní klid si Randa prohlížela až příliš pozorně. Náhle mu připomněla Verin, připomínala mu ptáka zkoumajícího žížalu. „Smím promluvit, pane... ehm... můj pane Draku?“ Když krátce kývl, pokračovala, upravujíc si šátek. „Ohledně mladé Maire nevím nic, krom toho, že tu jednou ráno byla a před setměním nebyla nikde k nalezení a nikdo nevěděl, kam se poděla. Ale s urozeným pánem Maringilem a vznešeným pánem Meilanem je to něco jiného. První z Mayene s sebou přivedla dva vynikající lovce zlodějů, muže zkušené v odkrývání zločinů. Ti přede mne přivedli dva muže, kteří si v ulicích počíhali na vznešeného pána Meilana, ačkoliv oba trvali na tom, že mu pouze drželi ruce a bodli ho jiní. Také mi přivedli služebnou, která dala jed do kořeněného vína, jež urozený pán Maringil rád píval před spaním. Ona také tvrdí, že je nevinná. Její chromá matka by byla zemřela, i ona sama, pokud by nezemřel urozený pán Maringil. Toto tvrdí, a v jejím případě věřím, že mluví pravdu. Myslím, že úleva po přiznání byla opravdová. Oba muži a žena se shodují v jednom. Rozkazy k těmto činům přišly z úst samotné urozené paní Colavaere.“
Slovo za slovem vysávalo z Colavaere vzdor. Pořád tu stála, ale byl to spíš zázrak. Vypadala bezvládná jako mokrý hadr. „Slíbily to,“ zamumlala k Randovi. „Slíbily, že se už nikdy nevrátíš.“ Příliš pozdě si dala ruku přes pusu. Oči jí vylézaly z důlků. Perrin by byl raději, kdyby neslyšel zvuky, které vydávala. Nikdo by neměl vydávat takové zvuky.
„Zrada a vražda.“ Dobraine byl zjevně spokojen. Ten kňučivý vřískot se ho zřejmě nedotkl. „Trest je stejný, můj pane Draku. Smrt. Až na to, že podle tvého nového zákona je za vraždu šibenice.“ Z nějakého důvodu se Rand podíval na Min. Ona jeho pohled opětovala s hlubokým smutkem. Ne kvůli Colavaere. Kvůli Randovi. Perrina napadlo, jestli s tím snad má něco společného její vidění.
„Já – žádám mistra ostrého meče,“ podařilo se Colavaere vykoktat přiškrceným hlasem. Tváře se jí propadly. Náhle byla stará a v očích se jí zrcadlila čirá hrůza. Jenže jí nic nezbývalo, takže musela bojovat o oškrabky. „Je to – je to moje právo. Nenechám... se pověsit jako nějaká měšťka!“
Rand zřejmě sváděl vnitřní boj, znepokojivým způsobem potřásal hlavou. Když konečně promluvil, jeho hlas byl studený jako sama zima a tvrdý jako kovadlina. „Colavaere Saighan, zbavuji tě tvých titulů.“ Slova zarážel jako hřebíky. „Zbavuji tě rovněž tvých pozemků a panství a majetku, všeho, kromě šatů, v nichž tu stojíš. Vlastníš – vlastnila jsi nějaký statek? Malý statek?“
Žena se při každé větě zapotácela. Opile se kymácela a opakovala slovo „statek", jako kdyby ho ještě nikdy neslyšela. Annoura, Faile, všichni na Randa zírali užasle či zvědavě či obojí. Perrin nebyl sám. Statek? Pokud předtím bylo ve velkém sále ticho, teď jako by nikdo ani nedýchal.
„Dobraine, vlastnila nějaký malý statek?“
„Vlastní... vlastnila mnoho statků, můj pane Draku,“ odpověděl Cairhieňan pomalu. Očividně nechápal o nic víc než Perrin. „Většinou velké. Ale pozemky u Dračí stěny byly vždycky rozdělené na malé parcely pod padesát jiter. Všichni nájemci je během aielské války opustili.“
Rand kývl. „Je čas to změnit. Příliš mnoho půdy leželo ladem až příliš dlouho. Chci, aby se tam lidé vrátili a znovu hospodařili. Dobraine, zjistíš, která parcela z těch, co Colavaere vlastnila u Dračí stěny, je nejmenší. Colavaere, vykazuji tě na tento statek. Dobraine zařídí, abys měla všechno, co je potřeba, aby se dalo hospodařit, a opatří ti někoho, kdo tě naučí orat. A taky dodá stráže, které zajistí, že pokud budeš žít, nikdy neodejdeš dál, než kam se dostaneš za den pěšky. Zařiď to, Dobraine. Chci, aby do týdne byla na cestě.“ Zmatený Dobraine zaváhal, než kývl. Perrin zachytil mumlání ze shromáždění dole. Tohle bylo neslýchané. Nikdo nechápal, proč nemá zemřít. A ten zbytek! Panství již byla konfiskována dříve, ale nikdy ne všechna, nikdy ne šlechtě. Šlechtici byli posíláni do vyhnanství, dokonce na doživotí, ale nikdy ne na statek.