Colavaere zareagovala okamžitě. Vyvrátila oči a zhroutila se, přepadla dozadu na schody.
Perrin se k ní vrhl, aby ji zachytil, ale někdo byl rychlejší. Než udělal krok, její pád se prostě zastavil. Sesula se ve vzduchu, nakláněla se nad schody na stupínek a hlava se jí kymácela. Pomalu se její bezvládné tělo narovnalo, otočilo se a jemně se složilo před Sluneční trůn. Rand. Perrin si byl jist, že asha’mani by ji nechali spadnout.
Annoura usykla. Netvářila se překvapeně nebo rozrušeně, jenom si nervózně mnula palce a ukazováčky. „Soudím, že by byla dala přednost mistru ostrého meče. Dohlédnu na ni, pokud tvůj muž, tvůj... asha’man...“
„Ona není tvoje starost,“ řekl Rand drsně. „Je živá a... Je živá.“ Zhluboka, roztřeseně se nadechl. Min tam byla dřív, než vydechl. Jenom u něj stála, ale tvářila se, jako by chtěla udělat víc. Randovi pomalu ztvrdl výraz. „Annouro, odvedeš mě k Berelain. Propusť ji, Jahare. Nebude dělat potíže. Ne, když je sama a nás devět. Chci zjistit, co se tu dělo, zatímco jsem byl pryč, Annouro. A co myslela Berelain tím, že si tě sem přivedla za mými zády? Ne, nic neříkej. Poslechnu si to od ní. Perrine, já vím, že chceš být chvíli s Faile. Já –“
Rand pomalu přeletěl pohledem sál, všechny ty mlčky čekající šlechtice. Pod jeho pohledem se nikdo neodvážil hnout ani svalem. Pach strachu, zcela převládající nade vším ostatním, se ostře stáhl. Kromě hledačů mu všichni přítomní složili stejnou přísahu jako Colavaere. Co když už jen přítomnost na tomto shromáždění byla zradou? Perrin nevěděl.
„Tato audience skončila,“ prohlásil Rand. „Zapomenu na každého, kdo okamžitě odejde.“
Ti vepředu, nejdůležitější, nejmocnější, se s přílišným spěchem vydali dozadu, vyhýbajíce se Děvám a asha’manům v uličce, zatímco ostatní čekali, až na ně přijde řada. Všichni si však museli v hlavě přemílat to, co řekl Rand. Co přesně myslel tím „okamžitě"? Cílevědomé kroky zrychlily, sukně se zvedaly. Hledači, nejblíž ke dveřím, se začali vytrácet, nejdřív po jednom, pak hotová záplava, a když je viděli, menší cairhienští i tairenští šlechtici vyrazili před vyššími. Ve chvíli nastal u dveří zmatek, muži a ženy se strkali, jen aby se dostali ven. Na ženu nataženou před trůnem, který okupovala tak krátce, se nikdo neohlédl.
6
Starý strachy nový strach
Rand procházel hemžícími se davy bez větších potíží, samozřejmě. Možná to bylo díky Děvám a asha’manům nebo možná Rand či jeden z mužů v černém udělal něco s jedinou silou, nicméně se dav před ním rozestupoval. Za ruku se ho držela Min, velmi pokorná Annoura se s ním snažila promluvit a šel s ním i Loial, jenž se stále s jistými obtížemi pokoušel psát do své knihy a nést sekeru. Perrin s Faile se na sebe dívali, a tak propásli příležitost připojit se k němu, než se dav zase uzavřel.
Faile chvíli neříkala nic, Perrin také, aspoň ne to, co říci chtěl, ne, když tu byl Aram a zíral na ně jako nějaký věrný pes. A Dobraine, mračící se nevědomky na ženu, kterou dostal na povel. Nikdo jiný na stupínku nezůstal. Havien odešel s Randem, aby našel Berelain, a jakmile odešel Rand, zbylé dvorní dámy se vrhly ke dveřím, aniž se na Perrina a Faile podívaly podruhé. Nebo na Colavaere. Vlastně ani poprvé se nepodívaly. Prostě zvedly pruhované suknice a vyrazily pryč. Dokonce i když Rand odešel, tihle lidé chtěli být někde jinde a hned. Možná si mysleli, že tu Perrin zůstal, aby dával pozor a podal hlášení, ačkoliv kdyby se někdo otočil, uviděl by, že si jich nevšímá.
Perrin vylezl nahoru, vzal Faile za ruku a nadechl se její vůně. Takhle zblízka voňavky, jež tu zbyly po ostatních, nevadily. Všechno ostatní mohlo počkat. Faile odněkud vytáhla červený krajkový vějíř, a než ho rozložila, aby se ochladila, dotkla se své a potom jeho líce. V její rodné Saldeii měli celý vějířový jazyk. Něco málo jej naučila. Perrin by byl moc rád věděl, co dotek na líci znamená. Muselo to být něco dobrého. Na druhou stranu, byla cítit tím pichlavým pachem, který znal až příliš dobře.
„Měl ji poslat na popravčí špalek,“ zamumlal Dobraine a Perrin nejistě pokrčil rameny. Z jeho tónu nebylo jasné, jestli myslí, že to vyžaduje zákon nebo že by to bylo milosrdnější. Dobraine tomu nerozuměl. Randovi by dřív mohla vyrůst křídla.
Faile vějířem téměř nepohnula a koutkem oka si přes karmínovou krajku prohlížela Dobraina. „Její smrt by byla nejlepší pro všechny. Je to předepsaný trest. Co budeš dělat ty, urozený pane Dobraine?“ Přes to, jak se koukala, dařil se jí velmi přímý, velmi významný pohled.
Perrin se zamračil. Pro něj ani slovíčko, pro Dobraina otázky? A v jejím pachu byla pořád ta žárlivost, takže si povzdechl.
Cairhieňan se na Faile vyrovnaně podíval a zastrčil si rukavice za opasek. „Co mi přikázal udělat. Já své přísahy dodržuji, urozená paní Faile.“
Vějíř se prudce otevřel a zavřel – rychleji než myšlenka. „On skutečně poslal Aes Sedai k Aielům? Jako vězně?“ Do hlasu se jí vloudila nevíra.
„Některé, urozená paní Faile.“ Dobraine poněkud zaváhal. „Některé mu odpřisáhly věrnost na kolenou. To jsem viděl na vlastní oči. Ty taky odešly k Aielům, ale podle mě se jim vězni říkat nedá.“
„Taky jsem to viděl, má paní,“ přisadil si Aram ze schůdků a na tváři se mu objevil široký úsměv, když se na něj podívala.
Rudá krajka se zatřepetala. S vějířem pohybovala téměř mimoděk. „Oba jste to viděli.“ Úleva v jejím hlase – a v jejím pachu – byla tak silná, až Perrin vytřeštil oči.
„Co sis myslela, Faile? Proč by Rand lhal, zvlášť když by se to každý do druhého dne dozvěděl?“
Místo, aby okamžitě odpověděla, zamračila se na Colavaere. „Je pořád mimo? Ne že by na tom nějak záleželo, řekla bych. Ví víc, než bych tady řekla. Všechno, co jsme se tak těžce snažili uchovat v tajnosti. Taky si to nechala uklouznout před Maire. Ona taky ví příliš.“
Dobraine nepříliš jemně otevřel Colavaere palcem oči. „Jako by ji praštil palicí. Škoda že si na těch schodech nesrazila vaz. Ale půjde do vyhnanství a naučí se žít jako selka.“ Od Faile zavanul drsný, rozčilený pach.
Náhle Perrinovi došlo, co jeho žena tak zastřeně navrhla. Co Dobraine stejně nepřímo odmítl. Vstávaly mu z toho vlasy na hlavě. Od začátku věděl, že se oženil s velmi nebezpečnou ženou. Jenom nevěděl jak nebezpečnou. Aram se díval na Colavaere a špulil rty v nějaké nepříjemné představě.
„Nemyslím, že by se Randovi líbilo, kdyby jí něco zabránilo dorazit na statek,“ řekl Perrin důrazně a střídavě se díval na Arama a Faile. „Mně by se to taky nelíbilo.“ Byl na sebe docela pyšný. Že mluví oklikou stejně jako oni.
Aram krátce sklonil hlavu – pochopil – ale Faile se snažila tvářit nevinně nad nepatrně se pohybujícím vějířem, jako by netušila, o čem to vlastně mluví. Náhle si uvědomil, že ne všechen strach se nese od lidí ještě stále se hemžících u dveří. Slabá, rozechvělá nitka vycházela od ní. Ovládaný strach, ale byl tam.