„Co se děje, Faile? Světlo, myslela by sis, že Coiren a ta její banda vyhrály, místo...“ Její výraz se nezměnil, ale nitka zesílila. „Proto jsi nic neříkala?“ zeptal se tiše. „Bála ses, že se vrátíme jako loutky a ony budou tahat za provázky?“
Faile se zadívala na rychle se zmenšující dav na druhém konci sálu. I nejbližší z nich byli dost daleko a všichni dělali hodně velký hluk, ale ona přesto ztišila hlas. „Aes Sedai takové věci dokážou, jak jsem slyšela. Manželi, nikdo neví lépe než já, že dokonce i Aes Sedai by dalo spoustu práce naučit tě tancovat jako loutku, mnohem víc než muže, který je jenom Drakem Znovuzrozeným, ale když jsi sem přišel, bála jsem se víc než za celou dobu, co jsi byl pryč.“ Do první části jejího proslovu proniklo pobavení, cítil je v nose jako bublinky, a hřejivou lásku, její pach, čistý, jasný a silný, ale ke konci se to vytratilo a zanechalo jen tu tenkou, roztřesenou nitku.
„Světlo, Faile, je to pravda. Každé slovo, které Rand vyslovil. Slyšela jsi Dobraina a Arama.“ Usmála se a kývla a zahýbala vějířem. Ale ta nitka ho pořád dráždila v nose. Krev a popel, co je třeba, aby ji to přesvědčilo? „Pomohlo by, kdyby nechal Verin zatančit sa’saru? Udělala by to, kdyby jí to přikázal.“ Myslel to jako žert. Věděl jen, že sa’sara je pohoršlivý tanec – a že Faile jednou přiznala, že ji umí, ačkoliv v poslední době uhýbala a málem to otevřeně popřela. Myslel to jako žert, ale ona zavřela vějíř a poklepala si jím na zápěstí. Tohle znal. Vážně o tvém návrhu uvažuji.
„Nevím, jestli by to stačilo, Perrine.“ Lehce se zachvěla. „Existuje něco, co by Aes Sedai neudělala nebo se s tím nesrovnala, kdyby jí to Bílá věž nařídila? Studovala jsem dějiny a učili mě číst mezi řádky. Mashera Donavelle porodila sedm dětí muži, kterým opovrhovala, ať už příběhy vykládají cokoliv, a Isebaille Tonanyi předala milované bratry jejich nepřátelům a s nimi i trůn Arad Domanu, a Jestian z Červeného kopce...“ Znovu se zachvěla, a ne tak lehce.
„To je v pořádku,“ zamumlal Perrin a objal ji. Sám také přečetl pár dějepisných knížek, ale tahle jména v nich nebyla. Dceři urozeného pána se dostalo jiného vzdělání než kovářskému tovaryši. „Je to vážně pravda.“ Dobraine odvrátil zrak, i Aram, ačkoliv s potěšeným úsměvem.
Zprvu odolávala, ale ne příliš tvrdě. Nikdy si nebyl jistý, kdy se na veřejnosti vyhne objetí a kdy je přijme, jenomže když to nechtěla, dala to jasně najevo, ať už slovy nebo mlčky. Tentokrát se k němu přitulila a pevně ho objala.
„Jestli ti nějaká Aes Sedai ublíží,“ zašeptala, „zabiju ji.“ Perrin jí věřil. „Ty patříš mně, Perrine ťBashere Aybaro. Mně.“ To jí taky věřil. Objímala ho stále silněji a sílil i pichlavý pach žárlivosti. Málem se zasmál. Byl by se zasmál, kdyby nezůstalo to vlákno strachu. A to, co řekla o Maire. Sám sebe necítil, ale věděl, co tam je. Strach. Starý strach a nový strach pro příště.
Poslední šlechtici se protlačili ze sálu bez toho, aby někoho pošlapali. Perrin poslal Arama, aby vyřídil Dannilovi, že má přivést dvouříčské muže do města – a přemítal, jak je uživí – nabídl Faile ruku a odvedl ji. Dobraina s Colavaere, jež se konečně začala probírat, zanechali v sále. Perrin netoužil být při tom, až se probudí, a Faile, s rukou na jeho zápěstí, zřejmě také ne. Šli rychle, chtěli se co nejrychleji dostat do svých komnat, byť ne ze stejných důvodů.
Šlechtici očividně nepřestali prchat ani poté, co se dostali z velkého sálu. Chodby byly až na sloužící, kteří klopili oči a pohybovali se tiše a spěšně, prázdné, ale než se dostali dál, Perrin zaslechl kroky a uvědomil si, že je sledují. Nebylo příliš pravděpodobné, že by Colavaere měla ještě nějaké stoupence, ale pokud ano, mohlo je napadnout zaútočit na Randa přes jeho přítele, kráčejícího jen s manželkou po chodbách, zatímco Drak Znovuzrozený byl někde jinde.
Teprve když se Perrin otočil, s rukou na sekeře, místo aby vytáhl zbraň, jenom zazíral. Byla to Selanda a její přátelé ze vstupní haly, s osmi či devíti novými tvářemi. Když se otočil, trhli sebou a vyměnili si zahanbené pohledy. Někteří byli Tairenové, včetně ženy, která byla vyšší než všichni cairhienští muži až na jednoho. Žena měla mužský kabátec a těsné spodky, jako Selanda a ostatní ženy, a u boku meč. Perrin zatím neslyšel, že se tahle hloupost rozšířila mezi Taireny.
„Proč nás sledujete?“ chtěl vědět Perrin. „Jestliže na mě budete zkoušet ty svý zabedněný hlouposti, tak přísahám, že vás odsud vykopu až do Bel Tinu!“ Už měl s těmihle hlupáky potíže dřív, nebo s někým jim podobným. Oni mysleli jenom na svou čest a souboje a to, jak ze sebe navzájem dělat gai’šainy. Přinejmenším nad tím posledním Aielové skřípali zuby.
„Dávejte pozor, co vám můj manžel povídá, a poslechněte ho,“ ozvala se ostře Faile. „S ním není radno si začínat.“ Vyvalené oči se vytratily a všichni couvali, klaněli se a předháněli se v tom, kdo to udělá rozmáchleji. Ještě byli v tom, když zmizeli za rohem.
„Zatracení mladí náfukové,“ zamumlal Perrin a opět podal Faile ruku.
„Můj manžel je na svůj věk moudrý,“ zamumlala. Mluvila naprosto vážně, cítit ale byla něčím úplně jiným.
Perrin si jen tak tak neodfrkl. Pravda, několika z nich mohlo být o rok o dva víc než jemu, ale s tím svým hraním si na Aiely byli všichni jako malé děti. Teď, když měla Faile dobrou náladu, byla dobrá chvíle začít s tím, o čem si museli promluvit. O čem s ní musel mluvit. „Faile, jak se z tebe stala Colavaeřina dvorní dáma?“
„Sloužící, Perrine.“ Mluvila tiše, nikdo o dva kroky dál by neslyšel slovo. Věděla o jeho sluchu a o vlcích. Něco takového prostě muž před svou manželkou utajit nedokáže. Vějířem se dotkla ucha, upozorňovala, aby si dával pozor na to, co říká. „Příliš mnoho lidí zapomíná, že tu jsou sluhové, ale ti mají taky uši. V Cairhienu poslouchají trochu moc.“
Nikdo z olivrejovaných lidí, které viděl, rozhodně neposlouchal, aspoň ne viditelně. Těch pár, kteří se nevrhali do bočních chodeb, když ho s Faile zahlédli, kolem málem probíhalo, zraky upírali do podlahy a věnovali se svým věcem. V Cairhienu se všechny zprávy šířily velice rychle. O událostech ve velkém sále budou brzy vědět všichni. Již se o tom vědělo v ulicích a nejspíš se zpráva dostala z města. Nepochybně měly v Cairhienu své špehy Aes Sedai, bělokabátníci a nejspíš i většina trůnů.
Faile pokračovala tím zdušeným hlasem, přestože ho varovala. „Colavaere si pěkně pospíšila, aby mě vzala k sobě, hned jak zjistila, kdo jsem. Jméno mého otce na ni udělalo skoro stejně velký dojem jako jméno mé sestřenice.“ Ke konci lehce kývla, jako by tím odpověděla na všechno.
Byla to docela dobrá odpověď. Docela. Jejím otcem byl Davram, hlava rodu Bashere, urozený pán z Bashere, Tyru a Sidony, strážce Mornské hranice, obránce Středozemí a vrchní maršál královny Tenobie Saldejské. Faileinou sestřenicí byla samotná Tenobie. To byl víc než dostatečný důvod, aby Colavaere po Faile skočila a chtěla ji za dvorní dámu. Nyní však měl čas si věci přebrat v klidu a pyšnil se tím, že začíná být na její způsoby zvyklý. Život v manželství muže o ženách něčemu naučil. Odpověď, kterou nedala, něco potvrzovala. Faile neměla žádnou představu o nebezpečí, ne, když se týkalo jí.