„Musím to vědět,“ pravil Rand nakonec. „Ještě pořád nechceš velet vojsku při tažení proti Illianu? Musím to vědět hned, hned teď.“
„Nejsem generál,“ odpověděl Perrin roztřeseně. V Illianu se bude bojovat. Hlavou mu táhly obrazy. Lidé všude kolem něho a sekera se mu v rukou otáčí, prosekává si cestu. Pořád tady jsou další muži, bez ohledu na to, kolik jich už posekal, nekonečné řady. A v jeho srdci roste sémě. Už tomu nemohl čelit znovu. Neudělá to. „Kromě toho jsem si myslel, že se tě mám držet.“ Tohle říkala Min při jednom ze svých vidění. Dvakrát tu bude Perrin muset být, jinak Rand skončí velmi špatně. Jednou to snad bylo u Dumajských studní, ale ještě mělo přijít něco dalšího.
„Všichni musíme podstoupit riziko.“ Rand mluvil velmi tiše. A velmi tvrdě. Za dveřmi opět vykoukla Min a tvářila se, jako by za ním chtěla dojít, jenom však mrkla na Faile a zůstala na chodbě.
„Rande, Aes Sedai...“ Chytrý muž by to nejspíš nechal plavat. On však o sobě nikdy netvrdil, že je nějak zvlášť chytrý. „Moudré jsou připravené stáhnout je zaživa z kůže, nebo skoro. Nesmíš dovolit, aby jim ublížily, Rande.“ Na chodbě se k němu obrátila Sulin a prohlížela si ho otevřenými dveřmi.
Muž, o němž si myslel, že ho zná, se rozesmál, až sípal. „Všichni musíme podstoupit riziko,“ zopakoval.
„Nedovolím, aby jim ublížily, Rande."
Chladně modré oči se upřely do jeho. „Ty to nedovolíš?"
„Já to nedovolím,“ odpověděl Perrin vyrovnaně. A ani neuhnul pohledem. „Jsou to zajatci a neznamenají nebezpečí. Jsou to ženy.“
„Jsou to Aes Sedai.“ Randův hlas se tolik podobal Aramovu tam u Dumajských studní, až Perrin skoro zadržel dech.
„Rande –"
„Dělám, co musím, Perrine.“ Chvíli to byl starý Rand, jemuž se nelíbí, co se děje. Chvíli vypadal k smrti utahaný. Jen chvíli. Poté to byl zase nový Rand, tvrdý, že by ocel poškrábal. „Neublížím žádné Aes Sedai, která si to nezaslouží, Perrine. Víc slíbit nemůžu. Jelikož nechceš velet vojsku, využiju tě jinde. A stejně dobře, neboj. Rád bych tě nechal odpočívat déle, den dva, ale nemůžu. Není čas. Není čas a my musíme udělat, co je třeba. Odpusťte, že jsem vás vyrušil.“ Naznačil úklonu, s jednou rukou na jílci meče. „Faile.“
Perrin se ho snažil chytit za ruku, ale Rand byl z místnosti dřív a dveře se za ním zavřely, než se Perrin stačil pohnout. Rand už asi nebyl Randem. Den dva? Kam, ve Světle, Rand chce, aby šel, když ne k vojsku sbírajícímu se na jihu na Maredských pláních?
„Manželi můj,“ vydechla Faile, „máš odvahy za tři muže. A rozumu jako batole. Proč čím je muž odvážnější, tím méně rozumu má?"
Perrin rozhořčeně zabručel. Nehodlal se zmiňovat o ženách, které špehují lidi, co spáchali několik vražd a skoro jistě věděli, že je špehují. Ženy vždycky vykládaly, jak logicky se na rozdíl od mužů chovají, ale on sám u nich zrovna moc logiky neviděl.
„No, možná že vážně nechci slyšet odpověď, i kdybys ji znal.“ Protáhla se a hrdelně se zasmála. „Kromě toho nechci, aby nám pokazil náladu. Pořád se cítím přímá jako selka o – Čemu se směješ? Přestaň se mi smát, Perrine ťBashere Aybaro! Nech toho, říkám, ty nevychovaný halamo! Jestli ne –“
Jediný způsob, jak ji umlčet – byl políbit ji. V jejím objetí zapomněl na Randa, Aes Sedai i na bitvy. Byl doma tam, kde byla Faile.
7
Nástrahy a pasti
Rand cítil v ruce Dračí žezlo, cítil každou čárku vyřezaných draků i vypálenou volavku na dlani stejně jasně, jako kdyby je přejížděl prsty, a přesto to byla ruka někoho jiného. Kdyby se řízl, cítil by bolest – a pokračoval by. Byla by to bolest někoho jiného.
Vznášel se v prázdnotě, obklopen jen nedohlednou prázdnotou, a plnil ho saidín, snažil se ho rozdrtit na prach mrazem, že by se ocel roztříštila, a žárem, že by kámen vzplál plamenem, nesl v sobě špínu Temného, tlačil mu do kostí zkázu. Občas se bál, že i do duše. Už mu z toho nebylo zle od žaludku jako kdysi. A toho se bál ještě víc. Brodil se tím proudem ohně, ledu a špíny – a života. To bylo nejlepší slovo. Saidín se ho snažil zničit. Saidín ho plnil až k prasknutí životem. Hrozil, že ho přemůže, že ho zláká. Boj o přežití, zápas o to nebýt pohlcen, jen zesiloval čirou radost ze života. Tak sladkou i ve špíně. Jaký by byl saidín čistý? Nepředstavitelný. Chtěl natáhnout víc, natáhnout ho všechen.
V tom spočívala jeho nebezpečná svůdnost. Malé uklouznutí a schopnost usměrňovat by v sobě navždy sežehl. Malé uklouznutí, a zešílel by, pokud by ho to rovnou na místě nezničilo a možná i všechno okolo něj. Nebylo to šílenství, soustředit se na boj o život. Bylo to jako chodit po visutém laně se zavázanýma očima nad jámou plnou naostřených kůlů, hřát se v tak čistém pocitu života, až pomyšlení na to, že se ho vzdá, bylo jako představit si svět v odstínech šedi. Nebylo to šílenství.
Při tanci se saidínem mu v hlavě vířily myšlenky, klouzaly po prázdnotě. Annoura se na něho dívala tím aessedaiovským pohledem. Co to Berelain hraje za hru? Nikdy se nezmínila, že má rádkyni Aes Sedai. A ty ostatní Aes Sedai v Cairhienu. Odkud se vzaly a proč? Vzbouřenci za městem. Co je povzbudilo, aby vyrazili? Co mají v plánu teď? Jak je může zastavit či využít? Ve využívání lidí začínal být dobrý. Občas se mu ze sebe samotného dělalo špatně. Sevanna a Shaidové. Rhuark už měl zvědy na cestě k Rodovrahově Dýce, ale ti mohli přinejlepším zjistit jen kde a kdy. Jen moudré mohly zjistit proč, a nechtěly to udělat. Ve spojení se Sevannou bylo hodně proč. Elain a Aviendha. Ne, na ně myslet nebude. Nebude na ně myslet. Ne. Perrin a Faile. Zuřivá ženská, podle jména i povahy sokolice. Vážně se spojila s Colavaere, jen aby získala důkazy? Kdyby Drak Znovuzrozený padl, chránila by Perrina. Chránila by ho i před Drakem Znovuzrozeným, kdyby to považovala za nutné. Věrná byla Perrinovi, ale sama se rozhodne jak a v čem. Faile nebyla žena, která pokorně poslechne a udělá, co jí manžel řekne, pokud taková žena vůbec někde existovala. Zlaté oči, plné výzvy a vzdoru. Proč Perrin kvůli Aes Sedai tak naléhal? Na cestě k Dumajským studnám strávil hodně času s Kiranou a jejími společnicemi. Opravdu mu mohly Aes Sedai udělat to, čeho se každý bál? Aes Sedai. Nevědomky zakroutil hlavou. Už nikdy. Nikdy! Věřit znamenalo být zrazen, za důvěru přišla bolest.
Snažil se tuhle myšlenku zahnat. Až příliš se to podobalo blouznění. Nikdo nemohl žít bez toho, aby někomu věřil. Jen ne Aes Sedai. Matovi, Perrinovi. Jestli už nemohl věřit jim... Min. Nikdy ho ani nenapadlo, že by Min nevěřil. Přál si, aby byla s ním, místo aby se uhnízdila ve své posteli. Všechny ty dny v zajetí, dny starostí – víc kvůli němu než kvůli sobě, na to ji dost dobře znal – dny, kdy ji Galina vyslýchala, a když ji odpovědi nepotěšily, týrala ji – nevědomky zaskřípal zuby – to všechno a navíc napětí z léčení navrch ji nakonec přemohlo. Držela se ho, dokud se jí nepodlomily nohy, takže ji musel odnést do její ložnice, přičemž ona celou cestu ospale namítala, že ji potřebuje mít u sebe. Nebyla tu, aby ho uklidnila, rozesmála, přiměla ho zapomenout, že je Drak Znovuzrozený. Byla tu jen válka se saidínem a vírem vlastních myšlenek a...
Musí se to s nimi vyřídit. Musíš to udělat. Copak jsi zapomněl, jak to bylo posledně? To místo u studní byl jen zlomek. Města srovnaná se zemí nebyla nic. My jsme zničili svět! SLYŠÍŠ MĚ? MUSEJÍ SE ZABÍT, SMÉST Z TVÁŘE ZEMĚ...!