Rand se jí lehce uklonil, a ať si klidně shoří, jestli to bude chtít brát jako výsměch. Deira ni Ghaline ťBashere ho nikdy neoslovovala titulem, dokonce ani jménem ne. Stejně dobře mohla mluvit s dveřníkem a navíc ne příliš inteligentním nebo důvěryhodným. „Jestli se rozhodnou přísahat, tak jejich přísahy přijmu. Pochybuji, že by po návratu do Tar Valonu zrovna dychtily. Jestli se rozhodnou jinak, můžou jít svou vlastní cestou, pokud se nepostaví proti mně.“
„Bílá věž se proti tobě postavila,“ podotkl Bael, předklánějící se s pěstmi na kolenou. Vedle jeho modrých očí vypadal Deiřin pohled teple. „Nepřítel, který přijde jednou, přijde znovu. Pokud ho nezastavíš. Moje oštěpy půjdou, kamkoliv je Car’a’carn povede.“ Melain samozřejmě kývla. Nejspíš chtěla mít jednu každou Aes Sedai odstíněnou a klečící pod stráží, pokud už ne svázanou na rukou a na nohou. Ale Dorindha kývla také, i Sulin, a Bashere si zamyšleně hladil kníry. Rand nevěděl, má-li se smát či plakat.
„Nemyslíte, že toho mám už tak dost na talíři i bez války s Bílou věží? Elaida mě chytila za krk a já ji plácl přes ruku.“ Země vybuchující v ohni a rozervaná těla. Krkavci a supi přecpaní až k prasknutí. Kolik mrtvých? „Jestli má dost rozumu, aby toho teď nechala, tak já rovněž.“ Dokud ho nepožádají, aby jim důvěřoval. Truhlice. Potřásal hlavou, jen zpola si uvědomoval, jak Luis Therin náhle sténá kvůli tmě a žízni. Mohl si toho nevšímat, musel si toho nevšímat, ale nesměl zapomenout a důvěřovat.
Nechal Baela a Bashereho, ať se hádají kvůli tomu, jestli má Elaida dost zdravého rozumu, aby přestala, když už jednou začala, a došel ke stolu pokrytému mapami, jenž stál u stěny pod goblénem s nějakým bitevním výjevem, kde byl nejdůležitější stříbrný lev Andoru. Bael a Bashere zřejmě používali tuto místnost pro plánování. Když chvilku pátral, nalezl mapu, kterou potřeboval, velký svitek s vyobrazením Andoru od pohoří Oparů k řece Erinin a taky kus území na jihu, Ghealdan, Altaru a Murandy.
„Ženám, které jsou držené v zajetí v zemích zabijáků stromů, se nedovoluje dělat potíže, tak proč by se to mělo dovolovat jiným?“ říkala Melain zjevně v odpovědi na otázku, již neslyšel. Mluvila rozzlobeně.
„Uděláme, co musíme, Deiro ťBashere,“ řekla Dorindha klidně. Málokdy nebyla klidná. „Drž se své odvahy a dojdeme tam, kam musíme.“
„Když skočíš z útesu,“ opáčila Deira, „je příliš pozdě na cokoliv jiného než držet se své odvahy. A doufat, že dole, kam dopadneš, bude stoh sena.“ Její manžel se zasmál, jako by udělala vtip. Ona tak však nemluvila.
Rand rozložil mapu a v rozích ji zatížil kalamáři a několika miskami s pískem. Vzdálenosti pak odměřoval prsty. Jestli je podle řečí ještě v Altaře nebo Murandy, tak Mat nepostupoval dost rychle. Pyšnil se tím, jak rychle Banda dokáže pochodovat. Možná že ho zpomalují Aes Sedai, se sluhy a vozy. Možná tam bylo víc sester, než si myslel. Rand si uvědomil, že ruce zatíná v pěsti, a nechal toho. Potřeboval Elain. Aby převzala trůn tady a v Cairhienu. Proto ji potřeboval. Jenom proto. Aviendha... Ji nepotřeboval, vůbec ne, dala jasně najevo, že ona nepotřebuje jej. Byla v bezpečí, daleko od něj. Mohl je obě udržet v bezpečí tím, že je bude od sebe držet co nejdál. Světlo, mohl se na ne jen dívat. Potřeboval však Mata, když byl Perrin tak umíněný. Nebyl si jistý, jak se Mat tak najednou stal odborníkem na všechno, co mělo něco společného s válčením, ale dokonce i Bashere si Matových názorů vážil. Aspoň názorů na válku.
„Zacházely s ním jako s da’tsang,“ vrčela Sulin a některé Děvy ozvěnou zavrčely taky.
„My víme,“ odpovědla Melain ponuře. „Nemají vůbec žádnou čest.“
„Opravdu se bude držet zpátky i po tom, co jste popsaly?“ chtěla vědět Deira nevěřícně.
Mapa nezasahovala dost daleko na jih, aby ukazovala i Illian – žádná mapa tady na stole neukazovala ani kousek téhle země – ale Rand jel rukou přes Murandy a uměl si představit Doirlonskou pahorkatinu kousek od illiánských hranic s řadou pevností v kopcích, které žádné útočící vojsko nemohlo ignorovat. A asi dvě stě padesát mil na východ, přes Maredské pláně, se takové vojsko neobjevilo od doby, kdy se za aielské války státy sešly před Tar Valonem, možná ne od časů Artuše Jestřábí křídlo. Tairenové, Cairhieňané, Aielové, všichni byli připravení Illian rozdrtit. Pokud je nepovede Perrin, bude to muset být Mat. Jenomže nebylo dost času. Nikdy nebylo dost času.
„Ať shoří moje oči,“ zamumlal Davram. „O tom ses nikdy nezmínila, Melain. Urozená paní Caraline a urozený pán Toram se utábořili rovnou za městem a vznešený pán Darlin s nimi? Společně určitě nepřišli náhodou, a zrovna teď, to tedy ne. Na prahu máš hnízdo zmijí, ať jsou kdokoliv.“
„Ať algai’g’siswai zatančí,“ opáčil Bael. „Mrtvá zmije nikoho neuštkne.“
Sammael byl vždycky nejlepší, když se bránil. Tohle byla vzpomínka Luise Therina z války Stínu. Když měl v hlavě dva muže, možná bylo nasnadě, že budou vzpomínky pronikat z jedné mysli do druhé. Zjistil třeba Luis Therin, že si náhle vzpomíná, jak pásl ovce či štípal dříví nebo krmil slepice? Rand ho slabě slyšel, jak zuří, chtěl zabíjet a ničit. Pomyšlení na Zaprodance Luise Therina skoro vždy dohnalo málem k šílenství.
„Deira ťBashere mluví pravdu,“ řekl Bael. „Musíme se držet cesty, po které jsme se vydali, dokud naši nepřátelé nebudou zničeni, nebo nebudeme zničeni my.“
„Tak jsem to nemyslela,“ ucedila Deira suše. „Ale máš pravdu. Teď nemáme na vybranou. Dokud nebudou zničeni naši nepřátelé nebo my.“
Když Rand studoval mapu, táhly mu hlavou smrt, zkáza a šílenství. Sammael bude u těch pevností brzy po útoku vojska, Sammael se silou Zaprodance a znalostmi věku pověstí. Urozený pán Brend, tak si říkal, člen rady devíti, a urozený pán Brend mu říkali ti, kdož odmítali přiznat, že Zaprodanci jsou volní, ale Rand ho znal. Díky vzpomínkám Luise Therina znal Sammaelovu tvář, znal ho jako vlastní boty.
„Co hodlá Dyelin Taravin provádět s Naeanem Arawnem a Elenií Sarandovnou?“ zeptala se Dorindha. „Přiznávám, že nechápu, proč se lidi takhle zavírají.“
„Co dělá tady, není celkem důležité,“ řekl Davram. „Mně dělají starosti její schůzky s těmi Aes Sedai.“
„Dyelin Taravin je hlupačka,“ zamručela Melain. „Věří zprávám o tom, že Car’a’carn poklekl před amyrlininým stolcem. Dokud jí ty Aes Sedai nedají svolení, ani si neučeše vlasy.“
„Mýlíte se v ní,“ prohlásila pevně Deira. „Dyelin je dost silná, aby vládla Andoru. To dokázala v Aringillu. Samozřejmě naslouchá Aes Sedai – jenom hlupák je ignoruje – ale naslouchat neznamená poslouchat.“
Vozy, jež byly přivezeny od Dumajských studní, bude třeba znovu prohledat. Někde tam musel být tlustý mužík – angrial. Žádná ze sester, které unikly, nemohla mít tušení, co to je. Pro ně mohl mít cenu snad jen jako památka na Draka Znovuzrozeného ve váčku. Ne. Musí být někde ve vozech. S ním se dokázal vyrovnat každému Zaprodanci. Bez něj... Smrt, zkáza a šílenství.
Náhle mu došlo to, co slyšel. „Co to bylo?“ chtěl vědět a otočil se od slonovinou vykládaného stolku.
Obracely se k němu překvapené tváře. Jonan se narovnával, jak se předtím zhrouceně opíral o rám dveří. Děvy, dřepící na patách, náhle vypadaly pozorně. Předtím se jen nedbale bavily mezi sebou. Dokonce i ony ho teď vnímaly.