Ticho se táhlo, jak všechny začaly číst další papír z hromádky.
Nebyly ale samy. Chesa, sedící stranou na podušce, promluvila. „Málo světla je špatný na oči,“ zamumlala skoro pro sebe a zvedla Egwaininu hedvábnou punčochu, kterou štupovala. „Mne nikdy nechytíte, jak si v tak špatném světle kazím oči nad slovíčky.“ Egwainina komorná byla téměř podsaditá, s jiskrou v oku a veselým úsměvem. Vždycky se snažila podstrčit amyrlin radu, jako by mluvila sama se sebou. Mohla být v Egwaniných službách dvacet let, místo necelých dvou měsíců, a třikrát starší než Egwain, místo ani ne dvakrát. Egwain tušila, že dneska v noci mluví, aby naplnila ticho. Od Logainova útěku panovalo v táboře napětí. Muž, který dokázal usměrňovat, odstíněný a pod přísnou stráží, přesto zmizel jako dým. Všichni jen rozčileně přemýšleli jak, přemýšleli, kde asi je a co teď hodlá podniknout. Egwain si víc než kdo jiný přála, aby s jistotou věděla, kde Logain Ablar je.
Sheriam ostře klepla do papíru a zamračila se na Chesu. Nechápala, proč Egwain nechává komornou při těchto schůzkách, natož proč ji nechává volně žvanit. Nejspíš ji nikdy nenapadlo, že Chesina přítomnost a její nečekané žvatlání ji často vyvedou z míry natolik, že se Egwain může vyhnout radě, jíž se řídit nehodlá, a oddálit rozhodnutí, které nechce učinit, přinejmenším ne tak, jak to chtěla Sheriam. Rozhodně to nikdy nenapadlo Chesu. Omluvně se usmála a zase se vrátila k látání. Občas si pro sebe cosi zabručela.
„Budeme-li pokračovat, matko,“ řekla Sheriam chladně, „mohly bychom skončit před svítáním.“
Egwain se zahleděla na další stránku a třela si spánky. Chesa možná měla s tím světlem pravdu. Zase ji bude bolet hlava. Ale mohlo to být i tou stránkou, na níž bylo vyčísleno, kolik peněz jim ještě zbývá. V příbězích, které četla, se nikdy nepsalo o tom, kolik je třeba peněz na vydržování vojska. K listu papíru byly připíchnuté poznámky dvou přísedících, Romandy a Lelaine, které navrhovaly, aby se vojáci vypláceli méně často, vlastně aby dostávali menší žold. Vlastně to ani nebyl návrh, stejně jako Romanda a Lelaine byly víc než jen pouhé přísedící ve sněmovně. Ostatní přísedící se řídily jejich příkladem, byť ne všechny, zatímco jediná přísedící, na niž se mohla Egwain spolehnout, byla Delana, a ani na ni nemohla spoléhat příliš. Stávalo se zřídka, aby se Lelaine a Romanda na něčem shodly, a těžko si mohly vybrat horší věc. Někteří vojáci složili přísahy, nicméně většinu tvořili námezdní žoldnéři a možná i doufali v plen.
„Vojákům se bude platit jako dosud,“ zamumlala Egwain a obě poznámky zmačkala. Nehodlala dopustit, aby se jí vojsko rozeběhlo, stejně jako nehodlala dopustit plenění.
„Jak přikazuješ, matko.“ Sheriam se v očích radostně jiskřilo. Musela problém znát – každého, kdo ji považoval za méně než inteligentní, čekaly vážné potíže – ale měla slepé místo. Kdyby Romanda a Lelaine řekly, že slunce vychází, Sheriam by nejspíš tvrdila, že zapadá. Měla na sněmovnu skoro tak velký vliv jako ony dvě, možná větší, pokud se ony dvě nedomluvily. A opak platil taky. Ty dvě se postavily proti všemu, co Sheriam chtěla, dřív než se nad tím zamyslely. Což mělo nakonec taky své využití.
Egwain zaťukala prsty na stolek, ale nechala toho. Je třeba najít peníze – někde, nějak – ale nesměla dovolit, aby ji Sheriam viděla ustaranou.
„Ta nová žena se zapracuje,“ zamumlala Chesa nad šitím. „Tairenové samozřejmě vždycky nosí frňáky nahoru, ale Selame ví, co se čeká od komorný urozený dámy. S Meri ji brzo srovnáme do latě.“ Sheriam podrážděně zakoulela očima.
Egwain se pro sebe usmála. Na Egwain z al’Vereů čekají tři komorné. Bylo to stejně neuvěřitelné jako samotná štóla. Úsměv jí však vydržel jen chvilku. Komorné je taky nutné platit. Nepatrná suma, v porovnání s třiceti tisíci vojáky, a amyrlin si těžko mohla sama prát či zašívat košile, ale dařilo se jí skvěle, i když měla ještě jenom s Chesu. A pokračovala by v tom, kdyby měla na vybranou. Před necelým týdnem Romanda rozhodla, že amyrlin potřebuje další služebnou, a našla Meri mezi uprchlíky, kteří se choulili v každé vesnici, dokud je nezahnali, a aby ji nepřekonala, vytasila se Lelaine se Selame ze stejného zdroje. Obě ženy se tlačily v Chesině malém stanu dřív, než se Egwain dozvěděla, že vůbec existují.
Podstata celé záležitosti byla špatná. Tři komorné, když nebylo dost stříbra, aby se zaplatilo vojsko na půl cesty do Tar Valonu, služebné, které pro ni vybraly, aniž ona do toho měla co mluvit. A pak tu byl fakt, že měla ještě jednu, byť nikdy nedostala ani měďák. Všichni stejně věřili, že Marigan je amyrlinina komorná.
Pod stolem nahmátla kapsář a náramek v něm. Zas ho bude nosit, byla to povinnost. Držíc ruce nízko, vylovila náramek a nasadila si ho na zápěstí, stříbrný pásek vyrobený tak, že když byl zapnutý, spona nebyla vidět. Náramek, vyrobený s pomocí jediné síly, pod stolem cvakl a ona ho málem hned zase strhla.
Do koutku mysli jí proudily pocity, pocity a vědomí, do malé kapsy, jako by si to představovala. Ale nepředstavovala si to, bylo to až příliš skutečné. Polovina a’damu, náramek vytvářel propojení mezi ní a ženou, která měla nasazenou druhou polovinu, stříbrný obojek, jejž si však sama nemohla sundat. Tvořily kruh dvou bez přispění saidaru, Egwain pak díky vlastnostem náramku vždy vedla. „Marigan“ nyní spala, nohy ji dost bolely z celodenní chůze a z chůze mnoha dní předtím, ale i ve spánku propojením nejsilněji pronikal strach. V proudu protékajícím a’damem se strachu vyrovnala jen nenávist. Egwainino zdráhání pocházelo z toho, že ji neustále žral strach druhé ženy, z toho, že kdysi musela nosit druhý konec, obojek a’damu, a z toho, že znala ženu na druhém konci. Nechtěla s ní mít nic společného.
Pouze tři ženy v táboře věděly, že Moghedien je vězněná, ukrytá uprostřed houfu Aes Sedai. Kdyby to vyšlo najevo, Moghedien by bez váhání odsoudily, utišily a popravily. Kdyby to vyšlo najevo, Egwain by ji mohla brzy následovat a Siuan a Leana taky. To byly druhé dvě ženy, které znaly pravdu. Přinejlepším by z Egwain stáhly štólu.
Za to, že jsem skrývala jednu ze Zaprodanců před spravedlnosti, pomyslela si ponuře. Budu mít štěstí, když mě jenom strčí zpátky mezi přijaté. Mimoděk přejela prstem prsten s Velkým hadem, který měla nasazený na ukazováku pravé ruky.
Ale ať už by byl trest sebezaslouženější, nebylo příliš pravděpodobné, že by k něčemu takovému došlo. Učily ji, že na amyrlinin stolec jsou vybírány nejmoudřejší sestry, nicméně se už poučila. Výběr amyrlin byl stejně žhavý spor jako volba starosty ve Dvouříčí, možná žhavější. Jejímu otci v Emondově Roli se nikdo nenamáhal postavit, ale slyšela o volbách v Devenském Průseku a Tarenském Přívozu. Siuan povýšily na amyrlin jenom proto, že tři předešlé zemřely hned po pár rocích na amyrlinině stolci. Sněmovna chtěla někoho mladého. Mluvit o věku se sestrou bylo přinejmenším stejně hrubé jako vrazit jí facku, přesto začínala mít nějaké ponětí o tom, jak dlouho Aes Sedai žijí. Málokdy byla některá vybrána za přísedící, pokud nenosila šátek přinejmenším sedmdesát až osmdesát let, a amyrlin obvykle déle. Často mnohem déle. Takže když sněmovna nemohla rozhodnout mezi čtyřmi sestrami, povýšenými na Aes Sedai před necelými padesáti lety, a Seaine Herimon z bílého adžah navrhla ženu, která nosila šátek teprve deset let, mohla to být stejně tak únava jako Siuanina obratnost při manipulaci s lidmi, co přimělo přísedící, aby se za ni postavily.