A Egwain z al’Vereů, která by měla být podle mnoha ještě novickou? Loutka, kterou budou snadno řídit, dítě, které vyrostlo ve stejné vesnici jako Rand al’Thor. Alespoň to poslední určitě hrálo při rozhodování jistou roli. Štólu by jí nesebraly, zjistila by však, že ta trocha autority, již se jí nakonec podařilo získat, je pryč. Romanda, Lelaine a Sheriam by se mohly doslova porvat, aby rozhodly, která ji bude vláčet za krk.
„To vypadá jako ten náramek, co jsem viděla u Elain.“ Papíry v Sheriamině klíně zašustily, jak se předklonila, aby viděla lépe. „A Nyneiva. Jak si vzpomínám, půjčovaly si ho.“
Egwain sebou trhla. Byla neopatrná. „Je to tentýž. Dárek na rozloučenou, když odcházely.“ Otáčela stříbrným kroužkem na zápěstí a cítila bodnutí viny, jež patřila pouze jí. Náramek vypadal jako složený z dílků, ale tak mazaně, že nebylo vidět, jak přesně je sestavený. Na Nyneivu a Elain od jejich odchodu do Ebú Daru téměř nepomyslela. Možná by je měla zavolat zpátky. Jejich pátrání zřejmě neprobíhalo dobře, ačkoliv to popíraly. Přesto, kdyby dokázaly najít, co hledaly...
Sheriam se mračila, ale jestli se mračila na náramek nebo ne, to Egwain nepoznala. Nesměla však dopustit, aby o něm začala Sheriam příliš přemýšlet. Kdyby si někdy všimla, že obojek, který nosí „Marigan", s ním ladí, mohla by klást ošklivě nepříjemné otázky.
Egwain vstala a cestou kolem stolu si uhlazovala suknice. Siuan dnes získala pár útržkovitých informací. Jedna by se dala dobře využít. Nebyla jediná, kdo měl tajemství. Sheriam se zatvářila překvapeně, když se Egwain zastavila příliš blízko, aby mohla vstát.
„Dcero, zjistila jsem, že pár dní poté, co Siuan a Leana dorazily do Salidaru, odešlo deset sester, dvě z každýho adžah, který tam bylo, kromě modrýho. Kam šly a proč?“
Sheriam maličko přimhouřila oči, ale vážnost nosila pohodlně jako šaty. „Matko, těžko si můžu pamatovat –“
„Žádné tancování okolo, Sheriam.“ Egwain se ještě přiblížila, až se jejich kolena skoro dotýkala. „Jen žádné lži, žes zapomněla. Pravdu.“
Na Sheriamině hladkém čele se objevila vráska. „Matko, i kdybych to věděla, nemohla bych tě zatěžovat každou malou –“
„Pravdu, Sheriam. Celou pravdu. Musím se zeptat před celou sněmovnou, proč se nemohu dozvědět pravdu od své kronikářky? Dozvím se to, dcero, tak nebo tak. Dozvím se to.“
Sheriam otáčela hlavou, jako by hledala cestu k úniku. Zrak jí padl na Chesu u šití a málem vydechla úlevou. „Matko, zítra, až budeme samy, ti určitě vše vysvětlím ke tvé spokojenosti. Nejdřív si musím promluvit s několika sestrami.“
Aby mohly vymyslet, co jí má zítra Sheriam říci. „Cheso,“ řekla Egwain, „počkej, prosím, venku.“ Při tom, jak vypadala soustředěná na svou práci a ničeho kolem si nevšímala, Chesa okamžitě vyskočila na nohy a ze stanu málem vyběhla. Když se dostaly Aes Sedai do sporu, každý, kdo měl alespoň poloviční rozum, někam odešel. „Teď, dcero,“ řekla Egwain. „Pravdu. Vše, co víš. Tohle je tak soukromé, jak jen může být,“ dodala, když se Sheriam podívala na Siuan.
Sheriam si chvíli upravovala suknice – vlastně za ně tahala – a vyhýbala se pohledu Egwain do očí, nepochybně se stále snažila uhnout. Avšak tři přísahy ji lapily. Nemohla vyslovit nepravdivé slovo, a ať už si o Egwainině pravém postavení myslela cokoliv, proklouznout jí za zády bylo dost vzdálené od toho, aby jí do očí upřela její autoritu. Dokonce i Romanda se chovala odpovídajícím způsobem zdvořile, byť občas jen o vlásek.
Sheriam se zhluboka nadechla, složila ruce do klína a věcným tónem promluvila k Egwainině hrudi. „Když jsme zjistily, že červené adžah jsou zodpovědné za to, že se Logain stal falešným Drakem, cítily jsme, že je nutné něco podniknout.“ „My“ určitě znamenalo malou kotérii sester, které kolem sebe sebrala. Carlinya a Beonin a ostatní měly skoro tolik moci jako přísedící, když už ne ve sněmovně. „Elaida poslala požadavky, aby se každá sestra vrátila do Věže, tak jsme vybraly deset sester, aby udělaly právě tohle a vrátily se, jak nejrychleji to půjde. Už by tam dávno měly být. A tiše zařizovat, že každá sestra ve Věži pozná pravdu o tom, co červené provedly s Logainem. Ne –“ Zaváhala, potom chvatně dokončila. „Dokonce ani sněmovna o nich neví.“
Egwain ustoupila a znovu si přetřela spánky. Tiše zařizují. V naději, že Elaida bude sesazena. Vlastně to nebyl tak úplně špatný plán. Nakonec by to mohlo i fungovat. Taky to mohlo trvat roky. Avšak pro většinu sester platilo, že čím déle jim procházelo, aniž opravdu něco dělaly, tím lépe. Kdyby měly dost času, mohly by přesvědčit svět, že se Bílá věž nikdy nerozdělila. Už se rozdělila předtím, i když o tom věděl jen málokdo. Možná, kdyby měly dost času, dokázaly by vážně najít způsob, jak všechno zařídit tak, že se to nestalo. „Proč to tajit před sněmovnou, Sheriam? Určitě si nemyslíš, že by některá z nich vyzradila tvůj plán Elaidě.“ Polovina sester pohlížela na druhou polovinu úkosem ze strachu, že sympatizují s Elaidou. Částečně ze strachu z tohohle.
„Matko, sestra, která se rozhodla, že to, co tu děláme, je chyba, by byla těžko vybrána za přísedící. Každá taková by už dávno odešla.“ Sheriam se neuvolnila, ale do hlasu se jí vloudil ten trpělivý, poučující tón, o němž si zřejmě myslela, že má na Egwain největší vliv. Jenže obvykle byla obratnější, když přišlo na to, jak změnit téma. „Tahle podezíravost je největším problémem, jemuž teď čelíme. Nikdo nikomu skutečně nevěří. Kdybychom jenom věděly, jak –“
„Černé adžah,“ přerušila ji tiše Siuan. „Tohle ti zmrazí krev v žilách jako piloun pod sukní. Kdo může s jistotou říct, která je černá adžah, a kdo může říct, co by mohla černá sestra udělat?“
Sheriam vrhla další tvrdý pohled po Siuan, ale po chvíli z ní oheň vyprchal. Nebo spíš jeden druh napětí vystřídal druhý. Podívala se na Egwain a pak váhavě kývla. Podle kysele zkřivených rtů by znovu uhnula, kdyby nebylo jasné, že to Egwain nepřipustí. Většina sester v táboře tomu teď věřila, ale poté, co tři tisíce let existenci černého adžah popíraly, se jim z toho dělalo špatně. Skoro žádná se o tom nehodlala bavit, bez ohledu na to, čemu věřila.
„Otázka, matko,“ pokračovala Siuan, „je, co se stane, až to zjistí sněmovna.“ Zřejmě znovu přemýšlela nahlas. „Neumím si představit, že by některá z přísedících přijala důvod, že se jí něco nesmí prozradit, protože by mohla být na Elaidině straně. A ohledně možnosti, že by mohla být černá adžah... Ano, myslím, že by je to dost rozčílilo.“
Sheriam lehce zbledla. Byl div, že nebyla bílá jako smrt. „Rozčílilo“ to ani zdaleka nevystihovalo. Ano, Sheriam by čelila mnohem víc než jen rozčilení, kdyby to vyšlo najevo.
Teď byl čas využít výhody, jenže Egwain napadla další otázka. Jestli Sheriam a její přítelkyně poslaly – koho vlastně? Ne špehy. Možná fretky, které se posílají do prostorů za zdmi na lov krys – jestli Sheriam poslala fretky do Bílé věže, mohla...?
Náhlé bolestné bodnutí tou kapsou pocitů, již měla vzadu v hlavě, jí všechno vymetlo z hlavy. Kdyby to pocítila přímo, omráčilo by ji to. Muž, který mohl usměrňovat, se dotkl obojku kolem Moghedienina krku. Do tohohle propojení nebylo možné přivést muže. Bolest a něco, co od Moghedien nezažila. Naděje. Pak to všechno zmizelo, vědomí, pocity. Obojek byl dole.