Pikle a intriky, kam se podíváš. Tábor byl jako nějaká páchnoucí bažina, kde v mlze neviděny vyrůstají podivné rostliny. Možná to bylo všude tam, kde se sešly Aes Sedai. Po třech tisících let intrikování, byť bylo jakkoliv nezbytné, nebylo překvapením, že se pro většinu sester stalo intrikování druhou přirozeností a pro zbytek skoro. Bylo vážně hrozné, že se jí všechny ty machinace začínaly líbit. Ne machinace jako takové, ale jako hlavolamy, ačkoliv žádné pokroucené kousky železa by ji ani ze čtvrtiny tak nezaujaly. Nechtěla ani vědět, co to prozrazuje o ní samotné. No, byla Aes Sedai, ať už si ostatní mysleli cokoliv, a musela brát dobré i špatné.
„Moghedien unikla,“ pokračovala bez přestávky. „A’dam jí sundal nějaký muž. Muž, který dokáže usměrňovat. Myslím, že jeden z nich odnesl obojek. Co jsem viděla, tak v jejím stanu nebyl. Snad by se dal najít přes náramek, jenomže pokud ano – tak já nevím jak.“
Tohle jim vyrazilo dech. Leaně se podlomily nohy a ona se jako pytel sesula na stoličku, kterou občas používala Chesa. Siuan se pomalu posadila na palandu, záda měla rovná a nehybné ruce položené na kolenou. Egwain si nesmyslně všimla, že má na šatech vyšité maličké modré kvítky v širokém vzoru tairenského bludiště kolem výstřihu a pásek, díky němuž vypadaly rozdělené suknice jako jedna, když se nehýbala. Další pruh se jí slušivě obtáčel kolem živůtku. Péče o šaty, aby byly hezké místo jen vhodné, znamenala rozhodně malou změnu, když se na to člověk podíval z jedné strany – nikdy to nedováděla do extrémů – ale z druhé strany to byla stejně drastická změna jako její tvář. A matoucí. Siuan nesnášela změny a odolávala jim. Až na tohle.
Leana, na druhou stranu, po vzoru správné Aes Sedai přijala, co se změnilo. Byla zase mladá – Egwain vyslechla žlutou vykřikující údivem, že podle toho, co zjistila, jsou obě zase ve věku, kdy mohou mít děti – a jako by nikdy nebyla kronikářka, nikdy neměla jinou tvář. Věrný obraz praktičnosti a výkonnosti se zas změnil v ideál netečné a svůdné domanské ženy. Dokonce i jezdecké šaty měla střižené ve stylu své rodné země, a nezáleželo na tom, že hedvábí, tak tenké, až bylo skoro průsvitné, bylo jako materiál stejně nepraktické na cesty po zaprášených cestách jako jeho světle zelená barva. Když jí řekly, že utišení přerušilo všechna pouta a spojení, Leana si vybrala zelené adžah, místo aby se vrátila k modrému. Adžah se neměnila, ale ona taky ještě žádná Aes Sedai nebyla utišena a zase vyléčena. Siuan se rovnou vrátila k modrému, brumlajíc kvůli tomu, jak je pitomé, že musí „poprosit a dovolávat se přijetí", jak zněla formální fráze.
„Och, Světlo!“ vydechla Leana, když dopadla na stoličku a rozhodně ne se svým obvyklým půvabem. „Měly jsme ji hned první den vydat soudu. Nic, co jsme od ní zjistily, nestojí za to, že zase běhá volně po světě. Nic!“ To ukazovalo, jak je zděšená. Obvykle nechodila a nevykládala, co bylo zřejmé. Mozek jí nezlenivěl, ať už se navenek tvářila jakkoliv. Domanky mohly být navenek unylé a svůdné, ale pořád byly široko daleko nejvyhlášenější obchodnice.
„Krev a zatracenej –! Měly jsme ji nechat sledovat,“ zavrčela Siuan se zaťatými zuby.
Egwain zvedla obočí. Siuan musela být otřesená jako Leana. „Jenomže kým, Siuan? Faolain? Theodrin? Ony ani nevědí, že vy dvě patříte do mýho oddílu.“ Oddílu? Pět žen. A Faolain a Theodrin byly těžko dychtivé příznivkyně. Zvlášť Faolain. Samozřejmě mohla počítat i s Nyneivou a Elain, a určitě i s Birgitte, i když ona nebyla Aes Sedai, ale ty byly daleko. Skrývání a vychytralost byly stále její hlavní silou. Navíc to, že u ní nikdo něco takového nečekal. „Jak bych měla komukoliv vysvětlit, proč by měl hlídat mou služku? A vlastně, k čemu by to bylo? Musel to být jeden ze Zaprodanců. Vážně si myslíte, že by je třebas i Faolain a Theodrin dohromady dokázaly zastavit? Nejsem si jistá, že bych to dokázala já, i kdybych byla propojená s Romandou a Lelaine.“ To byly dvě nejsilnější ženy v táboře kromě ní, tak silné v jediné síle, jako bývala Siuan.
Siuan s viditelným úsilím vyhladila tvář, jenže i tak si odfrkla. Často říkávala, že když už nemůže být sama amyrlin, naučí Egwain, jak být tou nejlepší amyrlin. Přesto byl přechod od lvice na vršku k myši pod nohou obtížný. Však jí Egwain kvůli tomu taky hodně povolovala.
„Chci, abyste se vy dvě poptaly mezi těmi, co mají stany blízko místa, kde spala Moghedien. Každý, kdo by na tom místě otevřel průchod, by riskoval, že ji přeřízne vejpůl, i kdyby ho setkal co možná nejmenší.“
Siuan si odfrkla, tentokrát hlasitěji než poprvé. „K čemu se namáhat?“ zavrčela. „Hodláš se snad za ní honit jako nějaká hloupá hrdinka z hloupého kejklířského příběhu a přivést ji zpátky? A možná přitom taky svázat všechny Zaprodance? A vyhrát Poslední bitvu, když už budeš v tom? Dokonce i kdybychom získaly popis od hlavy k patě, nikdo nepozná jednoho Zaprodance od druhého. Alespoň nikdo tady. To je ten nejmíň užitečný sud rybích vnitřností, co jsem kdy –!“
„Siuan!“ vyjela Egwain ostře a narovnala se. Volnost byla jedna věc, ale měla své hranice. Tohle nesnesla dokonce ani od Romandy.
Siuan pomalu vystoupila barva do tváří. Snažila se ovládnout, uhlazovala si suknice a vyhýbala se pohledu do Egwaniných očí. „Odpusť, matko,“ řekla nakonec. Skoro to znělo, jako by to myslela vážně.
„Byl to pro ni těžký den, matko,“ přisadila si Leana s poťouchlým úsměvem. Byla v tom velmi dobrá, i když úsměvy obvykle používala k tomu, aby se nějakému muži rozbušilo srdce. Samozřejmě nic neslibovala. Oplývala vybíravostí a diskrétností. „Ale to většina z nás. Kdyby se jen odnaučila házet po Garethu Bryneovi věci vždycky, když se rozzlobí –"
„Dost!“ štěkla Egwain. Leana se jen snažila trochu Siuan ulehčit situaci, ale Egwain na to neměla náladu. „Chci vědět všechno, co můžu zjistit, o tom, kdo Moghedien osvobodil, i kdybych se dozvěděla jenom to, že byl malý nebo velký. Díky každýmu ždibci bude míň stínem, co se plíží tmou. Pokud to není víc, než mám právo žádat.“ Leana seděla docela tiše a dívala se na květinový vzor na koberci před svýma nohama.
Siuan už byla pomalu celá rudá, na její světlé pleti to vypadalo jako západ slunce. „Já... pokorně žádám o prominutí, matko.“ Tentokrát nemluvila kajícně. Bylo zřejmé, že má potíže podívat se Egwain do očí. „Občas je těžké... Ne, ne žádné omluvy. Pokorně žádám o prominutí.“
Egwain přejela prstem po své štóle a nechala vše se usadit, zatímco bez mrkání hleděla na Siuan. To bylo něco, co ji naučila sama Siuan, která si však po chvíli na palandě neklidně poposedla. Když víte, že jste na omylu, mlčení svrbí, a svrbění vás přesvědčí, že jste na omylu. Mlčení bylo při spoustě situací velmi užitečným nástrojem. „Jelikož si nevzpomínám, co bych měla promíjet,“ řekla nakonec tiše, „tak to zřejmě nebude třeba. Ale, Siuan... Ať už se to neopakuje.“
„Děkuji, matko.“ Koutky Siuaniných úst zkřivil náznak trpkého smíchu. „Smím-li to tak říct, tak jsem tě zřejmě učila velmi dobře. Jestli ale můžu navrhnout...?“ Počkala, až Egwain netrpělivě kývne. „Jedna z nás by měla předat Faolain nebo Theodrin tvůj rozkaz klást otázky a tvářit se přitom hodně mrzutě, že musí dělat poslíčka. To zcela určitě vyvolá mnohem míň připomínek, než kdybychom to dělaly Leana nebo já. Každý moc dobře ví, že jsi jejich patronka.“