Egwain okamžitě souhlasila. Pořád jí to nemyslelo jasně, jinak by ji to napadlo. Bolest hlavy byla zpátky. Chesa tvrdila, že to pochází z nedostatku spánku, ale bylo těžké usnout, když jste měli hlavu napjatou jako buben. Chtělo by to mnohem větší hlavu, než byla ta její, aby necítila napětí, když ji měla tak nacpanou starostmi. No, aspoň mohla předat tajemství, které ukrývalo Moghedien, jak zamaskovat tkanivo s pomocí jediné síly a jak zamaskovat svou schopnost před ostatními ženami, které dokážou usměrňovat. Odhalit je bylo příliš riskantní, když by mohla vést k odhalení Moghedien.
Trochu víc nadšení, pomyslela si trpce. Když ohlásila kdysi ztracené tajemství cestování, které aspoň objevila zcela sama, všechny ji poplácávaly a jásaly nad ní, a ještě víc chvály se jí dostalo za každé tajemství, která vypáčila z Moghedien, což bylo, jako by jí pokaždé trhaly zub. Ale chvála nezměnila její postavení ani o fous. Nadané dítě jste mohli poplácávat po hlavě, aniž jste zapomněli, že je to jen dítě.
Leana odešla s pukrletem a suchou poznámkou, že ji nemrzí, jestli se pro jednou pořádně nevyspí někdo jiný. Siuan čekala. Nikdo nesměl vidět, že by s Leanou odcházely společně. Egwain si chvíli druhou ženu jen prohlížela. Žádná nepromluvila. Siuan vypadala ztracená v myšlenkách. Nakonec sebou trhla a vstala, urovnala si šaty a připravovala se k odchodu.
„Siuan,“ začala Egwain pomalu, a pak nevěděla, jak pokračovat.
Siuan si myslela, že rozumí. „Měla jsi pravdu, matko,“ pravila a dívala se Egwain do očí, „byla jsi taky shovívavá. Příliš shovívavá, i když kdo by nebyl. Jsi amyrlin a nikdo k tobě nesmí být drzý a neomalený. I kdybys mi určila pokání, že by mě litovala i Romanda, nebylo by to víc, než bych si zasloužila.“
„Zapamatuju si to pro příště,“ řekla Egwain a Siuan zdánlivě poddajně sklonila hlavu. Možná poddajně. Pokud ji změny nezasáhly hlouběji, než se zdálo, příště určitě bude, a taky přespříště. „Já se ale chtěla zeptat na urozeného pána Brynea.“ Siuan se z tváře vytratil jakýkoliv výraz. „Určitě nechceš, abych... zasáhla?“
„Proč bych to měla chtít, matko?“ Siuanin hlas byl ještě neurčitější než studená chlebová polívka. „Mám jedinou povinnost, učit tě etiketě tvého úřadu a předávat Sheriam zprávy od svých špehů.“ Stále si podržela část své dřívější sítě, i když bylo pochybné, že by některý špeh věděl, komu teď vlastně podává zprávy. „Gareth Bryne si nedělá takové nároky na můj čas, aby mi to bránilo v práci.“ Téměř vždy o něm mluvila takhle, a dokonce i když použila jeho titul, vložila do něj kousavý podtón.
„Siuan, vypálená stodola a pár krav nemůžou tolik stát.“ Určitě ne ve srovnání s vyplácením a krmením všech těch vojáků. Už to ale nabídla předtím a škrobená odpověď byla i tenkrát stejná.
„Děkuji, matko, ale ne. Nedovolím, aby říkal, že jsem porušila slovo, a já přísahala, že si dluh odpracuji.“ Náhle se škrobenost vytratila a Siuan se zasmála, což bylo vzácné, když mluvila o Bryneovi. Mnohem častěji se mračila. „Jestli si už musíš kvůli někomu dělat starosti, tak si je dělej o něj, ne o mě. Já na zvládnutí Garetha Brynea pomoc nepotřebuju.“
A to bylo zvláštní. Jakkoliv teď byla slabá v jediné síle, nebyla tak slabá, aby mu musela sloužit dál a trávit hodiny po lokty v mydlinkové vodě s jeho košilemi a podvlékačkami. Asi to dělala, aby měla po ruce někoho, na koho by mohla vztekle štěkat, jinak by se musela pořád ovládat. Ať už měla jakýkoliv důvod, vyvolalo to spoustu řečí a potvrdilo mnoha lidem, že je divná. Koneckonců byla Aes Sedai, byť stála na žebříčku hodně nízko. To, jak se on vyrovnával s jejím vztekem – aspoň když začala házet talíře a boty – ji rozčilovalo a provokovalo, takže mu začala vyhrožovat hrůznými následky, nicméně, i když ho mohla zabalit tak, že by nedokázal pohnout ani prstem, Siuan se v jeho blízkosti saidaru nikdy ani nedotkla, ani aby vykonávala práce pro něj, dokonce ani když si ji přehnul přes koleno. Tohle zatím před většinou lidí utajila, ale občas jí něco uklouzlo, když dostala vztek, nebo Leaně, když měla dobrou náladu. Na tohle zřejmě neexistovalo žádné vysvětlení. Siuan nebyla slabá na duchu ani hloupá, nebyla poddajná ani ustrašená, nebyla...
„Už bys měla jít, Siuan.“ Některá tajemství dnes v noci očividně odhalena být neměla. „Je již pozdě, a já vím, že chceš jít do postele.“
„Ano, matko. A moc děkuju,“ dodala, ačkoliv Egwain netušila zač.
Když Siuan odešla, Egwain si opět zamnula spánky. Chtěla chodit sem a tam. Ve stanu to nešlo. Sice to byl největší stan v táboře, který obývala jedna osoba, ale to znamenalo, že měl necelé dva sáhy na dva, a volné místo zabíraly palanda, křeslo a stolek, stojan s umyvadlem, stojací zrcadlo a ne méně než tři truhlice plné šatstva. Na to dohlédla Chesa, taky Sheriam, Romanda, Lelaine a tucet přísedících. Pořád na to dohlížely. Ještě pár dalších darů, hedvábné spodničky a punčochy, jedny další šaty dost velkolepé, aby v nich mohla přijmout i krále, a bude potřebovat čtvrtou truhlu. Sheriam a přísedící možná doufaly, že ji tyhle krásné šaty zaslepí před vším ostatní, ale Chesa si prostě myslela, že amyrlin se musí odívat vhodně ke svému stavu. Sluhové zřejmě věřili, že je třeba dodržovat správné rituály, stejně jako sněmovna. Za chvíli přijde Selame. Byla na řadě, aby Egwain svlékla do postele. Další rituál. Jenomže ona ještě nebyla připravená jít si lehnout.
Nechala lampy hořet a vyběhla dřív, než Selame dorazí. Procházka jí vyčistí hlavu a možná ji unaví natolik, aby se pořádně vyspala. Uspat se nebude problém – moudré chodící ve snu ji to naučily poměrně rychle – přesto odpočinout si ve spánku bylo něco jiného. Zvlášť když jí hlavou vířil seznam starostí, začínající Romandou, Lelaine a Sheriam, pokračující přes Randa, Elaidu a Moghedien a počasí, a tak pořád dál až do nekonečna.
Vyhnula se místu, kde stál Moghedienin stan. Kdyby se vyptávala sama, lidé by uprchlé služce přikládali příliš velkou důležitost. Diskrétnost se stala její součástí. Hra, kterou hrála, dovolovala jen pár uklouznutí, a být neopatrná tehdy, když na tom podle ní nezáleželo, mohlo vést k neopatrnosti tehdy, když ano. Horší, mohla zjistit, že se zmýlila v tom, kdy na tom záleží. Slabí musejí být drzí opatrně. Tohle říkala Siuan. Skutečně dělala, co mohla, aby ji poučila, a zvlášť tuhle hru znala velmi dobře.
Venku v nočním táboře nebyli téměř žádní lidé, jenom hrstka se krčila kolem nízko hořících ohňů, vyčerpaná večerními pracemi po těžkém dni. Ti, kteří ji zahlédli, se unaveně zvedali, aby se poklonili, když procházela kolem, a zamumlali: „Světlo na tebe sviť, matko,“ nebo něco podobného, a občas ji požádali o požehnání, jež jim předala s prostým: „Světlo ti žehnej, dítě.“ Muži a ženy dost staří, aby byli jejími prarodiči, si pak sedali celí rozzáření, ona však uvažovala, za co ji vlastně považují, co vlastně vědí. Všechny Aes Sedai předváděly světu, včetně svých sluhů, jednotnou frontu. Ale Siuan říkala, že pokud věříte, že sluha zná dvakrát víc, než by měl, znáte jen polovinu pravdy. Přesto, úklony, pukrlata a mumlání ji provázely od jednoho hloučku k druhému a uklidňovaly ji, poněvadž viděla, že ji aspoň někdo nepovažuje za děcko, které si sněmovna přivedla, když je potřebovala.