Když procházela přes otevřené prostranství obklopené provazy uvázanými ke kůlům zaraženým do země, v temnotě se zableskla stříbrná čára světla, potom se otočila a průchod se otevřel. Nebylo to však skutečné světlo, protože nevrhalo stín. Zastavila se vedle rohového sloupku a dívala se. Nikdo od okolních ohňů ani nevzhlédl. Již na to byli zvyklí. Z průchodu vyběhlo asi tucet nebo víc sester, dvakrát tolik sluhů a značný počet strážců, vraceli se se zprávami a proutěnými klíckami s holuby z holubníků v Salidaru, vzdušnou čarou dobrých pět set mil na jihozápad.
Začali se rozbíhat, ještě než se průchod zavřel, náklad nesli přísedícím, svým adžah a pár i do svých stanů. Většinou s nimi v noci bývala Siuan. Málokdy důvěřovala někomu natolik, aby nosil zprávy určené pro ni, i když většina byla zakódovaná nebo zašifrovaná. Občas to vypadalo, že ve světě je víc špehů než Aes Sedai, ačkoliv většina sítí byla díky okolnostem vážně okleštěná. Většina agentů nejrůznějších adžah se asi držela při zemi, dokud se „potíže“ v Bílé věži neuklidní, a hodně špehů jednotlivých sester nemělo ponětí, kde je právě žena, jíž sloužili.
Několik strážců si Egwain všimlo a předvedlo opatrné poklony, prokazovali úctu hodnou štóly. Sestry se na ni možná dívaly úkosem, ale sněmovna ji pozvedla na amyrlin a gaidinové víc nepotřebovali. Hodně sluhů se také klanělo. Žádná Aes Sedai spěchající z průchodu se jejím směrem ani nepodívala. Možná že si jí nevšimly. Možná.
Jistým způsobem to, že se stále dokázaly spojit se svými špehy, bylo jedním z Moghedieniných „darů". Sestry dostatečně silné, aby udělaly průchod, byly všechny v Salidaru dost dlouho, aby ho dobře poznaly. Ty, které dokázaly otevřít dostatečně velký průchod, odtamtud dokázaly vycestovat téměř kamkoliv a přistát přímo na místě. Ale snažit se cestovat do Salidaru znamenalo, strávit půlku každé noci učením nově ohrazeného plácku, pro některé víc, kdykoliv se utábořili. Egwain se snažila z Moghedien vypáčit, jak se dostat z místa, které dobře neznala, na místo, které znala. Klouzání sice bylo pomalejší než cestování a nebylo to jedno ze ztracených nadání – nikdy nikdo o něm neslyšel – takže i samotný název byl přičítán Egwain. Každý, kdo dokázal cestovat, dokázal klouzat, takže každou noc sestry odklouzaly do Salidaru, zkontrolovaly holubníky, kolik holubů se vrátilo tam, kde se vyklubali, a pak odcestovaly zpátky.
Ten pohled ji měl potěšit – vzbouřené Aes Sedai získaly nadání, jež Bílá věž považovala za ztracené navždy, a taky se učily novým věcem, a až všechno skončí, tyto schopnosti jim pomůžou zbavit Elaidu amyrlinina stolce – nicméně místo radosti cítila Egwain trpkost. To, že ji přehlížely, s tím nemělo nic společného, alespoň ne moc. Jak šla dál, ohně hořely stále dál od sebe a poté se vytratily. Všude kolem ní stály tmavé vozy, většina měla plachtu nataženou přes železné obruče, a stany v měsíčním světle bledě zářily. Dál se všude do okolních kopců šplhaly táborové ohně vojáků, hvězdy přinesené na zem. Mlčení z Caemlynu jí stahovalo vnitřnosti do uzlu, ať už si ostatní sestry myslely, co chtěly.
Právě v den, kdy opustili Salidar, dorazila zpráva, ačkoliv se jí ji Sheriam namáhala ukázat teprve před pár dny, a potom neustále opakovala, jak je třeba ji uchovat v tajnosti. Sněmovna ji znala, ale nikdo jiný se ji nesměl dozvědět. Egwain si byla jistá, že by ji nikdy neviděla, kdyby se neustále nevyptávala na Randa. Pamatovala si každé pečlivě zvolené slovo zapsané drobným písmem na papír tak tenký, až byl div, že ho brk neprotrhl.
Všichni jsme se usadili v hostinci, o němž jsme hovořily, a sešly jsme se s kupcem s vlnou. Je to velmi pozoruhodný mladý muž, právě jak nám líčila Nyneiva. Přesto byl zdvořilý. Myslím, že se nás trochu bojí, což je dobře. Půjde to hladce.
Možná jste se doslechly o mužích tady, včetně jednoho chlapíka ze Saldeie. Ty řeči, obávám se, jsou až příliš pravdivé, ale žádného z nich jsme neviděly, a pokud to půjde, vyhneme se jim. Když honíš dva zajíce, utečou ti oba.
Jsou tady Verin a Alanna se značným počtem mladých žen ze stejné oblasti jako kupec s vlnou. Alanna si s kupcem s vlnou vytvořila jisté spojení, které může být užitečné, ačkoliv to vyvolává i potíže. Všechno půjde dobře, tím jsem si jistá.
Sheriam zdůrazňovala dobré zprávy, jak to viděla ona. Merana, zkušená vyjednávačka, dorazila do Caemlynu a Rand, „kupec s vlnou", ji přijal vlídně. Pro Sheriam to byly úžasné zprávy. A Verin a Alanna přivedou dvouříčská děvčata, aby se z nich staly mladší novicky. Sheriam si byla jistá, že musejí putovat stejnou cestou, po níž mířili i oni. Zřejmě si myslela, že Egwain bude celá zářit nedočkavostí, až uvidí tváře z domova. Merana vše zvládne. Merana ví, co dělá.
„To je vědro koňskýho potu,“ mumlala Egwain do noci. Jakýsi chlapík s mezerou mezi zuby, nesoucí velké dřevěné vědro, sebou trhl a zůstal na ni civět, příliš ohromený, že se zapomněl uklonit.
Rand, a zdvořilý? Viděla jeho první setkání s Coiren Saeldain, Elaidinou vyslankyní. „Zpupný“ to krásně vystihovalo. Proč by se měl k Meraně chovat jinak? A Merana si myslela, že se bojí, myslela si, že je to dobře. Rand se málokdy bál, i když by měl, a jestli se bál nyní, tak by Merana neměla zapomínat, že strach dokáže i z nejmírnějšího muže udělat nebezpečného. Neměla by zapomínat, že Rand je nebezpečný už jen tím, že je, čím je. A co bylo to spojení, co vytvořila Alanna? Egwain Alanně tak docela nevěřila. Ta ženská občas dělala nesmírně divné věci, možná nevědomky, možná z nějakých hlubších důvodů. Egwain by nepřekvapilo, kdyby si našla cestu do Randovy postele. V rukou takové ženy by byl tvárný jako jíl. Elain by Alanně zlomila vaz, kdyby k tomu došlo, ale to by bylo to nejmenší. Nejhorší bylo, že se v salidarských holubnících už neobjevili žádní další holubi, které si Merana vzala s sebou.
Merana by měla mít nějakou zprávu k odeslání, byť jenom to, že se zbytkem poselstva odešla do Cairhienu. Moudré v poslední době pouze přiznávaly, že Rand žije, ale pokud věděla, tak byl zřejmě tam a jen seděl na zadku. Což by mělo být varovné znamení. Sheriam to viděla jinak. Kdo mohl vědět, proč nějaký muž dělá, co dělá? Většinou to nejspíš nevěděl ani dotyčný muž sám, a když přišlo na muže, jenž mohl usměrňovat... Ticho dokazovalo, že všechno je v pořádku. Merana by každou skutečnou těžkost určitě hlásila. Musí být na cestě do Cairhienu, pokud už nebyla tam, a nebylo třeba posílat další hlášení, dokud to nebude zpráva o úspěchu. Vlastně to, že je Rand v Cairhienu, byl jistým způsobem úspěch. Jedním z Meraniných cílů, byť ne tím nejdůležitějším, bylo vyštvat ho z Caemlynu, aby se mohla Elain bezpečně vrátit a usednout na Lví trůn, a nebezpečí z Cairhienu vyprchalo. Jakkoliv to vypadalo neuvěřitelně, moudré říkaly, že Coiren a její poselstvo opustily město a jsou na cestě zpátky do Tar Valonu. Nebo to možná nebylo tak neuvěřitelné. Všechno to dávalo jakýs takýs smysl, vzhledem k Randovi, vzhledem k tomu, jak Aes Sedai řešily problémy. Přesto měla Egwain pořád pocit, že je všechno... špatně.
„Musím jít za ním,“ zamumlala. Hodinka, a mohla by všechno urovnat. Pod vším nánosem to byl pořád starý Rand. „To je jediná možnost. Musím jít za ním.“