„Siuan Sanche je Aes Sedai,“ pronesla Egwain chladně, „a stejně tak Nyneiva z al’Mearů a Elain z Trakandů, Nyneiva Sedai a Elain Sedai.“ Ženy překvapeně zamrkaly. Egwain měla stažený žaludek. Rozhořčením. Po všem, čím dnes v noci prošla, musela čelit vydírání od těchhle...? Nenapadlo ji žádné dost odporné slovo. Elain by napadlo. Elain poslouchala stájníky, povozníky i dlaždiče a ukládala si do paměti slova, která by vůbec neměla poslouchat. Egwain rozložila pruhovanou štólu a pečlivě si ji dala kolem ramen.
„Myslím, že to nechápeš, matko,“ pospíšila si Nicola. Ne však ustrašeně. Jenom se snažila zdůraznit své hledisko. „Jenom jsem se bála, že kdyby někdo zjistil, že jsi –“ Egwain jí nedala příležitost pokračovat dál.
„Ále já to zcela chápu, dítě.“ Ta hlupačka je dítě, ať už je stará jak chce. Spousta starších novicek dělala potíže, obvykle byly drzé k přijatým, které je měly učit, ale i ta nejhloupější měla dost rozumu, aby se nechovala nestydatě k sestrám. Že tahle ženská má takovou drzost zkoušet na ni tohle, rozdmýchalo Egwainin hněv do bílého žáru. Obě byly vyšší než ona, byť ne o moc, ale Egwain si dala ruce v bok, narovnala se a ony se skrčily, jako by se nad nimi tyčila. „Máš vůbec ponětí, jak vážný je vznést obvinění proti sestře, zvlášť pro novicku? Navíc obvinění založený na rozhovoru, cos údajně vyslechla mezi dvěma muži, kteří jsou teď tisíc mil daleko? Tiana by tě stáhla z kůže a nechala drhnout hrnce po zbytek tvýho života.“ Nicola se snažila promluvit – tentokrát to znělo jako omluva, a další námitky, jimž Egwain nerozuměla, zoufalý pokus všechno změnit – ale Egwain si jí nevšímala a obrátila se k Areině. Hledačka couvla, olízla si rty a vypadala pozoruhodně nejistě. „Ty si taky nesmíš myslet, že by ti to prošlo. Dokonce i hledačku je možný za něco takovýho přitáhnout před Tianu. Jestli budeš mít štěstí, tak to nebude bičování na oji vozu, jako to dělají vojákům, co chytnou při krádeži. Tak nebo tak, vyhodily by tě na silnici jen s modřinama a s holým zadkem.“
Zhluboka se nadechla a zkřížila ruce v pase. Když si je držela, netřásly se jí. Druhé ženy se skoro choulily a vypadaly příkladně pokořené. Egwain doufala, že ty sklopené oči, svěšená ramena a šouravé pohyby nehrají. Podle práva je měla rovnou poslat za Tianou. Netušila, jaký by mohl být trest za pokus vydírat amyrlin, ale bylo pravděpodobné, že nejmenším trestem by bylo vyhodit je z tábora. V Nicolině případě by to muselo počkat, než by se její učitelky ujistily, že zná dost z usměrňování, aby náhodou neublížila sobě nebo jiným. Jakmile by bylo proti ní vzneseno toto obvinění, z Nicoly z Hvozdu by se už nikdy nestala Aes Sedai. Veškerý její potenciál by přišel vniveč.
Jenže... Každou ženu, kterou chytily, jak se vydává za Aes Sedai, by usadily tak tvrdě, že by ještě po letech fňukala, a chycená přijatá by ještě mohla považovat tu druhou za šťastnou, ale Nyneiva a Elain byly určitě v bezpečí, když teď byly hotové sestry. A ona sama taky. Jenže stačilo jen šeptnout o tomhle a vymazalo by to jakoukoliv šanci, že ji sněmovna uzná za skutečnou amyrlin. To by docela dobře mohla zaskočit za Randem a pak to sněmovně říct do očí. Nemohla dovolit, aby si ty dvě všimly jejích pochyb, aby je to dokonce jen napadlo.
„Zapomenu na to,“ pravila ostře. „Ale jestli o tom ještě někdy uslyším byť jen šeptnout, od kohokoliv...“ Roztřeseně se nadechla – i kdyby to slyšela křičet, celkem by s tím nemohla nic dělat – ale podle toho, jak nadskočily, pochopily hrozbu míněnou dost vážně. „Padejte do postele, než si to rozmyslím.“
Vmžiku se objevily poklony, ozvalo se „ano, matko“ a „ne, matko“ a „jak přikazuješ, matko". Vyrazily pryč ohlížejíce se po ní přes rameno, a neustále zrychlovaly, až utíkaly. Ona musela jít vyrovnaným krokem, ale taky chtěla utíkat.
10
Neviditelné oči
Když se Egwain vrátila do stanu, čekala na ni Selame, žena hubená jako třtina, se snědou tairenskou pletí a téměř nenarušitelnou sebejistotou. Chesa měla pravdu, opravdu nosila nos hodně nahoru, jako by se chránila před zápachem. Chovala-li se však k ostatním komorným povýšeně, ke své paní se ve skutečnosti chovala docela jinak. Když Egwain vstoupila, Selame se složila v pukrleti tak hlubokém, že se čelem málem otřela o koberec, sukně měla roztažené, jak to jenom v omezeném prostoru šlo. Než udělala Egwain druhý krok, žena už k ní skočila a pustila se do knoflíčků. A do Egwain taky. Selame moc rozumu nepobrala.
„Och, matko, zase jsi šla ven bez něčeho na hlavě.“ Jako by Egwain někdy nosila korálky pošité čepečky, kterým dávala přednost Selame, či vyšívané sametové záležitosti, které měla v oblibě Meri, nebo Chesiny klobouky s peřím. „Vždyť se celá třeseš. Neměla bys chodit ven bez šátku a slunečníku, matko.“ Jak by ji měl slunečník ochránit před třesavkou? Jí samé po tvářích stékal pot, přestože si je neustále otírala šátkem, a ani ji nenapadlo se zeptat, proč se Egwain třese, což bylo nejspíš dobře. „A šla jsi ven sama a v noci. To prostě není správné, matko. Navíc tu jsou všude vojáci, drsní chlapi, kteří nemají úctu k žádné ženě, dokonce ani k Aes Sedai ne. Matko, ty prostě nesmíš...“
Egwain šla její hloupá slova jedním uchem tam a druhým ven, jenom se nechávala svléknout a brebentění nevěnovala pozornost. Nařídit jí, aby zmlkla, by jen vyvolalo spoustu bolestínských pohledů a uražených vzdechů, takže by to nakonec vyšlo úplně nastejno. Kromě bezduchého žvanění Selame své povinnosti vykonávala přičinlivě, byť s tolika ozdobami, až to vypadalo jako tanec vznešených gest a podlézavých úklon. Nezdálo se možné, že by mohl být někdo skutečně tak hloupý jako Selame, která se neustále starala jen o vzhled a lámala si hlavu s tím, co si lidé pomyslí. Lidé pro ni byli Aes Sedai, šlechta a jejich vrchní sloužící. Podle ní na nikom jiném nezáleželo. Podle ní možná ani nikdo jiný nemyslel. Pravděpodobně to nebylo možné. Egwain hlavně nechtěla zapomínat, kdo Selame našel, stejně jako nechtěla zapomenout, kdo našel Meri. Pravda, Chesa byla darem od Sheriam, ale Chesa Egwain nejednou projevila věrnost.
Egwain chtěla sama sobě namluvit, že rozechvění, kterou druhá žena považovala za třesavku, je způsobené vztekem, nicméně věděla, že jí v útrobách hlodá červ strachu. Zašla příliš daleko, musela ještě příliš vykonat, nemohla dovolit, aby jí Nicola s Areinou podrazily nohy.
Když dostala hlavu z výstřihu čisté košile, zaslechla kousek ženina brebentění a vykulila oči. „Říkalas ovčí mlíko?“
„Och ano, matko. Máš tak hebkou pleť, a takovou ji neudrží nic líp než koupání v ovčím mléce.“
Možná byla vážně padlá na hlavu. Egwain protestující Selame vyhodila ze stanu, vykartáčovala si vlasy, rozesílala kavalec, uložila nyní zbytečný náramek a’damu do malé skříňky vyřezané ze slonoviny, kde měla pár svých šperků, a zhasla lampy. Vše sama, pomyslela si potmě sarkasticky. Selame a Meri z toho trefí šlak.
Než si ale lehla, ještě došla ke vchodu a rozhrnula chlopně. Venku svítil měsíc a všude panoval klid a ticho, narušované jen voláním bukače, které náhle skončilo. Tmou se pohybovali lovci. Po chvíli se ve stínu vedle stanu naproti cosi pohnulo. Vypadalo to jako žena.
Pitomost možná nevylučovala Selame o nic víc než mrzutý výraz Meri. Mohly to být obě. Nebo někdo úplně jiný. Dokonce i Nicola nebo Areina, i když to nebylo příliš pravděpodobné. Egwain s úsměvem pustila látku. Ať ji pozoroval kdokoliv, dnes v noci neuvidí, kam půjde.