Jak ji tomu naučily moudré, uspat se bylo prosté. Zavřít oči, vnímat, jak se celé tělo postupně uvolňuje, dýchat do rytmu se srdečními stahy, na nic nemyslet, jen se volně vznášet, až na maličký koutek. Ve chvilce usnula, byl to však spánek chodící ve snu.
Bez těla se vznášela hluboko v oceánu hvězd, bezpočet světelných teček se zde mihotal v nekonečném moři temnoty, světlušky poblikávající v nekonečné noci. To byly sny, sny každého, kdo právě teď někde na světě spal, možná na všech možných světech, a tohle místo byla mezera mezi skutečností a Tel’aran’rhiodem, prostor oddělující bdělý svět od světa snů. Kamkoliv se podívala, deset tisíc světlušek zmizelo, jak se lidé probouzeli, a deset tisíc nových je nahradilo. Rozlehlá neustále se měnící scéna jiskřivé krásy.
Egwain však na obdiv časem neplýtvala. Číhalo zde nebezpečí, občas smrtelné. Byla si jistá, že ví, jak se mu vyhnout, jenže na tomto místě bylo jedno nebezpečí namířené přímo na ni, pokud by se zdržela příliš dlouho, a kdyby ji polapilo, bylo by to přinejmenším trapné. Ostražitě se rozhlížejíc – tedy ostražitě by se rozhlížela, kdyby tu měla oči – se pohybovala tou záplavou. Necítila žádný pohyb. Připadalo jí, že stojí na místě a třpytný oceán kolem ní víří, až se před ní zastavilo jedno světélko. Jedna každá mihotavá hvězda vypadala stejně jako všechny ostatní, ona však věděla, že tohle je Nyneivin sen. Jak to věděla, bylo něco jiného. Dokonce ani moudré tomu nerozuměly.
Zvážila, že najde Nicoliny a Areininy sny. Jak by je jednou odhalila, věděla by přesně, jak do nich zasít strach ze Světla, a ani za mák jí nezáleželo na tom, že právě tohle je zakázané. Nicméně se sem vydala jen z praktických důvodů, ne ze strachu ze zakázaného ovoce. Udělala, co ještě nikdy nikdo neudělal, a byla si jistá, že bude-li to nutné, udělá to zas. Dělej, co musíš, a zaplať cenu, tohle ji učily stejné ženy, které jí označily, co je zakázané. Ale když člověk dluh odmítal přiznat, když odmítal zaplatit, často se nutnost změnila ve zlo. Jenže i kdyby ty dvě spaly, najít něčí sny poprvé byla přinejlepším dřina a neexistovaly záruky. Dny plné práce – tedy spíš noci – a nejspíš by nic nezískala. Aspoň to bylo jisté.
Pomalu se pohybovala věčnou temnotou blíž, i když měla znovu dojem, že stojí na místě a světelná tečka roste, změnila se v zářící perlu, duhové jablko, měsíc v úplňku – až jí svým jasem zcela vyplňovala zorné pole, celý svět. Ještě se snu nedotkla. Mezi ní a snem zůstával prostor jako vlásek tenký. Jemně mezeru překročila. Jelikož postrádala tělo, byla záhada, jak pozná jeden sen od druhého. Moudré říkaly, že je to její vůle, ona však nechápala, jak to myslí. Bylo to jako zlehka položit prst na mýdlovou bublinu, dotek byl velmi jemný. Zářící stěna se mihotala jako spředená ze skla, pulsovala jako srdce, jemná a živá. Stačilo trochu přitlačit a „uvidí“ dovnitř, „uvidí", co se Nyneivě zdá. Když ještě trochu přitlačí, bude moci vstoupit dovnitř a stát se součástí snu. To bylo nebezpečné, zvlášť když měl snící silnou vůli, ale podívat se nebo vstoupit dovnitř mohlo být pokořující. Například pokud se dotyčné třeba zdálo o muži, o něhož se zvlášť zajímala. Jenom samotné omluvy vám zabraly půlku noci, když jste to udělali. Nebo pohybem, jako když se válí křehký korálek po stolní desce, mohla vytrhnout Nyneivu ven, strčit ji do snu, jejž sama vytvořila, součásti samotného Tel’aran’rhiodu, který sama dokonale ovládala. Byla si jistá, že by to fungovalo. Samozřejmě to bylo rovněž zakázané, a Egwain si nemyslela, že by se to Nyneivě líbilo.
NYNEIVO, TO JSEM JÁ, EGWAIN. ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ SE NEVRACEJTE, DOKUD NENAJDETE TU MÍSU, NE, DOKUD NEDOKÁŽU VYŘEŠIT PROBLÉM S AREINOU A NICOLOU. VĚDÍ, ŽE JSTE PŘEDSTÍRALY. VYSVĚTLÍM VÁM VÍC, AŽ SE ZNOVU SEJDEME V MENŠÍ VĚŽI. BUĎTE OPATRNÉ. MOGHEDIEN UNIKLA.
Sen zmizel, mýdlová bublina praskla. Přes znění zprávy by se hihňala, kdyby měla pusu. Hlas bez těla ve snu míval děsivý účinek. Zvlášť když se člověk bál, že by se mluvčí mohla i dívat. Nyneiva na to nezapomínala, i když to tenkrát byla nehoda.
Moře světel znovu zavířilo, pak se Egwain usadila u dalšího jiskřivého bodu. Elain. Obě ženy nejspíš v Ebú Daru spaly jenom pár kroků od sebe, ale tady vzdálenosti nic neznamenaly. Nebo znamenaly něco jiného.
Když tentokrát předala zprávu, sen se změnil. Stále vypadal stejný jako ostatní, přesto se však pro její vnímání změnil. Vtáhla její slova Elain do jiného snu? Slova však zůstanou a po probuzení si je bude pamatovat.
Ohledně Nicoly a Areiny se trochu uvolnila, byl čas znovu obrátit pozornost k Randovi. Naneštěstí najít jeho sny by bylo stejně marné jako najít sen Aes Sedai. On si své sny chránil podobně jako ony, ačkoliv mužský štít byl zřejmě jiný než ženský. Štít Aes Sedai byl křišťálový krunýř, jednolitá koule spletená ze vzduchu, ale, ačkoliv vypadal průhledný, stejně dobře ho mohla tvořit ocel. Nevzpomínala si už ani, kolik marných hodin strávila tím, že se snažila nahlédnout do Randových snů. Kde sny sester vypadaly zblízka jasnější, jeho byl matnější. Bylo to jako dívat se do kalných vod. Občas měla dojem, že se v těch šedohnědých vírech cosi pohybuje, nikdy to však nepoznala jistě.
Nekonečné moře světel zase zavířilo a usadilo se a ona se přiblížila ke snu třetí ženy. Nesměle. Mezi ní a Amys byla tak veliká propast, že měla pocit, jako by přistupovala ke snu své matky. Vlastně musela přiznat, že by Amys v mnoha věcech ráda napodobila. Toužila po tom, aby si jí Amys vážila, stejně tolik, jako toužila po úctě sněmovny. Možná, kdyby si měla vybrat, vybrala by si Amys. Rozhodně si žádné z přísedících nevážila tolik jako Amys. Zahnala náhlou ostýchavost a marně se pokusila zmírnit hlas. AMYS, TADY JE EGWAIN. MUSÍM S TEBOU MLUVIT.
Přijdeme, odpověděl jí hlas. Amysin hlas.
Egwain překvapeně couvla. Bylo jí do smíchu. Možná bylo dobře, že jí moudré připomněly, že v tomhle mají mnohem víc zkušeností. Občas se bála, že by mohla být zkažená, když nemusela příliš tvrdě dřít na svých schopnostech s jedinou silou. Ale zase jako by se to mělo vynahradit, občas měla dojem, že všechno ostatní je jako šplhat v bouři po útesu.
Najednou na samém kraji zorného pole zachytila nějaký pohyb. Jedna z teček světla proklouzla mořem hvězd, nesla se k ní o své vlastní vůli a rostla. Tohle dokázal pouze jeden sen, jediný snící. V panice uprchla a přála si, aby měla pusu a mohla ječet, klít nebo aspoň řvát. Zvlášť na ten kousíček jejího já, který chtěl zůstat, kde byla, a čekat.
Tentokrát se hvězdy ani nepohnuly, prostě zmizely, a ona se opírala o silný krevelový sloup a funěla, jako by uběhla míli. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Po chvíli se na sebe podívala a trochu nejistě se zasmála, snažíc se popadnout dech. Měla na sobě róbu se sukní až na zem z měňavého zeleného hedvábí protkávaného zlatem a na živůtku a na lemech zdobené pásy. Živůtek také předváděl značně větší kus poprsí, než kdyby byla vzhůru, a díky širokému těsnému pásku setkanému ze zlata vypadal její pas útlejší, než doopravdy byl. A možná i byl útlejší. Tady v Tel’aran’rhiodu mohl člověk vypadat, jak se mu zachtělo, být, čím se mu zachtělo. Dokonce i když si to neuvědomoval, pokud nebyl opatrný. Gawyn Trakand na ni měl velmi nešťastný vliv, velmi nešťastný.