Ta maličká část v ní si stále přála, aby počkala a byla pohlcena jeho snem. Pohlcena a vstřebána. Když chodící ve snu milovala někoho, až ji to rozptylovalo, či někoho nenáviděla, až to nešlo na rozum, zvlášť byly-li tyto city opětovány, mohla být vtažena do snu té osoby. Přitáhla ten sen, nebo on přitáhl ji, jako magnet přitahuje železné piliny. Ona ke Gawynovi určitě nechovala nenávist, ale nemohla si dovolit uvíznout v jeho snu, ne dnes, byla by v něm lapená, dokud by se Gawyn neprobudil, byla by taková, jakou ji viděl on. A on ji viděl mnohem krásnější, než ve skutečnosti byla. Zvláštní bylo, že on vypadal mnohem méně krásný, než byl ve skutečnosti. Když do toho byla zapletená tak silná láska či nenávist, nedalo se mluvit o silné vůli či soustředění. Jakmile se chodící ve snu ocitla ve snu někoho takového, zůstala tam, dokud o ní druhá osoba nepřestala snít. Když si vzpomněla na to, co se mu zdálo, že s ní dělá, co dělali v jeho snu, cítila, jak jí ruměncem hoří tváře.
„Dobrý je, že mě nyní nemůže vidět žádná z přísedících,“ zamumlala. „Pak by mě už pořád považovaly jen za holku.“ Dospělé ženy se kvůli mužům takhle nevzrušují a nesní o nich. Tím si byla jistá. Rozhodně ne ženy se zdravým rozumem. To, o čem Gawyn snil, přijde, ale až se ona rozhodne. Získat matčino svolení by mohlo být obtížné, ale určitě jí ho dá, i kdyby Gawyna v životě neviděla. Marin al’Vereová věřila úsudku své dcery. Teď byl čas, aby její nejmladší dcera předvedla trochu toho úsudku a podobné představy odložila na jiné časy.
Rozhlédla se kolem a skoro si přála, aby se mohla dál zabývat Gawynem. Na všechny strany se táhly řady mohutných sloupů, jež podpíraly vysokou klenbu a velkou kupoli. Žádný z pozlacených lustrů visících na zlatých řetězech ze stropu nebyl zapálený, přesto tu bylo světlo, světlo, jaké bylo jen tady, beze zdroje, ani jasné, ani nedostatečné. Srdce Kamene uvnitř velké pevnosti zvané Tearský Kámen. Anebo spíš jeho odraz v Tel’aran’rhiodu, obraz v mnoha směrech stejně skutečný jako originál. Tady se předtím scházela s moudrými, byla to jejich volba. Jí to na Aiely připadala zvláštní volba. Čekala Rhuidean, když teď byl otevřený, nebo nějaké místo v Aielské pustině či prostě tam, kde moudré právě byly. Každé místo kromě ogierských držav mělo svůj odraz ve světě snů – měly ho tam i državy, ale nedalo se do nich vstoupit, a stejně tak byl kdysi uzavřený i Rhuidean. Samozřejmě nepřipadal v úvahu tábor Aes Sedai. Značný počet sester měl nyní přístup k ter’angrialům, jež jim umožňovaly vstoupit do světa snů, a protože žádná skutečně nevěděla, co dělá, obvykle začínaly svá dobrodružství tím, že se objevily ve svém táboře v Tel’aran’rhiodu, jako by se vydávaly na normální cestu.
Jako angrialy a sa’angrialy, podle věžového zákoníku byly ter’angrialy majetkem Bílé věže, bez ohledu na to, kdo je měl právě v držení. Věž jen málokdy naléhala. Pokud byly v držení na místě, jako byla třeba Velká sbírka právě v Tearském Kameni – nakonec se stejně dostaly do rukou Aes Sedai, a Bílá věž vždycky uměla čekat, když bylo třeba – ale ty, které měly Aes Sedai skutečně v rukou, byly ve správě sněmovny, jednotlivých přísedících. Ty je pak zapůjčovaly. Téměř nikdy je nedávaly pryč. Elain se naučila zkopírovat snové ter’angrialy a s Nyneivou si dva odnesly, avšak zbytek teď měla v držení sněmovna, spolu s ostatními, které Elain vyrobila. Což znamenalo, že je Sheriam a její kroužek používaly, kdykoliv se jim namanulo, a Lelaine a Romanda zcela jistě taky, ačkoliv ty dvě, spíš než by samy vstoupily do Tel’aran’rhiodu, někoho poslaly místo sebe. Donedávna žádná Aes Sedai nechodila ve snu už celá staletí a pořád s tím měly značné potíže. Většina potíží pocházela z toho, že byly přesvědčené, že se všecko dokážou naučit samy. Přesto poslední, co by Egwain chtěla, bylo, aby na její dnešní schůzce odposlouchávala kterákoliv z jejich stoupenkyň.
Jako by se díky pomyšlení na špehování stala vnímavější, uvědomila si, že ji pozorují neviděné oči. Ten pocit byl v Tel’aran’rhiodu všudypřítomný a dokonce ani moudré nevěděly proč, ale přesto, že tu zřejmě vždycky zdánlivě byly skryté oči, mohli tu být i skuteční zvědové. Ona však teď neměla na mysli Romandu či Lelaine.
Přejela rukou po sloupu a pomalu prošla kolem dokola, prohlížejíc si krevelový les, táhnoucí se do hlubšího stínu. Světlo kolem ní nebylo skutečné. Každý, kdo by stál ve stínu v dálce, by kolem sebe viděl stejné světlo, zatímco ji by před ním zakrýval stín. Objevovali se tu lidé, muži i ženy, míhající se obrazy, které zřídka setrvaly déle než pár vteřin. Egwain nezajímali ti, kdo se světa snů dotkli ve spánku, náhodou se sem mohl dostat kdokoli, ale naštěstí pro ně jenom na chviličku a zřídkakdy na dost dlouho, aby se mohli setkat se skutečným nebezpečím. Černé adžah také vlastnily snový ter’angrial, který ukradly z Věže. Horší bylo, že Moghedien Tel’aran’rhiod znala stejně dobře jako každá chodící ve snu. Možná lépe. Dokázala tohle místo a každého zde ovládat tak snadno jako zvednout ruku.
Egwain si chvíli přála, aby špehovala Moghedieniny sny, dokud ještě byla vězenkyní, jenom jednou, jenom proto, aby je dokázala odlišit. Ale i kdyby její sny odhalila, stejně by nezjistila, kde teď je. A pak tu byla možnost, že ji to vtáhne proti její vůli. Ona Moghedien rozhodně nesnášela dost a Zaprodankyně ji určitě nenáviděla až za hrob. Co se stalo ve snu, nebylo skutečné, dokonce ani tak skutečné jako v Tel’aran’rhiodu, ale člověk si to pamatoval, jako by bylo. Noc v Moghedienině moci by byla noční můrou, kterou by nejspíš prožívala znovu a znovu pokaždé, když by usnula, po zbytek svého života. A možná i když by byla vzhůru.
Další okruh. Co to bylo? Ze stínu vyšla tmavá, majestátně krásná žena v perlami pošitém čepečku a s krajkovým okružím a zmizela. Snící Tairenka, vznešená paní, nebo si nechávala zdát, že jí je. Ve skutečnosti to mohla být prostá hloupá selka či obchodnice.
Lepší špehovat Logaina než Moghedien. Pořád by nevěděla, kde je, ale mohla by se třeba dozvědět něco o jeho záměrech. Samozřejmě kdyby ji to vtáhlo do jeho snu, nemuselo by to být o moc příjemnější než být vtažena do Moghedienina snu. Logain nenáviděl všechny Aes Sedai. Zařídit jeho útěk byla jedna z těch nezbytných věcí, které musela, ač nerada, udělat. Jenom doufala, že cena nebude příliš vysoká. Zapomenout na Logaina. Nebezpečí znamenala Moghedien, Moghedien, která po ní mohla jít dokonce i tady, vlastně zvlášť tady, Moghedien, která...
Náhle si uvědomila, jak těžce se pohybuje, a rozčileně zachrčela, skoro zasténala. Nádherná róba se změnila v plátovou a kroužkovou zbroj, jakou nosili těžkooděnci Garetha Brynea. Na hlavě měla otevřenou přilbu s klenotem, podle všeho ve tvaru plamene Tar Valonu. Bylo to protivné. Uměla se už ovládat lépe.
Rozhodně změnila zbroj na to, co měla na sobě při předchozích schůzkách s moudrými. Stačilo si jenom pomyslet. Dlouhá sukně z tmavého sukna a volná bílá jupka z algode, což nosívala, když u nich studovala, spolu s loktuší s třásněmi, zelenou tak, až byla skoro černá, a složeným šátkem, který jí držel vlasy. Samozřejmě nenosila kopie jejich šperků, spousty náramků a náhrdelníků. Žena šperky sbírala celá léta, ne mrknutím oka ve snu.