„Logain je na cestě do Černé věže,“ řekla nahlas. Rozhodně v to doufala. Aspoň pak o něm bude vědět, přinejmenším to byla naděje, a až ho pak znovu chytí a zkrotí, Rand z toho nebude moci vinit žádnou sestru, která je s ní, „a Moghedien nemůže vědět, kde jsem já.“ Snažila se, aby to znělo jistě.
„Proč by ses měla bát Duše Stínu?“ ozval se za ní hlas a Egwain vyskočila jako zajíc. Jelikož byl tohle Tel’aran’rhiod a ona chodící ve snu, byla na dva sáhy ve vzduchu, než se vzpamatovala. No ano, pomyslela si, jak se zde tak vznášela, tyhle začátečnické chyby už mám dávno za sebou. Jestli to tak půjde dál, příště vyskočí, když jí Chesa popřeje dobré ráno.
Doufajíc, že se příliš nečervená, se pomalu postavila na zem. Třeba by mohla získat trochu důstojnosti.
Třeba, přesto měla Bair ve tváři víc vrásek než obvykle, jak se zubila od ucha k uchu. Na rozdíl od druhých dvou žen s ní nemohla usměrňovat, ale to s chozením ve snu nemělo nic společného, poněvadž v tom byla stejně dobrá jako druhé dvě a v jistých oblastech dokonce lepší. Amys se rovněž usmívala, byť ne tolik, ale sluncovlasá Melain zvrátila hlavu dozadu a zařvala smíchy.
„Ještě nikdy jsem neviděla nikoho...“ vyrážela ze sebe Melain. „Jako králík.“ Nadskočila a zvedla se půl sáhu do vzduchu.
„Nedávno jsem Moghedien trochu naštvala.“ Egwain byla na svou pózu docela pyšná. Měla Melain ráda – ta žena byla mnohem méně naježená, když teď čekala dítě, dokonce dvojčátka – ale právě teď by ji Egwain nejradši uškrtila. „Já a pár kamarádek jsme jí pomuchlaly pýchu, i když ne víc. Myslím, že by přivítala příležitost mi to oplatit.“ Z náhlého popudu si znovu vyměnila šaty, nyní měla krátké jezdecké šaty, které teď nosila každý den, z lesklého zeleného hedvábí. Taky měla zlatý prsten s Velkým hadem. Nemohla jim prozradit všechno, ale tyhle ženy byly taky kamarádky a zasloužily si vědět, co jim mohla prozradit.
„Zraněnou pýchu si zamapatuješ mnohem déle než zraněné tělo.“ Bair měla slabý a vysoký hlas, přesto dost pevný, třtina ze železa.
„Povídej,“ vyzvala ji Melain s dychtivým úsměvem. „Jak jste ji zahanbily?“ Bair byla stejně nadšená. V kruté zemi se člověk buď naučí krutosti smát, nebo celý život probrečí. V Trojí zemi se Aielové naučili smát už dávno. Kromě toho zahanbit nepřítele tam bylo považováno za umění.
Amys si chvíli prohlížela Egwaininy nové šaty a pak řekla: „To, myslím, můžeme probrat později. Říkalas, že si musíme promluvit.“ Ukázala na místo, kde moudré rády hovořily, pod rozlehlou kupolí ve středu komnaty.
Proč si vybraly právě tohle místo, na to Egwain nedokázala přijít. Tři ženy se usadily se zkříženýma nohama a úhledně si rozložily sukně jen pár kroků od předmětu, který vypadal jako meč vyrobený z lesklého křišťálu, zaražený do podlahy. Ony mu nevěnovaly sebemenší pozornost – nebyl součástí jejich proroctví – stejně jako lidem, kteří se občas velkou komnatou mihli, vždycky však chodily rokovat sem.
Bájný Callandor by skutečně fungoval jako meč i přes to, jak vypadal, ale doopravdy to byl mužský sa’angrial, jeden z nejmocnějších, jaké byly ve věku pověstí vyrobeny. Při pomyšlení na mužský sa’angrial se lehce zachvěla. Bylo to jiné, když tu byl pouze Rand. A Zaprodanci, samozřejmě. Teď tu ale byli tihle asha’mani. S Callandorem mohl muž natáhnout tolik jediné síly, aby vmžiku srovnal se zemí město a zničil všechno na míle daleko. Egwain ho obešla širokým obloukem a pudově uhýbala i sukněmi. V Srdci Kamene Rand tasil Callandor a naplnil tím proroctví, načež ho vrátil z vlastních důvodů zpátky. Vrátil ho a nastražil kolem něj pasti setkané ze saidínu. Jejich odraz tady bude taky, a mohly by se spustit stejně osudově jako originály, kdyby v jejich blízkosti někdo nevhodně usměrnil. Některé věci v Tel’aran’rhiodu byly až příliš skutečné.
Snažíc se nemyslet na Meč, jenž není mečem, usadila se před trojicí moudrých. Ony si uvázaly loktuše kolem pasu a rozvázaly živůtky. Takhle aielské ženy sedávaly s kamarádkami ve stanech pod žhavým sluncem. Egwain se neposadila a pokud díky tomu snad vypadala jako prosebnice či obžalovaná, aťsi. Jistým způsobem, v duchu, byla. „Neřekla jsem vám, proč mě od vás odvolaly, a vy jste se nezeptaly.“
„Povíš nám to, až budeš připravená,“ řekla Amys pokojně. Vypadala stejně stará jako Melain i přes to, že jí k pasu spadaly vlasy stejně bílé, jako měla Bair – vlasy jí zbělely, když byla o málo starší než Egwain – ale v trojici byla vůdkyní ona, ne Bair. Egwain poprvé napadlo, jak je asi doopravdy stará. Na něco takového se ale moudré zeptat nemohla, stejně jako Aes Sedai ne.
„Když jsem vás opouštěla, byla jsem jenom přijatá. Víte o rozkolu v Bílé věži.“ Bair zakroutila hlavou a ošklíbla se. Věděla to, ale nerozuměla tomu. Žádná tomu nerozuměla. Pro Aiely to bylo stejně nepřirozené, jako kdyby se proti sobě rozdělil kmen či válečné společenstvo. Možná to také v jejich očích potvrzovalo, že Aes Sedai už nejsou, co bývaly. Egwain pokračovala, překvapilo ji, že má tak klidný hlas. „Sestry, které se postavily proti Elaidě, mě pozvedly jako jejich amyrlin. Až bude Elaida svržena, usednu na amyrlinin stolec v Bílé věži.“ Přidala si k šatům pruhovanou štólu a čekala. Kdysi jim lhala, což byl podle ji’e’toh vážný přestupek, a nebyla si jistá, jak zareagují na pravdu, kterou před nimi zatajila. Aspoň kdyby jí uvěřily. Jenom se na ni dívaly.
„Děti dělají jednu věc,“ řekla po chvíli Melain opatrně. Těhotenství na ní ještě nebylo vidět, ale už z ní vyzařovalo vnitřní světlo, díky kterému byla ještě krásnější než obvykle, a niterný, neotřesitelný klid. „Děti si vždycky chtějí hrát na oštěpy, chtějí se stát kmenovým náčelníkem, ale nakonec si uvědomí, že kmenový náčelník málokdy tančí s oštěpy sám. A tak vyrobí panáka a postaví ho na hřeben.“ O kousek dál se náhle zvedla podlaha, již tu nebyly dlaždice, ale hřeben ze sluncem spečené hnědé skály. Na ní stála loutka ve tvaru muže ze zkroucených větví a kusů látky. „Tohle je kmenový náčelník, který jim velí tančit s oštěpy z vršku, odkud vidí na bitvu. Ale děti běhají, kam se jim zamane, a jejich náčelník je jenom loutka z větví a hader.“ Pruhy látky rozvlnil vítr a zdůraznil tak dutý vnitřek panáka, pak hřeben a loutka zmizely.
Egwain se zhluboka nadechla. Samozřejmě. Zaplatila za svou lež podle ji’e’toh ze své vlastní volby, a to znamenalo, že lež jako by nikdy nebyla vyslovena. Měla vědět, jak to je. Ale ony udeřily do srdce její situace, jako by v táboře Aes Sedai strávily celé týdny. Bair hleděla do země, nechtěla se stát svědkem její hanby. Amys seděla s bradou v dlani a bystrým modrým pohledem se jí snažila zarýt do hloubi duše.
„Některé mě tak vidí.“ Znovu se zhluboka nadechla a dostala ze sebe pravdu. „Všechny, až na hrstku. Teď. Ale než dobojujeme naši bitvu, poznají, že já jsem jejich náčelník, a ony budou běhat, jak já řeknu.“
„Vrať se k nám,“ řekla Bair. „Na tyhle ženské máš příliš velkou čest. Sorilea už pro tebe vybrala tucet mladých mužů, aby sis je mohla prohlídnout v potních stanech. Velmi by chtěla vidět, jak viješ svatební věneček.“
„Doufám, že bude u toho, až se budu vdávat, Bair," – za Gawyna, jak doufala. Z toho, jak si vyložila své sny, věděla, že se s ním spojí, ale jen naděje a jistota lásky jí říkaly, že se vezmou – „doufám, že u toho budete všechny, ale už jsem se rozhodla.“