Důrazně se přiměla vstoupit zpátky do svého spícího těla, avšak ne do obvyklého spánku. To už nedělala. V koutku mysli zůstávala zcela bdělá, určovala své sny, doplňovala ty, které předpovídaly budoucnost nebo aspoň ukazovaly kousíčky toho, kudy by se mohlo dění ubírat. Alespoň tolik teď poznala, ačkoliv jediný sen, který zatím dokázala vyložit, byl sen, který předpovídal, že se Gawyn stane jejím strážcem. Aes Sedai to nazývaly snění a ženu, která tohle dokázala, snílek, nyní ale byla Egwain jediným snílkem, a snění nemělo nic společného s jedinou silou, stejně jako chození ve snu ne.
Nejspíš bylo nevyhnutelné, že se jí nejdřív bude zdát o Gawynovi, protože na něj myslela.
Stála v rozlehlé, zešeřelé komnatě, kde nic nebylo jasně vidět. Nic až na Gawyna, jenž se k ní velice pomalu blížil. Vysoký sličný muž – považovala někdy jeho bratra Galada za spanilejšího? – se zlatými vlasy a očima té nejnádhernější tmavé modři. Ještě k ní musel urazit velký kus, ale viděl ji. Upíral na ni pohled jako lučištník na cíl. Bylo tu slyšet tiché křupání a skřípání. Podívala se dolů. A chtěla vykřiknout. Gawyn kráčel bosýma nohama po podlaze posypané rozbitým sklem, při každém kroku se odlamovaly další střepy. Dokonce i v tak slabém světle viděla krvavou stopu, kterou jeho pořezaná chodidla zanechávala. Natáhla ruku, chtěla na něj zakřičet a zastavit ho, chtěla se k němu rozběhnout, ale stejně rychle se ocitla jinde.
Jak už to ve snu chodí, vznášela se nad dlouhou rovnou silnicí vedoucí přes travnatou pláň a dívala se na muže jedoucího na vraném hřebci. Gawyn. Pak stála na silnici před ním a on přitáhl otěže. Tentokrát ne proto, že ji uviděl, ale proto, že na místě, kde stála, se náhle silnice rozvětvila, vedla vysokými horami, takže nikdo neviděl, co je za nimi. Ona to však věděla. Na jedné cestě čekala násilná smrt, na druhé dlouhý život a smrt v posteli. Na jedné stezce se s ní ožení, na druhé ne. Věděla, co leží vepředu, ale ne která cesta vede kam. Náhle ji spatřil, nebo to tak aspoň vypadalo, usmál se a pobídl koně na jednu větev cesty... A ona se ocitla v dalším snu. A dalším. A dalším. A ještě dalším.
Ne každý měl nějaké spojení s budoucností. Sny o líbání Gawyna, o běhání po chladné jarní louce se sestrami, tak jako to dělají děti, probíhaly vedle nočních můr, v nichž ji Aes Sedai s proutky honily nekonečnými chodbami, kde všude kolem ve stínech číhaly pokřivené potvory, kde se křenila Nicola a odhalila ji před sněmovnou a Tom Merrilin přišel podat svědectví. Tyhle sny vypustila. Ostatní si schovala, aby je později podrobně prozkoumala v naději, že pochopí, co znamenají.
Stála před nesmírně vysokou stěnou, drápala se po ní, snažila se ji rozervat holýma rukama. Nebyla z cihel ani z kamene, ale z tisíců a tisíců kotoučů, každý byl z poloviny bílý a z poloviny černý, starobylý symbol Aes Sedai, jako sedm zámků, které kdysi držely věznici Temného zavřenou. Některé zámky byly rozbité, přestože cuendillar, z něhož byly vyrobeny, nebylo možné rozbít ani s pomocí jediné síly, a ostatní byly nějak oslabené, ale stěna stála pevná, ať do ní bušila sebevíc. Nedokázala ji prorazit. Možná byl důležitý ten symbol. Možná se snažila rozbít Aes Sedai, Bílou věž. Možná...
Noc, Mat seděl na kopci a pozoroval velkolepé divadlo, ohňostroj, a náhle zvedl ruku a sebral z oblohy jedno z těch vybuchujících světel. Ze zaťaté pěsti mu létaly ohnivé šípy a Egwain naplnila hrůza. Kvůli tomu budou umírat lidé. Svět se změní. Ale svět se měnil. Měnil se pořád.
Řemeny kolem ramen a pasu ji pevně držely na špalku a sekera popravčího padala dolů, ona však věděla, že někde někdo běží, a že když poběží dost rychle, sekera se zastaví. Když ne... V koutku mysli ji zamrazilo.
Logain, smál se, překročil cosi na zemi a vystoupil na černý kámen. Když pohlédla dolů, měla dojem, že na zemi překročil Randovo tělo, uložené na márách, s rukama zkříženýma na prsou, ale když se dotkla jeho tváře, rozbila se jako papírová loutka.
Zlatý jestřáb roztáhl křídla a dotkl se jí a ona a jestřáb byli nějak spojeni. Věděla jen, že jestřáb je samice. Na úzké posteli umíral nějaký muž a bylo důležité, aby nezemřel, přesto už se venku stavěla pohřební hranice a zpívaly se veselé i smutné písně. Snědý mladík držel v ruce předmět zářící tak jasně, že nepoznala, co to je.
A tak to šlo pořád dál a ona horečnatě třídila, zoufale se snažila pochopit. Vůbec si přitom neodpočala, ale bylo třeba to udělat. Udělá, co bude muset.
11
Přísaha
„Chtělas, aby tě vzbudili před východem slunce, matko.“
Egwain otevřela oči – připravila se, že se vzbudí jenom o chvíli později – a proti své vůli ucukla hlavou před tváří, která se nad ní skláněla. Přes vrstvu potu vážná, jako první věc po probuzení na ni nebyl zrovna nejpříjemnější pohled. Meri se chovala dokonale uctivě, ale špičatý nos, neustále svěšené koutky úst a pronikavé tmavé oči s kritickým výrazem říkaly, že nikdy nikoho nepovažovala ani z poloviny za tak dobrého, jak by být měl nebo jak předstíral, že je, a její hluchý tón převrátil význam každého sdělení.
„Doufám, že ses dobře vyspala, matko,“ řekla a podařil se jí výraz, kterým Egwain jasně obviňovala z toho, že je líná. Černé vlasy stočené nad ušima do pevných smyček jí zdánlivě bolestivě vypínaly obličej. Monotónní šedé šaty, které vždy nosila, přestože se díky nim potila, jí jen dodávaly na ponurosti.
Byla škoda, že se jí nepodařilo si skutečně odpočinout. Zívajíc Egwain vstala z úzké palandy, vyčistila si zuby solí a opláchla si obličej a ruce. Meri jí zatím vybalila šaty na den. Egwain si natáhla punčochy a čistou spodničku a pak si vytrpěla Meriino oblékání. „Vytrpěla“ byl opravdu správný výraz.
„Obávám se, že to bude trochu tahat, matko,“ mumlala neveselá žena a kartáčovala Egwain vlasy. Egwain jí málem řekla, že si vlasy zcuchala ve spánku schválně.
„Slyšela jsem, že dneska tu budeme odpočívat, matko.“ V naprosté nečinnosti, čišelo z Meriina odrazu ve stojacím zrcadle.
„Tenhle odstín modři krásně podtrhne tvou barvu, matko,“ řekla Meri, když Egwain zapínala knoflíčky, s výrazem, jenž ji obviňoval z marnivosti.
Egwain cítila úlevu, že večer přijde Chesa, vzala si štólu a málem prchla dřív, než žena dokončila práci.
Nad kopci na východě nebyl vidět ani kousíček slunečního kotouče. Okolní krajinu tvořily dlouhé hřebeny a terénní nerovnosti, občas byl kopec pár set sáhů vysoký, často to vypadalo, jako by vše zmáčkla olbřímí ruka. V širokých údolích mezi kopci se táhly dlouhé stíny, jak nad táborem začínalo svítat, ale v horku, které nikdy zcela neustupovalo, již byli všichni vzhůru. Vzduchem se nesl pach připravované snídaně a kolem se hemžili lidé, přestože tu nepanoval ruch, který by znamenal, že je čeká celodenní pochod. Bíle oděné novicky málem pobíhaly. Moudrá novicka vždycky plnila své povinnosti, jak nejrychleji to šlo. Strážci samozřejmě uspěchaně nevypadali, avšak dokonce i sloužící, kteří Aes Sedai roznášeli snídaně, dnes ráno pospíchali. No, skoro. Ve srovnání s novickami. Celý tábor využíval zastávky. Ozvalo se rachocení a nadávky, jak někomu uklouzl zvedák, což prozradilo, že koláři opravují vozy, a vzdálené bušení kladiv ohlašovalo podkováře překovávající koně. Tucet svíčkařů už měl připravené formičky na svíčky a pod kotlíky s pečlivě sesbíranými zbytky svíček a rozteklým voskem hořel oheň. Nad plameny stály i velké kotle, v nichž se vařila voda na koupání a praní, a muži a ženy opodál vršili hromady prádla. Egwain si toho příliš nevšímala.