Potíž byla v tom, že si byla jistá, že to Meri nedělá naschvál. Se svým obličejem prostě nemohla nic dělat. Přesto to bylo stejně špatné, jako by jí komornou dělala Romanda. Z toho pomyšlení se zasmála nahlas. Romanda jako komorná urozené paní by svou paní okamžitě srovnala do latě. Nebylo pochyb o tom, kdo by v téhle dvojici běhal a nosil. Jakýsi šedovlasý kuchař přestal prohrabávat uhlíky v železné peci a pobaveně se na ni zazubil. Pak si uvědomil, že se kření na amyrlin a ne jen na nějakou mladou holku, která prochází kolem, a úsměv se zkřivil, jak se hned trhaně klaněl, než se zase sklonil ke své práci.
Kdyby poslala Meri pryč, Romanda by si jen našla nového špeha. A Meri by zase hladověla na cestě od jedné vesnice k druhé. Upravila si šaty – skutečně vypadla dřív, než Meri dodělala svou práci – a našla malý lněný váček, tkanice měla zastrčené za pasem. Nemusela ho zvedat až k nosu, aby ucítila růžové lístky a směs bylin s chladivou vůní. Povzdechla si. Tvář má jako kat, nepochybně špehuje pro Romandu, a snaží se vykonávat co nejlépe své povinnosti. Proč tyhle věci nejsou někdy lehké?
Vydala se ke stanu, který jí sloužil jako pracovna – mnozí to nazývali amyrlininou pracovnou, jako by to byly komnaty ve Věži – a starosti kvůli Meri nahradilo vážné uspokojení. Kdekoliv někde na jediný den zastavili, Sheriam tam byla první s tlustými štosy peticí. Pradlena úpěnlivě se dožadující shovívavosti při obvinění z krádeže, když ji chytili se šperky zašitými do šatů, či kovář žadonící o dobrozdání o své práci, které by nemohl využít, pokud by neodešel, a nejspíš ani pak ne. Sedlářka, prosící, aby na ni amyrlin vzpomenula při modlitbách a ona porodila dceru. Jeden z vojáků urozeného pána Brynea, žádající amyrlinino osobní požehnání při svatbě se švadlenou. Vždycky tu byla fůra papírů od starších novicek, žádajících prominutí návštěvy u Tiany a dokonce i práce navíc. Každý měl právo amyrlin o cokoliv požádat, ale ti, kdo sloužili Věži, tak činili málokdy, a novicky nikdy. Egwain tušila, že Sheriam dře, aby prosebníky vykutala, něco, aby jí omazala med kolem huby a udržela si ji od těla, zatímco kronikářka bude vyřizovat to, co považuje za důležité. Dnes ráno si Egwain myslela, že by mohla Sheriam přinutit, aby ty petice snědla ke snídani.
Když ale vstoupila do stanu, Sheriam tam nebyla. Což by možná nemělo být překvapivé, vzhledem k předchozí noci. Stan však nebyl prázdný.
„Světlo na tě dnes ráno sviť, matko,“ řekla Theodrin a předvedla hluboké pukrle, až se jí třásně na šátku zavlnily. Měla všechen ten vyhlášený domanský půvab, ačkoliv její šaty s vysokým límcem byly vážně docela slušné. Domanky nebyly zrovna známé svou cudností. „Udělaly jsme, co jsi přikázala, ale včera v noci nikdo poblíž Mariganina stanu nic neviděl.“
„Někteří muži si vzpomínají, že zahlédli Halimu,“ dodala kysele Faolain a kolena ohnula mnohem méně, „ale kromě toho si skoro nevzpomínají, ani jestli šli spát.“ Mnoho žen Delaninu tajemnici neschvalovalo, ale teprve při další poznámce Faolain potemněla kulatá tvář víc než obvykle. „Když jsme se procházely kolem, potkaly jsme Tianu. Ta nám řekla, ať jdeme do postele a hezky rychle.“ Nevědomky pohladila modré třásně na šátku. Nové Aes Sedai téměř vždy nosily své šátky častěji, než bylo nutné, aspoň to tvrdila Siuan.
Egwain se na ně usmála, jak doufala, mile a usadila se k malému stolku. Opatrně. Židlička se stejně na chvíli naklonila, dokud se Egwain nesklonila a nenarovnala jí nohu. Zpod kalamáře vykukoval růžek složeného pergamenu. Rukama škubla směrem k němu, ale pak toho nechala. Příliš mnoho sester nepovažovalo zdvořilost za nutnost. Ona taková nebude. Kromě toho tyhle dvě měly na její čas nárok.
„Mrzí mne vaše potíže, dcery.“ Ona z nich udělala Aes Sedai výnosem, když byla pozvednuta na amyrlin, takže čelily stejným trampotám jako ona, jenže jim scházel štít amyrlininy štóly, malý štít, jak se ukázalo. Většina sester se chovala, jako by stále byly jen přijaté. Co se dělo uvnitř adžah, se málokdy dozvěděl někdo zvenčí, ale povídalo se, že o přijetí musely skutečně žebrat a že byly jmenovány strážkyně, aby dohlížely na jejich chování. O něčem takovém ještě nikdy nikdo neslyšel, ale všichni to brali jako danou věc. Ona jim vlastně žádnou laskavost neprokázala. Byla to však další nezbytnost. „Promluvím s Tianou.“ To by mohlo prospět. Na den, na hodinu.
„Děkuji, matko,“ řekla Theodrin, „ale není třeba, aby ses tím sama obtěžovala.“ Přesto se taky dotkla šátku. „Tiana chtěla vědět, proč jsme tak pozdě vzhůru,“ dodala po chvíli, „my jí to ale neřekly."
„Tajnosti nebyly nutné, dcero.“ Ale škoda, že nenašly žádného svědka. Moghedienin zachránce zůstane stínem jenom zpola viděným. To je vždycky ta nejhrozivější sorta. Podívala se na růžek pergamenu, svrbělo ji nedočkavostí, aby si ho mohla přečíst. Třeba něco objeví Siuan. „Děkuju vám oběma.“ Theodrin pochopila, že je propouští, a hodlala vychovaně odejít, ale zastavila se, když Faolain zůstala stát.
„Přála bych si, abych už držela v ruce hůl přísah,“ řekla Faolain Egwain rozčileně, „abys věděla, že mluvím pravdu.“
„Teď není vhodná chvíle obtěžovat amyrlin,“ začala Theodrin, pak však zkřížila ruce a obrátila svou pozornost na Egwain. Trpělivost se jí ve výraze mísila s něčím dalším. Očividně byla z nich dvou v jediné síle silnější, vždycky se ujímala vedení, přesto byla tentokrát připravená ustoupit. Egwain usilovně přemítala, kvůli čemu asi.
„Hůl přísah ze ženy Aes Sedai nedělá, dcero.“ Ať už někteří věřili čemukoliv. „Pověz mi pravdu a já tomu budu věřit.“
„Nemám tě ráda.“ Faolaininy tmavé kudrny se zhouply, jak na zdůraznění kývla hlavou. „To musíš vědět sama. Nejspíš si myslíš, že jsem byla hrozná, když jsi byla mladší novicka, když ses vrátila po svém útěku do Bílé věže, ale já si stejně myslím, že tě nepotrestaly ani z poloviny tak přísně, jak měly. Možná ti tohle moje přiznání pomůže, abys poznala, že mluvím pravdu. A není to tak, že bychom neměly ani teď na vybranou. Romanda nám nabídla, že nás vezme pod svou ochranu, a Lelaine taky. Říkaly, že zařídí, aby nás správně prozkoušely a řádně pozvedly, jakmile se vrátíme do Věže.“ Zatvářila se ještě rozzlobeněji a Theodrin zakoulela očima a skočila jí do řeči.
„Matko, Faolain se snaží říct, i když se pořád motá kolem a nemůže se k tomu dostat, že jsme se na tebe neupjaly jen proto, že bychom neměly na vybranou. A neudělaly jsme to z vděčnosti za šátek.“ Našpulila rty, jako by si myslela, že když je Egwain takhle pozvedla na Aes Sedai, vlastně jim nedala nic, co by si zasloužilo příliš velký vděk.
„Tak proč?“ zeptala se Egwain a opřela se. Židlička se posunula, ale vydržela.
Faolain promluvila, než Theodrin stačila otevřít pusu. „Protože jsi amyrlin.“ Stále mluvila rozzlobeně. „Vidíme, co se děje. Některé sestry si myslí, že jsi Sheriamina loutka, ale většina věří, že ti Romanda nebo Lelaine říkají, kdy a kam si máš stoupnout. Není to správné.“ Zuřivě se mračila. „Opustila jsem Věž, protože to, co Elaida provedla, nebylo správné. Ony pozvedly na amyrlin tebe. Takže jsem oddaná tobě. Jestli mě budeš chtít. Jestli mi dokážeš věřit bez hole přísah. Musíš mi věřit.“
„A ty, Theodrin?“ řekla Egwain rychle a zatvářila se vážně. Vědět, co si sestry myslí, bylo už tak dost špatné, ale slyšet to znovu bylo... bolestné.