„Já jsem taky oddaná tobě,“ povzdechla si Theodrin, „jestli mě budeš chtít.“ Přezíravě rozhodila rukama. „Nejsme nic moc, já vím, ale vypadá to, že jsme vše, co máš. Musím přiznat, že jsem váhala, matko. To Faolain pořád trvala na tom, že to uděláme. Upřímně řečeno...“ Nejistě si upravila šátek a pak promluvila důrazněji. „Upřímně řečeno nechápu, jak bys mohla Romandu a Lelaine získat na svou stranu. Ale snažíme se chovat jako Aes Sedai, i když jimi zatím ještě doopravdy nejsme. A nebudeme jimi, matko, ať řekneš cokoliv, dokud v nás ostatní sestry Aes Sedai neuvidí, a to se nestane, dokud nás nevyzkoušejí a nesložíme tři přísahy.“
Egwain vytáhla složený kousek pergamenu zpod kalamáře a zamyšleně ho hladila v prstech. Faolain že byla hnací silou za tímhle? To vypadalo asi tak stejně pravděpodobně, jako kdyby se vlk spřátelil s ovčákem. Soudila, že „nemám tě ráda“ je velmi mírný výraz pro to, co k ní Faolain doopravdy cítí, a ta žena musela vědět, že v ní Egwain těžko vidí případnou přítelkyni. Pokud návrh jedné či druhé přísedící přijaly, zmínit se o jejich nabídce by byl dobrý způsob, jak rozehnat její podezření.
„Matko,“ začala Faolain – zarazila se a překvapeně se na sebe podívala. Bylo to poprvé, co takhle Egwain oslovila. Nadechla se a pokračovala. „Matko, vím, že ti přijde zatěžko nám uvěřit, jelikož jsme nikdy hůl přísah nedržely, ale –“
„Byla bych moc ráda, kdybyste o tom pořád nemluvily,“ řekla Egwain. Bylo dobré být opatrná, ale nemohla si dovolit odmítat všechny nabídky na pomoc ze strachu, že jde o intriku. „Myslíte si, že Aes Sedai všichni věří jen kvůli třem přísahám? Lidé, kteří Aes Sedai znají, vědí, že sestra dokáže postavit pravdu na hlavu a obrátit ji naruby, když se jí zachce. Já sama si myslím, že nám tří přísahy uškodily přinejmenším stejně, jako nám pomohly, možná víc. Budu vám věřit, dokud nezjistím, že jste mi zalhaly, a budu vám důvěřovat, dokud se neprokáže, že si to nezasloužíte. Tak jako to dělají všichni statní.“ Když na to tak myslela, přísahy to vážně nijak nezměnily. Pořád jste sestře museli většinu času důvěřovat jen na čestné slovo. Přísahy na to lidi jen upozornily, protože přemýšleli, kdy a jak s nimi Aes Sedai manipulují. „Další věc. Vy dvě jste Aes Sedai. Už nechci slyšet nic o zkoušení nebo držení hole přísah nebo něco podobného. Už tak je dost špatný, že musíte tomu nesmyslu čelit, abyste to pořád papouškovaly. Řekla jsem to jasně?“
Obě ženy na druhé straně stolku spěšně zamumlaly, že ano, a potom si vyměnily dlouhý pohled. Tentokrát se nerozhodně tvářila Faolain. Nakonec Theodrin doplula k Egwainině stoličce, klekla si a poté jí políbila prsten. „Pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození, já, Theodrin Dabei, přísahám věrnost tobě, Egwain z al’Vereů, budu ti věrně sloužit a poslouchat tě i za cenu svého života a cti.“ Tázavě se na Egwain podívala.
Egwain dokázala jenom kývnout. Tohle nebylo součástí obřadů Aes Sedai. Takhle přísahal šlechtic vladaři. Někteří vladaři dokonce ani tak silnou přísahu nevyžadovali. Theodrin, usmívajíc se úlevou, se ještě pořádně nezvedla a její místo zaujala Faolain.
„Pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození, já, Faolain Orande...“
To bylo všechno, co si kdy mohla přát, i víc. Přinejmenším od každé jiné sestry, kterou by určitě nikdo neposlal pro další plášť proti prachu, když se zvedne vítr.
Když Faolain skončila, zůstala klečet, ale škrobeně se v kleku narovnala. „Matko, je tu ještě otázka mého pokání. Za to, že jsem řekla, že tě nemám ráda. Přeješ-li si, určím ho sama, ale je to tvoje právo.“ Hlas měla stejně škrobený jako postoj, přesto vůbec ne ustrašený. Byla připravená postavit se i lvovi. Vlastně po tom přímo dychtila.
Egwain se kousala do rtu a málem se rozesmála nahlas. Udržet vážný výraz jí dalo práci. Snad to vezmou jako škytnutí. Přes to, jak pořád tvrdily, že nejsou skutečné Aes Sedai, Faolain právě dokázala, jak moc jí je. Občas si sestry samy určovaly pokání, aby se udržela správná rovnováha mezi pýchou a pokorou – ta rovnováha měla být velmi cenná a jediný důvod, jaký se obvykle uváděl – ale žádná rozhodně nežádala, aby jí bylo určeno. Pokání určené jinou sestrou mohlo být dost tvrdé a amyrlin v tom měla být tvrdší než adžah. Ať tak nebo tak, mnoho sester dávalo nafoukaně najevo, jak se podvolují vyšší vůli Aes Sedai, přičemž arogantně předváděly nedostatek arogance. Siuan to nazývala pýchou pokory. Egwain napadlo, že jí nařídí, ať sní kostku mýdla, jen aby viděla její výraz – Faolain měla pěkně ostrý jazyk – ale místo toho...
„Já za pravdu pokání nedávám, dcero. Ani za to, když mě někdo nemá rád. Můžeš mě mít nerada, co hrdlo ráčí, dokud budeš dodržovat přísahu.“ Nikdo kromě temného druha by takovou přísahu neporušil. Přesto se téměř vždycky našla cesta, jak se ze všeho vykroutit. Slabé proutky však jsou lepší než žádné, když zaháníte medvěda.
Faolain vykulila oči a Egwain si povzdechla a pokynula jí, aby se postavila. Kdyby to bylo obráceně, Faolain by jí strčila nos do prachu.
„Pro začátek vám dám dva úkoly, dcery,“ pokračovala.
Pozorně poslouchaly, Faolain ani nemrkla a Theodrin měla zamyšleně položený prst na rtech. Když je tentokrát propustila, řekly: „Jak přikazuješ, matko,“ zároveň s pukrletem.
Egwain však byla zamyšlená. Když Theodrin a Faolain odcházely, přinesla jí Meri na podnose snídani, a když jí Egwain poděkovala za vonný pytlík s růžovými lístky, řekla: „Měla jsem volnou chvilku, matko.“ Podle jejího výrazu to mohlo být obvinění, že ji Egwain příliš tvrdě dře nebo že sama nepracovala dost tvrdě. Nebylo to příjemné koření k dušenému ovoci. A vlastně by z jejího výrazu mohl zkysnout i mátový čaj a teplá křupavá žemle ztvrdnout na kámen. Egwain ji poslala pryč, než se dala do jídla. Čaj byl stejně slabý. Čaj byl jedna z věcí, jichž byl nedostatek.
Poznámka, která byla pod kalamářem, neměla o nic lepší chuť. „Ve snu nic zajímavého,“ napsala Siuan. Takže Siuan byla včera v noci v Tel’aran’rhiodu taky. Dost se tam našpehovala. Příliš nezáleželo na tom, jestli hledala stopy po Moghedien, přestože by to bylo šíleně hloupé, nebo něco jiného, nic bylo nic.
Egwain se zaškaredila, a ne jen kvůli tomu „nic". Siuan v Tel’aran’rhiodu včera v noci znamenala někdy během dneška návštěvu Leany, která si bude stěžovat. Siuan už rozhodně nepůjčovaly žádný ze snových ter’angrialů, ne od chvíle, kdy se pokusila některé sestry o světě snů trochu poučit. Nebylo to kvůli tomu, že věděla jen o málo víc než ony, dokonce ani proto, že jen pár sester věřilo, že skutečně potřebují v něčem poučit, ale Siuan měla jazyk jako břitvu a žádnou trpělivost. Obvykle se jí podařilo ovládnout, ale dvakrát vybuchla, ječela a hrozila pěstí, a měla štěstí, že jí jen zakázaly přístup k ter’angrialům. Leaně ho však půjčily, kdykoliv o něho požádala, a Siuan ho často tajně používala. To byl jeden z mála skutečných důvodů ke sváru mezi nimi. Kdyby mohly, byly by obě v Tel’aran’rhiodu každou noc.
Egwain s úšklebkem usměrnila jiskřičku ohně, zapálila růžek pergamenu a držela ho, dokud jí málem nespálil prsty. Nezůstane nic, co by našel ten, kdo by se jí případně hrabal ve věcech, aby to ohlásil tam, kde by to vyvolalo podezření. Skoro dosnídala, stále ještě sama, a to nebylo obvyklé. Sheriam se jí možná vyhýbala, ale měla by tu už být Siuan. Egwain si do pusy strčila poslední kousek žemle a spláchla to posledním douškem čaje, vstala a šla Siuan hledat, jen aby spatřila předmět svého zájmu, jak se nese k jejímu stanu. Kdyby měla Siuan ocas, byla by jím mrskala.