Přiběhla Siuan se širokým slamákem, vedouc tlustou šedou kobylu s bílými punčoškami na zadních nohách, a když uviděla odstíněné shromáždění, se skluzem zastavila. Byl s ní také podomek, hubený chlapík v dlouhé odřené vestě a záplatované košili, držící otěže vysokého jablečňáka. On ochrany neviděl, saidar jim však nezakrýval tváře. Vykulil oči a začal si olizovat rty. Vlastně i kolemjdoucí stan obcházeli širokým obloukem a předstírali, že nic nevidí, Aes Sedai, strážci i sloužící. Jenom Bryne se mračil a díval se na ně, jako by uvažoval, co to před ním tají. Myrelle si převazovala sedlové brašny, očividně se chystala odejít.
„Až se rozhodnete, co bych měla říct,“ ohlásila Egwain, „tak já se rozhodnu, co udělám.“ Opravdu na ni zapomněly. Všechny čtyři se po ní užasle podívaly, když prošla mezi Romandou a Lelaine skrz zdvojené ochrany. Když se dotkla tkaniva, samozřejmě nic neucítila. Neměly zastavit nic tak hmotného jako lidské tělo.
Když se škrábala na jablečňáka, Myrelle se zhluboka nadechla a odevzdaně ji napodobila. Ochrany zmizely, i když obě přísedící stále ještě obklopovala záře saidaru, jak tam stály a pozorovaly je, byly zosobněním frustrace. Egwain si rychle natáhla prachoplášť, který byl přehozený přes sedlo jejího valacha, a jezdecké rukavičky, jež vytáhla z kapsičky pláště. Na vysoké hrušce byl pověšený široký slamák, tmavomodrý, aby jí ladil se šaty, s chocholem bílého peří šikmo připíchnutým vepředu, což jasně prozrazovalo Chesinu ruku. Horko ignorovat mohla, ale sluneční žár byl něco zcela jiného. Egwain sundala peří a jehlici a strčila je do sedlové brašny, narazila si klobouk na hlavu a zavázala stuhy pod bradou.
„Můžeme jet, matko?“ zeptal se Bryne. Už byl v sedle a přilba, která předtím visela u sedla, mu nyní ocelovou mřížkou hledí zakrývala tvář. Vypadala na něm přirozeně, jako by se pro zbroj narodil.
Egwain kývla. Nikdo se je nepokoušel zastavit. Lelaine by samozřejmě klidně hulákala i na veřejnosti, ale Romanda... Když odjížděli, Egwain pocítila úlevu, i když se jí hlava málem rozskočila. Co udělá s tou Delanou? Co může dělat?
Hlavní silnice v oblasti, široký pruh udusané hlíny tak tvrdé, že z ní naprosto nic nemohlo vytlouci prach, procházela tábořištěm vojáků a přes mezeru mezi ním a táborem Aes Sedai. Bryne projel táborem na druhé straně.
Přestože bylo vojáků v táboře tak třicetkrát víc než lidí v táboře Aes Sedai, bylo tu zjevně míň stanů, než měly sestry a ti, kdo jim sloužili, a byly roztroušené na kopcích a pláccích mezi nimi. Většina vojáků spala pod širákem. Ono taky ale bylo těžké si vzpomenout, kdy naposledy pršelo, a v dohledu rozhodně nebyl jediný mráček. Zvláštní, bylo zde víc žen než v táboře sester, ačkoliv na první pohled to vypadalo, že mezi tolika muži jich je méně. Kuchařky se staraly o kotle a pradleny útočily na obrovské hromady šatstva, další pracovaly s koňmi a vozy. Hodně jich vypadalo na manželky. Přinejmenším posedávaly s pletením či látaly šaty a košile nebo míchaly něčím v menších kotlících. Téměř všude, kam se podívala, byli zbrojíři, kladiva hlasitě zvonila o kovadliny, šípaři přidávali šípy ke svazkům u svých nohou a podkováři prohlíželi koně. Všude stály vozy všech možných tvarů a velikostí. Vojsko zřejmě sebralo každý, na který cestou narazilo. Většina pícovníků již byla venku, ale do okolních dědin a statků odjíždělo ještě několik posledních žebřiňáků a kodrcavých vozíků. Když projížděli kolem, vojáci občas začali provolávat slávu. „Urozený pán Bryne!“ volali, a „Býk! Býk!“ To bylo jeho značení. O Aes Sedai či amyrlin ani špitnutí.
Egwain se pootočila v sedle, aby se ujistila, že je Myrelle stále s nimi. Byla, nechávala svého koně jít za nimi svým tempem a tvářila se, jako kdyby jí nebylo dobře. Siuan zaujala poslední místo, ovčák pak za jejich opozdilou ovečkou. Ale taky se možná jenom bála pobídnout koně dopředu. Šedka sice vypadala jako koule špeku, Siuan by však nejspíš zacházela i s poníkem jako s válečným ořem.
Egwain podráždil její vlastní kůň. Jmenoval se Daišar, ve starém jazyce to znamenalo Sláva. Mnohem raději by byla jela na Bele, kosmaté kobylce jen o málo štíhlejší než Siuanina šedka, na níž opustila Dvouříčí. Občas si myslela, že musí vypadat jako panenka, když sedí na valachovi, jehož je možné považovat za válečného hřebce, ale amyrlin musela mít vhodného komoně. Rozhodně ne kosmatého tahouna. I když tohle pravidlo ustanovila sama, cítila se stísněná jako novicka.
Obrátila se v sedle a řekla: „Čekáš nějaký odpor, urozený pane Bryne?“
Muž na ni pohlédl jen koutkem oka. Na to samé se zeptala, než opustili Salidar, a dvakrát cestou přes Altaru. Říkala si, že to nestačí, aby to vzbudilo podezření.
„Murandy je jako Altara, matko. Sousedi mají moc práce s tím, jak proti sobě kují pikle nebo spolu přímo bojují, než aby se spojili, pokud by nevypukla otevřená válka, a ani potom by si moc nevěřili.“ Mluvil velmi suše. Býval hlavním kapitánem královniny gardy v Andoru a měl za sebou léta pohraničních šarvátek s Muranďany. „Obávám se, že Andor ale bude něco zhola jiného. Vůbec se na to netěším.“ Zabočil a sjel z mírného svahu, aby se vyhnul třem vozům rachotícím po kamenech stejným směrem, jakým jeli.
Egwain se snažila nešklebit. Andor. Předtím řekl prostě ne. Tohle byl konec Cumbarské pahorkatiny jižně od Lugardu, hlavního města Murandy. I kdyby měli štěstí, hranice Andoru ležela přinejmenším deset dní cesty před nimi.
„A až dorazíme do Tar Valonu, urozený pane Bryne? Jak hodláš dobýt město?“
„Na to se mě ještě nikdo neptal, matko.“ Doposud si jen myslela, že mluví suše. Teď teprve byl jeho hlas suchý. „Než dorazíme do Tar Valonu, dá-li Světlo, budu mít dvakrát třikrát víc mužů než teď.“ Egwain sebou trhla při představě, že bude vyplácet tolik vojáků. On si toho zřejmě nevšiml. „S tím město oblehnu. Nejtěžší část bude najít lodě a potopit je, aby se zablokoval Jižní a Severní přístav. Přístavy jsou stejně tak klíčem jako získat městečka u mostů, matko. Tar Valon je mnohem větší než Cairhien a Caemlyn dohromady. Jakmile do města přestanou docházet potraviny...“ Pokrčil rameny. „Většina válčení je čekání, když se zrovna nepochoduje.“
„A když nebudeš mít tolik vojáků?“ Nikdy ji nenapadlo, že všechny ty lidi vyhladoví, ženy a děti. Nikdy ji skutečně nenapadlo, že do toho bude zapletený ještě někdo kromě Aes Sedai a vojáků. Jak jen mohla být tak hloupá? Viděla následky války v Cairhienu. Bryne to bral na pohled tak lehce. Ale on byl zase voják, pro vojáky muselo být strádání a smrt denním chlebem. „Co když budeš mít jen... řekněme... to, co máš dneska?“
„Obléhání?“ Něco z toho, o čem se bavili, zřejmě konečně proniklo do Myrelliných myšlenek. Pobídla izabelu dopředu, až několik mužů muselo odskočit a pár jich upadlo. Někteří rozzlobeně otevřeli pusu, ale pak uviděli její bezvěké rysy a zase ji zamračeně zavřeli. Pro ni jako by vůbec neexistovali. „Artuš Jestřábí křídlo obléhal Tar Valon dvacet let a neuspěl.“ Náhle si uvědomila, že všude kolem jsou lidé, a ztišila hlas, pořád ale mluvila kysele. „Čekáš, že tam budeme trčet dvacet let?“
Její kyselý tón se přes Garetha Brynea přelil, aniž by zanechal sebemenší skvrnu. „Líbil by se ti víc přímý útok, Myrelle Sedai?“ Mohl se ptát, jestli chce čaj sladký nebo hořký. „Několik generálů Jestřábího křídla to zkusilo a jejich muže pobili. Hradby Tar Valonu se ještě žádnému vojsku prolomit nepodařilo.“