Egwain věděla, že to není tak docela pravda. Za trollockých válek vojsko trolloků vedené hrůzopány vyrabovalo a spálilo část samotné Bílé věže. Na konci války Druhého Draka vojsko, snažící se zachránit Guaira Amalasana, než ho zkrotí, taky dorazilo k Věži. Myrelle to ale nemohla vědět, natož Bryne. Přístup k těmhle tajným dějinám, ukrytým hodně hluboko ve věžové knihovně, byl uložen v zákoně, který byl sám o sobě tajný, a odhalit existenci buď záznamů či zákona bylo zradou. Siuan tvrdila, že když se čte mezi řádky, je možné nalézt náznaky o věcech, které nebyly zaznamenané dokonce ani tady. Aes Sedai uměly velmi dobře zakrývat pravdu, když to považovaly za nutné, dokonce i samy před sebou.
„S asi sto tisíci, co mám teď,“ pokračoval Bryne, „budu první. Pokud dokážu zablokovat přístavy. Generálům Jestřábího křídla se to nikdy nepodařilo. Aes Sedai vždycky zvedly ty železné řetězy včas, aby zabránily lodím dostat se do ústí přístavu, a potopily je dřív, než mohly narušit obchod. Potraviny a zásoby se tak dostaly do města. Na váš útok nakonec dojde, ale jestli bude po mém, tak ne dřív, než bude město oslabené.“ Hlas měl stále... normální. Muž probírající vycházku. Otočil se k Myrelle, a i když se jeho tón nezměnil, i za hledím bylo vidět, jak je napjatý. „A vy jste souhlasily, že bude po mém, když přijde na vojsko. Já svoje muže neobětuju pro nic za nic.“
Myrelle otevřela ústa a pak je pomalu zavřela. Očividně chtěla něco říci, ale nevěděla co. Ony mu daly své slovo, ona a Sheriam a ty, které to řídily, když dorazil do Salidaru, jakkoliv je rozčilovalo, že ho musejí dát. Jakkoliv se to přísedící snažily obejít. Ony žádné slovo nedaly. Bryne se však choval, jako by ho daly, a zatím mu to procházelo. Zatím.
Egwain bylo špatně. Ona válku viděla. Hlavou se jí míhaly obrazy, bojující muži, probíjející se ulicemi Tar Valonu, umírající. Oči jí padly na chlapíka s hranatou bradou, který přežvykoval, zatímco ostřil píku. Zemře taky v těch ulicích? A co ten prošedivělý plešatějící muž, jenž pečlivě přejel prstem každý šíp, než ho zastrčil do toulce? A támhle. Ten mládenec, naparující se ve vysokých jezdeckých botách. Vypadal příliš mladý, aby se už holil. Světlo, tolik z nich bylo mladých. Kolik jich zemře? Pro ni. Pro spravedlnost, pro právo, pro svět, ale v srdci pro ni. Siuan zvedla ruku, ale gesto nedokončila. I kdyby byla dost blízko, stejně nemohla všem na očích poplácat amyrlin po rameni.
Egwain se narovnala. „Urozený pane Bryne,“ řekla stísněným hlasem, „na co chceš, abych se podívala?“ Měla dojem, že se podíval po Myrelle, než odpověděl.
„Lepší, když se na to podíváš sama, matko.“
Egwain měla dojem, že jí pukne hlava. Jestliže Siuaniny stopy alespoň k něčemu vedly, mohla by Myrelle docela dobře stáhnout z kůže. A pokud nevedly, mohla by stáhnout z kůže Siuan. A mohla by ještě přihodit Garetha Brynea.
12
Vítězné ráno
Na kopcích a hřebenech kolem tábora bylo vidět dlouhé působení sucha a neobvyklého vedra. Vlastně Temného vedra. Dokonce i ta nejhloupější kuchta drhnoucí rendlíky poznala, že se světa dotkl Temný. Za pahorkatinou na západě se táhl skutečný les, ale na skalnatých svazích rostly pokroucené duby, tupely a borovice neznámých tvarů a stromy, jejichž jména Egwain ani neznala, všechny byly hnědé a žluté a s holými větvemi. Ne holými či zhnědlými jako v zimě. Tyhle stromy hladověly po vláze a chladu. Zahynou, pokud se počasí brzy nezmění. Za táborem tekla k jihozápadu řeka Reisendrella, dvacet kroků široká a z obou stran lemovaná vyschlým blátem a kamením. Voda obtékala balvany, které by za jiných dob znesnadňovaly přechod, nyní však voda nesahala koním ani po hlezna. Egwain cítila, jak se její problémy zmenšují. Přes bolest hlavy se krátce pomodlila za Nyneivu a Elain. Jejich pátrání bylo stejně důležité jako to, co dělala ona. Důležitější. Pokud ona zklame, bude svět žít dál, ony ale musejí uspět.
Lehkým klusem jeli na jih a zpomalili, když byl sráz příliš příkrý nebo koně museli šplhat mezi stromy a řídkým křovím, ale pokud to šlo, drželi se na rovině a cesta rychle ubíhala. Bryneův silný, klabonosý valach měl jistý krok a ani mu příliš nevadilo, když musel jít do kopce nebo jestli je půda rovná nebo hrbolatá, přesto s ním Daišar snadno udržel krok. Siuanino bachraté zvíře občas zafunělo, ačkoliv to mohlo být docela dobře tím, že kobyla vycítila nervozitu jezdkyně. Sebevíc cviku nemohlo ze Siuan udělat nic jiného než hrozného jezdce, při cestě do kopce téměř objímala koně kolem krku a cestou dolů málem padala, neohrabaná jako kachna na suchu a skoro stejně vykulená jako kůň. Myrelle se při sledování Siuan téměř zcela vrátila dobrá nálada. Její vlastní izabela s bílými punčoškami si vybírala cestu v jemných obloučcích jako labuť. Myrelle jela s jistotou a půvabem a vedle ní vypadal Bryne vyrovnaně a schopně.
Než ujeli větší vzdálenost, objevili se na hřebeni na západě jezdci, zástup zvíci asi stovky mužů, vycházející slunce se jim odráželo od kyrysů, přileb a hrotů kopí. V čele vlál dlouhý bílý plamen, který Egwain nerozeznala, věděla však, že je na něm Rudá ruka. Nečekala, že je uvidí tak blízko tábora Aes Sedai.
„Zvířata, Dračí spřísahanci,“ zamumlala Myrelle a sledovala, jak se jezdci zařadili vedle nich. Rukou v rukavičce pevněji sevřela otěže – vzteky, ne strachem.
„Banda Rudé ruky vysílá hlídky,“ řekl Bryne mírně. S pohledem na Egwain dodaclass="underline" „Urozený pán Talmanes si kvůli tobě zřejmě dělal starosti, matko, když jsem s ním posledně mluvil.“ Nevložil do svých slov žádný důraz, stejně jako předtím.
„Ty jsi s ním mluvil?“ Poslední zbytky Myrelliny vážnosti zmizely. Hněv, který musela kvůli Egwain držet na uzdě, si mohla bezpečně vylít na něm. Úplně se třepala. „To je skoro zrada, urozený pane Bryne. Mohla by to být zrada!“ Siuan dělila svou pozornost mezi svého koně a muže na hřebeni a na Myrelle se nedívala, ale ztuhla. Zatím ještě nikdo Bandu a zradu nespojil.
Projeli zákrutem v údolí. K úbočí kopce byl přilepený statek, či to, co kdysi statkem bývalo. Jedna stěna malého kamenného domku se zbortila a vedle očazeného komínu trčelo pár ohořelých trámů jako špinavé prsty. Stodola bez střechy vypadala jako zčernalá kamenná krabice a popel označoval místo, kde snad stály kůlny. Po celé Altaře viděli i horší věci, občas byly vypálené celé vesnice, mrtví leželi v ulicích, potrava pro krkavce, lišky a zdivočelé psy, kteří prchali, když se k nim přiblížili lidé. Příběhy o anarchii a vraždění v Tarabonu a Arad Domanu nyní dostaly opodstatnění. Mnoho mužů se chopilo příležitosti dát se na zboj či vyrovnat staré spory – Egwain doufala, že je to tak – avšak každý přeživší měl na rtech jméno Dračí spřísahanci, a sestry to kladly na vinu Randovi, jako by sám nesl pochodeň. Půjde-li to však, stejně ho využijí, ovládnou ho, pokud přijdou na vhodný způsob. Nebyla jediná Aes Sedai, která by neudělala, co považovala za nutné, i když si při tom musela držet nos.
Myrellin hněv měl na Brynea asi stejný vliv jako déšť na balvan. Egwain náhle spatřila bouři vířící mu kolem hlavy a záplavu vody kolem jeho kolen, přičemž on prostě kráčel dál. „Myrelle Sedai,“ řekl s klidem, jaký měla stavět na odiv ona, „když mi deset nebo víc tisíc mužů táhne za zády, chci vědět, jaké mají záměry. Zvlášť těchhle deset či víc tisíc.“