„Povedeš nás, Siuan,“ řekla Egwain, když poodjel.
Siuan se za ním mračila, jako by ji celou dobu balamutil. Zafrkala, narovnala si slamák, otočila kobylu – no, dokopala ji – a donutila ji jít. Egwain kývla Myrelle, aby ji následovala. Stejně jako Bryne, ani ona neměla na vybranou.
Nejdřív na ni Myrelle vrhala úkosem pohledy, očividně čekala, že Egwain vytáhne sestry poslané do Bílé věže, očividně hledala důvody, proč by měly zůstat utajené dokonce i před sněmovnou. Čím déle jela Egwain mlčky, tím nervózněji si ostatní poposedávaly v sedlech. Myrelle si začala olizovat rty a aessedaiovský klid začal dostávat maličké prasklinky. Velmi užitečný nástroj, tohle mlčení.
Chvíli byl slyšet jen klapot kopyt a občas zavolání ptáka v křoví, ale začalo být zřejmé, kam má Siuan namířeno, stočila se trochu na západ od stezky vedoucí zpět do tábora. Myrelle se vrtěla, jako by seděla v kopřivách. Na těch kouscích, co Siuan posbírala, možná bylo zrnko pravdy.
Když Siuan znovu zabočila k západu mezi dva pokřivené kopce, které se k sobě nakláněly, Myrelle přitáhla otěže. „Tam... Tam tím směrem je vodopád,“ řekla a ukázala. „Nebyl moc velký ani před tím suchem, ale i teď je docela hezký.“ Siuan se taky zastavila a s úsměvem se ohlédla.
Co může Myrelle skrývat? Egwain byla zvědavá. Podívala se na zelenou sestru a trhla sebou, když ženě po čele sklouzla krůpěj potu a zaleskla se ve stínu širokého šedého klobouku. Rozhodně chtěla vědět, co dokázalo otřást Aes Sedai natolik, aby se zapotila.
„Myslím, že nám Siuanina cesta nabídne ještě další zajímavé vyhlídky, co?“ řekla Egwain a obrátila Daišara. Myrelle jako by se zavřela do sebe. „Pojeďme.“
„Víš všechno, viď?“ zamumlala Myrelle nejistě, když projížděly mezi naklánějícími se kopci. Po tvářích jí stékalo již víc kapek potu. Byla otřesená do hloubi duše. „Všechno. Jak bys mohla...?“ Náhle se v sedle prudce narovnala a zírala Siuan na záda. „Ona! Siuan je tvoje od samého začátku!“ Mluvila skoro rozhořčeně. „Jak jsme mohly být tak slepé? Pořád tomu ale nerozumím. Byly jsme tak obezřetné.“
„Když chceš něco uchovat v tajnosti,“ ucedila Siuan opovržlivě přes rameno, „nesnaž se tak daleko na jihu kupovat penízkové papričky.“
Co, pro všechno na světě, jsou penízkové papričky? A o čem to vlastně mluví? Myrelle se otřásla. Bylo známkou toho, jak je otřesená, že po Siuanině tónu okamžitě neodsekla, aby druhou ženu usadila. Místo toho si olizovala rty, jako by jí náhle vyschly.
„Matko, musíš pochopit, proč jsem to udělala, proč jsme to udělaly.“ Zoufalý tón v jejím hlase by odpovídal situaci, kdy by stála proti půlce Zaprodanců, sama jen ve spodničce. „Ne jenom proto, že o to Moirain požádala, ne jenom proto, že byla moje přítelkyně. Nesnáším, když umírají. Nesnáším to! Dohoda, kterou uzavíráme, je pro nás občas tvrdá, ale pro ně je tvrdší. Musíš to pochopit. Musíš!“
Právě když si Egwain říkala, že už všechno odhalí, Siuan otočila kobylu a podívala se na ně. Egwain by jí nejradši vrazila pár facek. „Mohlo by to být s tebou snazší, Myrelle, kdybys jela první,“ pronesla chladně. Vlastně znechuceně. „Spolupráce může znamenat mírnost. Malou.“
„Ano.“ Myrelle kývla a nepřítomně škubala otěžemi. „Ano, samozřejmě.“
Když se ujímala vedení, měla slzy na krajíčku. Siuan se zařadila za ni, na chvíli se jí očividně ulevilo. Egwain málem vybuchla. Jaká dohoda? S kým? Kdo umírá? A kdo byly ty „my"? Sheriam a ostatní? Ale Myrelle by to slyšela, a odhalit vlastní nevědomost nebylo v téhle chvíli zrovna vhodné. Nevědomou ženu, která drží pusu zavřenou, budou považovat za moudrou, znělo přísloví. A bylo tu další: Udržet jedno tajemství často znamená udržet deset dalších. Teď mohla jenom následovat a držet všechno v sobě. Siuan ale promluví. Ta žena neměla mít před ní žádné tajnosti. Egwain skřípala zuby a snažila se vypadat trpělivě a naprosto bezstarostně. Moudře.
Už byly skoro zpátky na silnici, na níž stál tábor, několik mil na západ, když Myrelle vyjela na nízký plochý kopec porostlý borovicemi a kalinami. V široké proláklině na vrcholku dva obrovské duby udusily veškerý ostatní porost. Pod hustými propletenými větvemi stály tři špičaté stany z kostkovaného plátna a provazová ohrada s koňmi, opodál byl vůz a pět vysokých válečných koní, každý pečlivě uvázaný stranou od ostatních. Před zvednutým předkem jednoho stanu čekala Nisao Dachen, v bronzových jezdeckých šatech prostého střihu, jako by vítala hosty, a po jejím boku stál Sarin Hoigan v olivově zeleném kabátci, jaký nosilo tolik gaidinů. Byl to podsaditý plešoun s hustým knírem, přesto vyšší než Nisao. O pár kroků dál je dva ze tří Myrelliných strážců ostražitě pozorovali, jak sjíždějí do dolíku, Croi Makin, štíhlý a žlutovlasý, a Nuhel Dromand, tmavý a rozložitý, s plnovousem a vyholeným horním rtem. Žádný nevypadal v nejmenším překvapeně. Jeden ze strážců očividně stál na stráži a upozornil je. Nic v dohledu však neukazovalo na důvod k takovým tajnostem ani k tomu, proč si Myrelle olizovala rty. A vlastně, jestli Nisao čekala, aby je mohla přivítat, proč si uhlazovala rozdělené suknice? Tvářila se, jako by se radši odstíněná postavila Elaidě.
Z dalšího stanu vykoukly dvě ženy a rychle zase zalezly, ale Egwain je přesto poznala. Nicola a Areina. Náhle se cítila velmi nepříjemně. Do čeho ji to ta Siuan zatáhla?
Siuan při sesedání nedávala najevo sebemenší neklid. „Přiveď ho sem, Myrelle. Hned.“
Teď to všechno vracela a s gustem. Vedle jejího tónu vypadala i rašple hladká. „Na schovávání už je moc pozdě.“
Myrelle se jenom tak tak podařilo zamračit, že s ní takhle mluví, a i to pro ni zřejmě byla námaha. Viditelně se sebrala, strhla si z hlavy klobouk a beze slova sesedla, doplula k jednomu stanu a zmizela uvnitř. Nisao ji sledovala již s vyvalenýma očima a poulila je stále víc. Jako by zamrzla na místě.
Nablízku nebyl nikdo kromě Siuan, aby je slyšel. „Proč ses do toho pletla?“ chtěla vědět Egwain, když sesedala. Mluvila potichu. „Jsem si jistá, že se chtěla přiznat k... ať je to cokoliv... a já pořád nemám ani tušení. Penízkové papričky?“
„V Shienaru jsou moc oblíbené, a v Malkieru taky,“ řekla Siuan stejně tiše. „Já se to doslechla, teprve když jsem dnes ráno odešla od Aeldene. Musela jsem ji donutit, aby ukazovala cestu. Nevěděla jsem to jistě. Ale těžko by nám prospělo, kdybych ji nechala na to přijít, ne? O Nisao jsem taky nevěděla. Myslela jsem, že se spolu moc nebaví.“ Mrkla na žlutou sestru a podrážděně zakroutila hlavou. Něco nezjistit nebyla chyba, kterou by si Siuan promíjela snadno. „Pokud jsem neoslepla a nezblbla, tak tyhle dvě...“ Zašklebila se, jako by kousla do něčeho shnilého, a zakuckala se, jak se snažila přijít na vhodné slovo. Najednou popadla Egwain za rukáv. „Tady jsou. Teď uvidíš sama.“
Myrelle vyšla ze stanu první, pak muž jen v holínkách a spodcích, musel se hodně sehnout, aby prošel vchodem, v ruce držel obnažený meč a lehce zarostlou hruď měl zjizvenou. Byl o hlavu a ramena vyšší než ona, vyšší než všichni ostatní strážci. Dlouhé tmavé vlasy, jež mu na spáncích přidržovala spletená kožená šňůra, měl prošedivělejší, než když ho Egwain viděla naposled, ale na Lanu Mandragoranovi nebylo nic měkkého. Kousky skládačky náhle zapadly do sebe, přesto jí to pořád nedocházelo. Býval strážcem Moirain, Aes Sedai, která ji, Randa a ostatní odvedla z Dvouříčí, jak se zdálo už před celým věkem, ale Moirain byla mrtvá, zahynula, když zabila Lanfear, a Lan hned poté zmizel z Cairhienu. Možná že to všechno bylo jasné Siuan. Pro ni to pořád byly kalné vody.