„Nicola se chce stát další Caraighan,“ zamumlala Nisao sžíravě. „Nebo možná další Moirain. Podle mě si usmyslela, že by mohla přesvědčit Myrelle, aby Lanovo pouto předala jí. No! Aspoň to s těmi dvěma můžeme vyřídit, jak si zaslouží, když se to teď provalilo. Ať už se mně stane cokoliv, bude to radost, vědět, že ony budou do konce roku vřískat.“
Siuan si konečně uvědomila, co se děje, a rozhořčení se na její tváři svářilo s užaslými pohledy, které vrhala po Egwain. Že někdo věci rozluštil dřív než ona ji nejspíš rozlítilo stejně jako to, že Nicola a Areina vydíraly Aes Sedai. Nebo možná ne. Nicola a Areina koneckonců samy Aes Sedai nebyly. To drasticky změnilo Siuanin názor na to, co je dovoleno. Totéž však také platilo o každé sestře.
Když se na ni stočilo tolik očí, a rozhodně ne s přátelským výrazem, Nicola zacouvala až k dubu a zřejmě se snažila couvnout ještě dál. Díky skvrnám na svých bílých šatech skončí po návratu do tábora v horké vodě. Areina se stále cele věnovala Lanovu koni a nevšimla si, co se na ni řítí.
„To bude spravedlivý,“ souhlasila Egwain, „ale jen pokud i vy dvě budete čelit plný spravedlnosti.“
Na Nicolu už se nikdo nedíval. Z Myrelliny tváře byly vidět jenom oči a Nisao je měla ještě větší. Neodvážily se ale ani zaskřípat zuby. Siuan měla výraz ponurého uspokojení jako druhou kůži. Podle ní si nezasloužily žádné slitování. Ne že by se Egwain hodlala slitovat.
„Promluvíme si, až se vrátíme,“ sdělila jim, když se znovu objevil Lan s opaskem s mečem připjatým přes zelený kabátec, rozepnutý, takže byla vidět nezašněrovaná košile, a přes rameno měl přehozené nadité sedlové brašny. Z barvoměnivého strážcovského pláště, jenž mu visel na zádech, až oči přecházely, jak se vlnil.
Egwain nechala ohromené sestry dusit ve vlastní šťávě a vyšla mu vstříc. Siuan je udrží hezky na mírném ohni, pokud by to snad vypadalo, že vychládají. „Můžu tě do Ebú Daru dostat dřív než za měsíc,“ řekla. On jenom netrpělivě kývl a zavolal na Areinu, aby mu přivedla Mandarba. Jeho soustředění ji znervózňovalo, lavina, připravená spadnout, kterou zadržuje tenká nitka.
Egwain spletla průchod na místě, kde předtím cvičil s mečem, dobré dva sáhy vysoký, a prošla jím na místo, které vypadalo jako přívoz vznášející se v temnotě, jež se táhla bez konce. Klouzání vyžadovalo plošinu, a ačkoliv mohla vypadat, jakkoliv se člověku zlíbilo, každá sestra zřejmě dávala přednost jednomu tvaru. Pro Egwain to byla tahle dřevěná bárka s pevným zábradlím. Kdyby spadla, mohla by si pod sebou vytvořit jinou, ačkoliv kam by se pak dostala, byla otázka, ale pro každého, kdo neuměl usměrňovat, by byl pád nekonečný jako čerň táhnoucí se do všech stran. Pouze na zádi bylo nějaké světlo, průchod umožňoval omezený výhled na dolík. Světlo sice temnotou vůbec nepronikalo, přesto tu bylo vidět. Aspoň ona jasně viděla, stejně jako v Tel’aran’rhiodu. Nikoliv poprvé zauvažovala nad tím, jestli to snad skutečně není nějaká část světa snů.
Lan ji bez vyzvání následoval a vedl si koně. Cestou skrz si průchod prohlédl, prohlížel si temnotu a jeho boty dupaly a koňova kopyta klapala na plaňkách za ní. Zeptal se pouze: „Jak rychle mě tohle zanese do Ebú Daru?“
„Nezanese,“ řekla, usměrněním zvedla čelo bárky a zavřela průchod. „Ne přímo do města.“ Nebylo vidět, že by se cokoliv hýbalo. Nebyl tu vítr ani vánek, nebylo nic cítit. Přesto byli v pohybu. A pohybovali se rychle. Rychleji, než si uměla představit, že by se něco mohlo pohybovat. Plošina musela překonat těch asi šest set mil, které potřebovali. „Můžu tě vyložit pět, možná šest dní na sever od Ebú Daru.“ Viděla průchod, spletený, když Nyneiva a Elain cestovaly na jih, a dobře si ho zapamatovala, aby mohla na totéž místo doklouzat.
On jen kývl a hleděl před sebe, jako by mohl zahlédnout jejich cíl. Připomínal jí šíp na nataženém luku.
„Lane, Nyneiva přebývá v Tarasinském paláci, je hostem královny Tylin. Mohla by tvrdit, že jí žádný nebezpečí nehrozí.“ Což určitě udělá, a pokud ji Egwain aspoň trochu znala, umíněně, a také oprávněně. „Snaž se to nezdůrazňovat – víš, jak je tvrdohlavá – ale nesmíš na to dbát. Jestli to bude nutný, tak ji prostě chraň tak, aby o tom nevěděla.“ Neříkal nic, ani se na ni nepodíval. „Lane, až ji najdeš, musíš jí říct, že Myrelle jí tvoje pouto předá, jakmile se vy tři zase sejdete.“ Napadlo ji, že jí tu informaci předá sama, ale zřejmě bude lepší, když se Nyneiva o jeho příchodu nedozví předem. Byla jím posedlá jako... jako... Jako jsem já posedlá Gawynem, pomyslela si lítostivě. Kdyby se Nyneiva dozvěděla, že je na cestě, neměla by v hlavě místo na nic jiného. I při nejlepší vůli by nechala pátrání cele na Elain. Ne že by se schoulila do klubíčka a prosnila celé dny, ale pátrání by prováděla se zaslepenýma očima. „Posloucháš mě, Lane?“
„Tarasinský palác,“ řekl hluše, aniž by po ní jen mrkl. „Hostem královny Tylin. Mohla by popírat, že je v nebezpečí. Paličatá, jako bych ji neznal.“ Teď se na ni podíval a ona si skoro přála, aby to neudělal. Byla plná saidaru, plná tepla, radosti a moci, čistého života, ale za jeho chladnýma modrýma očima zuřilo cosi strohého a primitivního, popření života. Jeho oči byly děsivé, nic jiného se o nich říci nedalo. „Povím jí všechno, co potřebuje vědět. Vidíš, poslouchám.“
Přinutila se neuhnout před jeho pohledem, ale on se jenom odvrátil. Na krku měl značku, modřinu. Mohlo – jenom mohlo – to být kousnutí. Možná by ho měla varovat, říci mu, že nemusí být příliš... podrobný... až bude vysvětlovat svůj vztah k Myrelle. Z toho pomyšlení zrudla. Snažila se ten cucflek nevidět, ale když si ho nyní všimla, nedokázala se dívat jinam. A stejně, tak hloupý přece nebude. Od muže se nedalo očekávat, že se bude chovat rozumně, ale dokonce ani muži nebyli úplně padlí na hlavu.
Mlčky se vznášeli, pohybovali se bez pohybu. Egwain se nebála, že by se tu z ničeho nic objevil některý ze Zaprodanců či někdo jiný. Klouzání mělo své zvláštnosti, některé byly vytvořeny kvůli bezpečí a soukromí. Když dvě sestry otevřely průchody na tom stejném místě jen chvilku po sobě a hodlaly klouzat na totéž místo, jedna druhou nezahlédly, pokud nebyly na přesně stejném místě, spřesně stejným tkanivem, a ani jednoho nebylo možné dosáhnout tak snadno, jak to vypadalo.
Po nějaké době – dalo se těžko určit, jak dlouho to trvalo, ona však věděla, že to není ani půl hodiny – se bárka náhle zastavila. Nic se nezměnilo, ani tkanivo, které spletla. Prostě věděla, že jednu chvíli se ženou temnotou a vzápětí stáli nehybně. Otevřela průchod těsně před přídí bárky – nebyla si jistá, kam by vedl, pokud by ho otevřela za zádí, a vlastně ani nijak nedychtila to zjišťovat, ostatně Moghedien už jen ten nápad připadal děsivý – a kývla Lanovi, ať vyjde. Bárka existovala jen po tu dobu, kdy byla sama přítomna, další věc podobná Tel’aran’rhiodu.
Lan se otočil k průchodu, vyvedl Mandarba ven, a když vyšla i Egwain, už seděl v sedle. Egwain nechala průchod otevřený, než se bude vracet. Kolem byly nízké vršky porostlé usychající trávou. V dohledu nebyl jediný strom, nic, jen pár zakrslých keříků. Hřebci se od kopyt zvedaly obláčky prachu. Ranní slunce na bezmračné obloze pálilo ještě víc než v Murandy. Nad něčím na jihu kroužili supi s velkými křídly a bylo je vidět také o kus dál na západě.