Ne, nebyly slepé, jen se bály. Všechny se bály, včetně jí, a dokonce ani Aes Sedai to nemyslí jasně, když je vystrašená. Znovu pergameny složila, nejradši by je zmačkala a dupala po nich. Hlava jí brzy určitě praskne.
„Smím dál, matko?“ Halima Saranovová se do stanu dovlnila, aniž by počkala na odpověď. Způsob, jakým se Halima pohybovala, vždycky přitáhl pohled každého muže od dvanácti let do dvou dnů po smrti, avšak i kdyby se schovávala v plášti od ramen po paty, muži by přesto civěli. Dlouhé černé vlasy, které se jí leskly, jako by si je každý den umývala čerstvou dešťovkou, rámovaly tvář, která to zajistila. „Delana Sedai si říkala, že bys tohle možná chtěla vidět. Dnes ráno to předkládá sněmovně.“
Sněmovna se sešla, aniž by ji o tom aspoň informovala? Byla sice pryč, jenže zvyk, když už ne zákon, říkal, že amyrlin musí být informována dřív, než se sněmovna sejde. Tedy pokud se nesešly, aby ji sesadily. V té chvíli by to snad přivítala jako požehnání. Prohlédla si kousek papíru, který Halima položila na stolek, jako by to byl jedovatý had. Papír nebyl zapečetěný. Podle Delany si ho mohla přečíst i čerstvá novicka. Vyhlášení, že Elaida je temná družka, samozřejmě. Nebylo to tak špatné jako návrhy Romandy a Lelaine, ale kdyby se doslechla, že se kvůli tomu sněmovna rozkmotřila, ani by nemrkla.
„Halimo, přála bych si, abys po Cabrianině smrti odešla domů.“ Nebo aspoň aby měla Delana dost zdravého rozumu a zavázala tuhle ženskou věrností sněmovně. Nebo dokonce plameni. Místo aby to vykládala každé sestře, kterou potká.
„To jsem mohla jen těžko udělat, matko.“ Halimě se v zelených očích blýskla výzva, nebo možná vzdor, ale ona znala jen dva způsoby, jak se na lidi dívat, vykuleným, přímým pohledem, kterým vyzývala, a s přimhouřenýma očima, nenávistně. Její oči vyvolaly spoustu nedorozumění. „Poté, co mi Cabriana Sedai řekla, co zjistila o Elaidě? A o jejích plánech? Cabriana byla moje přítelkyně, i tvoje a všech, kdo stály proti Elaidě, takže jsem neměla na vybranou. Jenom děkuji Světlu, že se zmínila o Salidaru, takže jsem věděla, kam se vydat.“ Položila si ruce na pás, útlý, jako mívala Egwain v Tel’aran’rhiodu, naklonila hlavu na stranu a napjatě Egwain studovala. „Zase tě bolí hlava, že? Cabriana rovněž mívala takové bolesti, tak silné, až se jí z toho kroutily prsty u nohou. Musela se namočit do horké vody, aby se vůbec mohla obléknout. Občas to trvalo celé dny. Kdybych nepřišla, tvoje bolest by nakonec mohla být taky tak zlá.“ Obešla židli a začala Egwain masírovat vlasy. Haliminy prsty bolest obratně odstranily. „Těžko můžeš žádat jinou sestru o léčení tak často, jako tě bolí hlava. Je to stejně jenom napětí. Cítím to.“
„Asi bych nemohla,“ zamumlala Egwain. Měla tu ženu docela ráda, ať už ostatní říkali cokoliv, a ne jenom pro její obratnost, s jakou odstraňovala bolesti hlavy. Halima byla přízemní a otevřená, venkovanka, bez ohledu na to, kolik času strávila, aby získala nátěr městské sofistikovanosti, úctu k amyrlin spojovala s jistou sousedskostí, což Egwain připadalo osvěžující. Občas překvapivé, ale osvěžující. Dokonce ani Chesa si nevedla lépe, avšak Chesa byla vždy služka, i když přátelská, kdežto Halima se nikdy nechovala ani v nejmenším podlézavě. Přesto si Egwain skutečně přála, aby se vrátila domů, když Cabriana spadla z koně a srazila si vaz.
Možná by bylo užitečné, kdyby sestry přijaly Cabrianino přesvědčení, že Elaida hodlá půlku z nich utišit a zbytek zlomit, ale všechny si byly jisté, že to Halima nějak popletla. Ony se upjaly na černé adžah. Ženy, které nebyly zvyklé čehokoliv se bát, vzaly to, o čem vždycky tvrdily, že neexistuje, jako dané a vystrašily se tím málem k smrti. Jak má vykořenit temné družky bez toho, aby ostatní sestry vyplašila jako křepelky? Jak jim má zabránit, aby se dřív či později nerozprchly? Světlo, jak?
„Mysli na uvolnění,“ řekla tiše Halima. „Máš uvolněnou tvář. Uvolněný krk. Ramena...“ Měla téměř hypnotický hlas, drmolila a přitom Egwain masírovala a uvolňovala ji.
Některé ženy ji samozřejmě neměly rády jen proto, jak vypadala, jako by si ji vysnil nějaký zvlášť chlípný muž, a hodně tvrdilo, že koketuje s každým v kalhotách, což Egwain nemohla schvalovat, ale Halima přiznala, že se na muže ráda dívá. Ani její nejhorší kritikové nikdy neřekli, že by udělala víc než flirtovala, a ona sama se při pouhém náznaku rozčílila. Nebyla hloupá – to Egwain poznala už při prvním rozhovoru s ní den po Logainově útěku, když začaly ty bolesti hlavy – vůbec nebyla bezduchá koketa. Egwain měla podezření, že je to s ni jako s Meri. Halima nemohla dělat nic se svou tváří ani s chováním. Její úsměv vypadal vyzývavě či svůdně prostě díky tvaru jejích rtů. Stejně se usmívala na muže, ženu i dítě. Nebyla její chyba, že si lidé mysleli, že koketuje, když se jenom dívala. Kromě toho se o jejích bolestech hlavy nikdy nikomu nezmínila. Kdyby to udělala, obléhaly by ji všechny žluté sestry v táboře. To naznačovalo když už ne věrnost, tak přátelství.
Egwain padl zrak na papíry na psacím stolku a pod Haliminými hladícími prsty se zamyslela. Pochodně už byly do seníku hozeny. Deset dní k hranici s Andorem, pokud nebude urozený pán Bryne ochoten si pospíšit, aniž by věděl proč, a nikdo se jim nepostaví na odpor. Dokáže ty pochodně udržet deset dní? Jižní přístav. Severní přístav. Klíče k Tar Valonu. Jak si může být jistá Nicolou a Areinou, pokud neposlechne Siuanin návrh? Potřebovala zařídit, aby každou sestru vyzkoušely, než dorazí do Andoru. Má nadání pro práci s kovy a rudami, to však bylo mezi Aes Sedai vzácné. Nicola. Areina. Černé adžah.
„Zase jsi napjatá. Přestaň si lámat hlavu se sněmovnou.“ Ty hladící prsty se zastavily, potom se znovu daly do pohybu. „Dneska v noci to bude lepší, až si dáš horkou koupel. Ramena a záda ti můžu namasírovat kdekoliv. Ještě jsme to nezkusily. Jsi úplně ztuhlá. Měla bys být dost pružná, abys mohla udělat most a strčit si hlavu mezi kotníky. Mysl a tělo. Jedno nemůže být ohebné bez druhého. Jenom se mi svěř do rukou.“
Egwain byla na hranici spánku. Nebyl to spánek chodící ve snu, jenom obyčejný spánek. Jak je to dlouho, co to udělala? Tábor bude vřít, jakmile Delanin návrh vyjde na světlo, což nemohlo trvat dlouho, a bude to ještě předtím, než bude muset sdělit Romandě a Lelaine, že jejich edikty rozhodně vyhlašovat nehodlá. Dneska tu však byla ještě jedna věc, na kterou se těšila, důvod, proč zůstávala vzhůru. „To bude hezký,“ zamumlala, míníc víc než jenom slíbenou masáž. Kdysi dávno se zavázala, že přivede Sheriam k poslušnosti, a dnes ten den nadešel. Konečně se stane amyrlin, bude vládnout. „Moc hezký.“
13
Větrná mísa
Aviendha by se byla posadila na podlahu, ale ostatní tři ženy, natlačené v malé kajutě člunu, nenechávaly dost místa, takže se spokojila s tím, že zkřížila nohy na vyřezávané dřevěné lavici připevněné ke stěně. Takhle to nepůsobilo, jako by seděla na židli. Aspoň že byly dveře zavřené a nebyla tu okna, jenom složité řezby ve stěnách pod stropem. Neviděla vodu venku, ale řezbami dovnitř pronikala vůně soli, šplouchám vln o trup a cákání vesel. Dokonce i pronikavý, dutě znějící křik nějakých ptáků prozrazoval velkou rozlohu volné vody. Viděla umírat lidi v tůni, kterou mohli překročit, ale tahle voda byla neuvěřitelně velká. Číst o tom nebylo totéž jako to zakusit na vlastní kůži. A řeka byla tam, kde nastoupily na tento člun se dvěma podivně uslintanými veslaři, nejméně půl míle široká. Půl míle vody a ani kapka se nehodila k pití. Kdo by si uměl představit neužitečnou vodu?