Pohyb člunu se změnil, teď se houpal dopředu a dozadu. To už opustili řeku? Jsou na místě, jemuž se říkalo „zátoka"? To byla ještě širší voda, mnohem širší, jak říkala Elain. Aviendha tiskla ruce na kolena a zoufale se snažila myslet na něco jiného. Pokud ostatní uvidí její strach, hanba ji bude pronásledovat do konce jejích dní. Nejhorší bylo, že tohle navrhla sama, když slyšela, jak se Elain a Nyneiva baví o Mořském národě. Jak mohla vědět, jaké to bude?
Modré hedvábí jejích šatů bylo neuvěřitelně hebké a ona se soustředila na ně. Nebyla na sukně moc zvyklá – pořád toužila po cadin’soru, který ji moudré donutily spálit, když se u nich začala učit – a hedvábné punčochy místo pevné vlny a hedvábná spodnička ji upozornily na vlastní tělo způsobem, jaký ještě nikdy nepoznala. Nemohla popřít, že jsou šaty krásné, ať už se v takových věcech cítila sebepodivněji, ale hedvábí bylo drahé a vzácné. Žena mohla mít hedvábný šátek, který nosila o slavnostech, aby jí ho ostatní záviděly. Několik žen mělo dva. Ale mezi těmihle mokřiňany to bylo jiné. Ne každý nosil hedvábí, ale občas to vypadalo, že ho na sobě má každý druhý. Z krajů za Trojí zemí se sem dostávaly velké štůčky, dokonce role. Lodí. Přes oceán. Voda se táhla k obzoru, a jestli to pochopila dobře, tak na mnoha místech vůbec nebyla vidět země. Při té nemožné představě se málem roztřásla.
Nikdo z ostatních nevypadal, že je mu do řeči. Elain nepřítomně otáčela prstenem s Velkým hadem na pravé race a dívala se na něco, co nebylo uvnitř čtyř stěn. Často ji přemáhaly tyhle starosti. Měla před sebou dvě povinnosti, a i když jí jedna ležela víc na srdci, rozhodla se pro tu, kterou považovala důležitější, za čestnější. Jejím právem a povinností bylo stát se náčelníkem, královnou Andoru, ale ona se rozhodla pokračovat v hledání. Jistým způsobem, ať už bylo jejich hledání jakkoliv důležité, tohle bylo jako klást něco před kmen či společenstvo, přesto na ni byla Aviendha pyšná. Elain občas měla na čest zvláštní názory, jako třeba, že žena může být náčelníkem, nebo to, že se stane náčelníkem jenom proto, že jím byla i její matka, ale šla za tím obdivuhodně. Birgitte, v širokých červených spodcích a krátkém žlutém kabátku, který jí Aviendha záviděla, seděla a pohrávala si s copem do pasu, také ztracená v myšlenkách. Nebo si možná dělala starosti jako Elain. Byla Elaininým prvním strážcem, což Aes Sedai v Tarasinském paláci neustále rozčilovalo, ačkoliv jejich strážcům to zřejmě nijak nevadilo. Mokřinské zvyky byly tak zvláštní, že byla škoda o nich přemýšlet.
Pokud Elain a Birgitte zřejmě neměly nejmenší náladu na mluvení, Nyneiva z al’Mearů, sedící u dveří přímo naproti Aviendze, ho vyloženě odmítala. Ne Nyneiva z al’Mearů. Aviendha se snažila zapamatovat si, že mokřiňané mají rádi, když je člověk oslovuje jen polovinou jejich jména, jakkoliv to připomínalo zamilované oslovení. Rand al’Thor byl jediný milenec, jakého kdy měla, a dokonce ani na něj nemyslela tak důvěrně, ale musela se naučit jejich způsobům, měla-li se za jednoho z nich provdat.
Nyneiviny tmavě hnědé oči hleděly skrz ni. Svírala si silný cop, tak tmavý, jako byl Birgittin zlatý, až měla bílé klouby na ruce, a tvář měla sinalou, se zelených nádechem. Čas od času tlumeně zasténala. Obvykle se nepotila. Naučily s Elain Aviendhu ten trik. Nyneiva byla hádankou. Občas byla odvážná až na hranici šílenství, sténala nad svou údajnou zbabělostí, a tady všem bezstarostně stavěla na odiv svou hanbu. Jak ji mohl pohyb tak rozrušit, když jí nevadila všechna ta voda?
Zase voda. Aviendha zavřela oči, aby Nyneivu neviděla, ale díky tomu jí hlavu naplnil křik ptáků a šplouchání vody.
„Tak jsem přemýšlela,“ promluvila náhle Elain a odmlčela se. „Jsi v pořádku, Aviendho? Ty...“ Aviendha zrudla, ale Elain aspoň nevyslovila nahlas, že při zvuku jejího hlasu vyskočila jako králík. Elain si zřejmě uvědomila, že málem odhalila Aviendžinu tíseň, a jak mluvila dál, vyskočil jí taky na tvářích ruměnec. „Přemýšlela jsem o Nicole a Areině. O tom, co nám včera v noci řekla Egwain. Nemyslíš, že by způsobily nějaké potíže jí? Co bude dělat?“
„Zbaví se jich,“ pravila Aviendha a přejela si palcem po krku. Úleva z hovoru, že slyší hlasy, byla tak velká, až málem funěla. Elain se zatvářila zděšeně. Občas byla až pozoruhodně měkkosrdcatá.
„Mohlo by to být nejlepší,“ ozvala se Birgitte. Jiné jméno neřekla. Aviendha ji považovala za ženu s tajemstvím. „Areina by se mohla časem trochu vypracovat, ale – Nekoukej na mě tak, Elain, a přestaň být v duchu tak škrobená a rozhořčená.“ Birgitte často přecházela z role strážce, který poslouchá, ve starší první sestru, která člověka poučuje, ať už se chce poučit nebo ne. Právě nyní, když výstražně šermovala prstem, byla první sestrou. „Vás dvě by nevarovala, abyste se držely dál, kdyby to byl problém, který by amyrlin mohla vyřešit tím, že je nechá pracovat v prádelně nebo tak.“
Elain ostře frkla nad tím, co nemohla popřít, a upravila si zelené hedvábné suknice, kde je měla vepředu vykasané, aby byly vidět vrstvy modrých a bílých spodniček. Byla oblečená podle místní módy, manžety a límec měla ze smetanové krajky, byl to dar od Tylin Quintary, stejně jako nákrčník ze spleteného zlata. Aviendha to neschvalovala. Horní část šatů, živůtek, byl stejně těsný jako nákrčník, a chybějící úzký ovál látky odhaloval křivky ňader. Procházet se v tom všem na očích nebylo totéž jako potní stan. Lidé v ulicích města nebyli gai’šainové. Ona měla šaty s vysokým límcem pod bradu s krajkou a látky nechyběl ani kousek.
„Kromě toho,“ pokračovala Birgitte, „bych si myslela, že vám bude větší starosti dělat Marigan. Mě teda děsí až na půdu.“
Toto jméno k Nyneivě proniklo, jak taky mělo. Přestala sténat a narovnala se. „Jestli po nás půjde, tak ji prostě znova usadíme. My... my...“ Nadechla se a významně se na ně podívala, jako by se s ní hádaly. Slabším hlasem ale řekla: „Myslíte si, že po nás půjde?“
„Lámat si s tím hlavu nám neprospěje,“ sdělila jí Elain mnohem klidněji, než by se dokázala ovládnout Aviendha, když by si myslela, že si ji poznačila některá Duše Stínu. „Prostě budeme muset poslechnout Egwain a mít se na pozoru.“ Nyneiva zamručela cosi nesrozumitelného, což bylo nejspíš jenom dobře.
Znovu se rozhostilo ticho, Elain se propadla do ještě zachmuřenějšího zamyšlení než předtím, Birgitte si rukou podpírala bradu a mračila se do prázdna. Nyneiva pořád tiše mručela, ale obě ruce si teď tiskla na břicho a občas se odmlčela a polkla. Šplouchání vody znělo hlasitěji než předtím, a křik ptáků taky.
„Taky jsem přemýšlela, skoro-sestro.“ Ještě se s Elain nedostaly k tomu, aby se navzájem adoptovaly jako první sestry, ale byla si jistá, že k tomu brzy dojde. Už teď si kartáčovaly vlasy a každou noc si prozradily tajemství, které neřekly nikomu jinému. Ale tahle ženská Min... To bylo na později, až budou samy.