„O čem?“ zeptala se Elain nepřítomně.
„Naše hledání. Připravujeme se na úspěch, ale jsme tak daleko, jako jsme byly na začátku. Dává smysl nepoužít všechny zbraně, které máš po ruce? Mat Cauthon je ta’veren, a my se mu přesto vyhýbáme. Proč ho nevzít s sebou? S ním bychom tu mísu nakonec možná našly."
„Mat?“ vyjekla Nyneiva nevěřícně. „To by sis stejně dobře mohla nacpat za košili kopřivy! Nesnesla bych ho, ani kdyby měl tu mísu v kapse.“
„Á, buď zticha, Nyneivo,“ zamumlala Elain bez důrazu. Udiveně zakroutila hlavou a mračení druhé ženy si nevšímala. „Urážlivá“ Nyneivu vystihovalo jenom nedokonale, ale ony na ni všechny byly zvyklé. „Proč to nenapadlo mě? Je to tak zřejmé!"
„Možná,“ zamumlala suše Birgitte, „máte v hlavě tak pevně usazenýho Mata rošťáka, že ani nevidíte, jak by se dal jinak využít.“ Elain po ní vrhla chladný pohled, bradu měla zdviženou, potom se náhle zašklebila a váhavě kývla. Kritiku tedy rozhodně nepřijímala lehce.
„Ne,“ řekla Nyneiva a dařilo se jí mluvit ostře a zároveň chabě. Nemocná barva ve tváři se jí prohloubila, ale už to asi nebylo způsobeno houpáním člunu. „To nemůžete myslet vážně! Elain, víš, jakej umí být protiva, jak je umíněnej. Pořád trvá na tom, že s sebou bude vodit ty vojáky, jako na přehlídce. A zkus něco najít v Rahadu s vojákama za zadkem. Jen to zkus! Ve dvou krocích se pokusí ujmout velení a bude nám mávat pod nosem tím svým ter’angrialem. Je tisíckrát horší než Vandene a Adeleas, dokonce než Merilille. Podle toho, jak se chová, byste si myslely, že vlezeme do medvědího doupěte, jenom abychom se mohly kouknout na medvěda!“
Birgitte se pobaveně zasmála a vysloužila si zamračený pohled. Zatvářila se tak nevinně, až se Nyneiva zakuckala.
Elain se ji snažila uklidnit. Nejspíš by se snažila dojednat mír i při vodní mstě. „On je ta’veren, Nyneivo. Mění vzor, mění šance, už jenom tím, že je tady. Jsem ochotná připustit, že potřebujeme štěstí, a ta’veren znamená víc než štěstí. Kromě toho tak můžeme chytit dva ptáky do jednoho oka. Neměly bychom ho nechat pořád pobíhat volně, bez ohledu na to, kolik máme práce. To zatím nikomu neprospělo, a jemu ze všeho nejméně. Potřebuje vychovat, aby se hodil do slušné společnosti. Od začátku mu přitáhneme uzdu.“
Nyneiva si se značným důrazem uhlazovala sukně. Tvrdila, že se o šaty nezajímá o nic víc než Aviendha – aspoň ne o to, jak vypadají, pořád mumlala, že prosté dobré sukno je dobré pro každého – přesto měla své modré šaty žlutě prostřihávané na suknici a rukávech a sama si vybrala vzor. Každý hadřík, který měla, byl hedvábný nebo vyšívaný nebo obojí, a všechno bylo střižené s tím, v čem se Aviendha naučila rozpoznat velkou péči.
Nyneiva pro jednou zřejmě chápala, že nemůže být po jejím. Občas se podivuhodně vztekala, dokud si to nepřiznala, a ne že by někdy přiznala, že se vzteká. Mračení přešlo v mrzutou trucovitost. „Kdo mu to řekne? Ať udělá cokoliv, on ji přinutí žebrat. Víte, že to udělá. To bych se za něj radši provdala!"
Elain poněkud zaváhala a potom řekla pevně. „Udělá to Birgitte. A nebude žebrat. Prostě mu to řekne. Většina mužů udělá, co řekneš, když použiješ pevný a sebevědomý tón.“ Nyneiva se tvářila pochybovačně a Birgitte se na lavici prudce narovnala. Poprvé, co ji Aviendha viděla, se polekala. U kohokoliv jiného by si Aviendha myslela, že se i trochu bojí. Birgitte by si na mokřiňanku vedla velmi dobře jako Far Dareis Mai. Pozoruhodně to uměla s lukem.
„Ty jsi nasnadě, Birgitte,“ pokračovala Elain rychle. „Nyneiva a já jsme Aes Sedai a Aviendha by jí být mohla. My to prostě nemůžeme udělat. Nemohly bychom zachovat důstojnost. Ne s ním. Víš, jaký je.“ Co se stalo se všemi těmi řečmi o pevném a sebevědomém tónu? Ne že by si Aviendha všimla, že by to někdy u někoho kromě Soriley fungovalo. Rozhodně to, pokud zatím viděla, nefungovalo na Mata Cauthona. „Birgitte, on tě nemohl poznat. Kdyby ano, už by byl něco řekl.“
Ať to znamenalo cokoliv, Birgitte se opřela o stěnu a sepjala ruce na břiše. „Měla jsem vědět, že mi to vrátíš, když jsem řekla, že je dobře, že nemáš zadek –“ Zarazila se a na rtech se jí objevil slabý spokojený úsměv. Elainin výraz se nezměnil, ale Birgitte si očividně myslela, že se dostatečně pomstila. Muselo to být něco, co cítila přes pouto strážce. Ale jak do věci zapadal Elainin zadek, na to Aviendha nepřišla. Mokřiňané byli občas tak... zvláštní. Birgitte pokračovala, stále s tím úsměvem. „Já jen nechápu, proč vždycky tak vyletí, když vás dvě uvidí. Nemůže to být kvůli tomu, že jste ho dotáhly sem. Egwain v tom taky měla prsty, ale viděla jsem, že se k ní chová uctivěji než většina sester. Kromě toho, když jsem ho párkrát zahlídla, jak vychází od Tulačky, vypadalo to, že se docela baví.“ Úsměv se změnil v culení, až si nad tím Elain nesouhlasně odfrkla.
„Je tu jedna věc, kterou musíme změnit. Slušná žena s ním nemůže být sama v jedné místnosti. Ále, přestaň se tak ulizovat, Birgitte. Občas jsi vážně stejně špatná jako on.“
„Ten muž se narodil, jenom aby šel lidem na nervy,“ zamumlala Nyneiva kysele.
Najednou se Aviendze násilně připomnělo, že je na člunu, jak se všechno vymrštilo, zahoupalo a otočilo, než se to zastavilo. Ženy vstaly a uhladily si šaty, potom zvedly lehké pláště, které si vzaly s sebou. Ona si svůj nenatáhla. Slunce tu nesvítilo tak jasně, aby musela mít nasazenou kapuci, protože by ji z něho bolely oči. Birgitte si svůj jen přehodila přes ramena a otevřela dveře, načež za Nyneivou, jež se vyřítila kolem ní s rukou přes ústa, vyšla po třech schůdcích nahoru.
Elain se zastavila, zavázala si tkanice pláště a upravila si kapuci kolem tváře, takže jí všude vylézaly rudozlaté kudrny. „Moc jsi toho nenamluvila, skoro-sestro.“
„Řekla jsem, co jsem říct měla. Rozhodnutí bylo na vás.“
„Klíčový nápad byl ale tvůj. Občas si myslím, že se my ostatní měníme v hlupačky. No.“ Zpola se otočila ke schodům a zastavila se, aniž se na Aviendhu podívala. „Vzdálenosti na vodě mi občas dělají starosti. Myslím, že se sama budu dívat jenom na tu loď. Na nic jiného.“ Aviendha kývla – její skoro-sestra měla skvělé vychování – a vyšly nahoru.
Na palubě právě Nyneiva setřásala Birgitte, která jí šla na pomoc, a odstrčila se od zábradlí. Dva veslaři pobaveně přihlíželi, jak si hřbetem ruky otírá ústa. Chlápci byli do půl těla nazí, s mosazným kroužkem v každém uchu, a museli často využívat zakřivené dýky, které měli zasunuté za šerpami. Většinu své pozornosti však soustředili na práci s dlouhými opačinami, chodili sem a tam po palubě, aby zmítající se člun udrželi poblíž lodi, která svou velikostí brala Aviendze dech. Náhle se tyčila nad jejich malinkým plavidlem a její tři velké stěžně sahaly výš než většina stromů, které tu v mokřinách viděla. Vybraly si ji, protože to byla největší ze stovek lodí Mořského národa, kotvících v zálivu. Na takhle velké lodi určitě zapomenou na okolní vodu. Jenomže...
Elain její hanbu nebrala vážně na vědomí, a i kdyby to udělala, skoro-sestra mohla znát i nejhlubší ponížení, aniž by na tom záleželo, ale... Amys říkala, že je příliš pyšná. Přinutila se odvrátit pohled od člunu.