Выбрать главу

Za celý svůj život neviděla tolik vody, ani kdyby každičkou kapku, kterou kdy viděla, sebrala na jedno místo, šedozelené vlny měly tu a tam zpěněný bílý hřeben. Uhnula pohledem, snažila se to nebrat na vědomí. Dokonce i obloha tady vypadala větší, nesmírná rozloha s tekutým zlatým sluncem plížícím se od východu nahoru. Vál nárazový vítr, byl tu o něco chladnější než na pevnině a nikdy docela neutichal. Vznášela se tu též mračna ptáků, šedých a bílých, občas s černými skvrnami, vydávajících pronikavý křik. Jeden, kromě hlavy celý černý, proletěl těsně nad hladinou a dlouhým zobákem protínal vodu a náhle oškliví hnědí ptáci – Elain je nazvala pelikány – letící šikmo za sebou, složili křídla a jeden po druhém vletěli s velkým cáknutím do vody a zase vyskočili zpátky na hladinu, kde se vznášeli a mávali neuvěřitelně velkými zobáky. Všude byly lodi, některé téměř stejně velké jako ta za ní, ale ne všechny patřily Atha’an Miere. Pod trojúhelníkovými plachtami kolem proplouvala menší plavidla s jedním či dvěma stěžni. Ještě menší lodě, bez stěžňů, jako byl člun, na němž stála, s vysokým ostrým výčnělkem vepředu a nízkým plochým domečkem vzadu, pobíhaly po hladině s pomocí vesel, s jedním, dvěma a občas i třemi páry. Jeden dlouhý úzký člun, který musel mít na každé straně aspoň dvacet vesel, vypadal jako stonožka ženoucí se kupředu. A tam byla země. Tak sedm osm mil daleko, sluneční světlo se odráželo na bíle omítnutých městských budovách. Sedm či osm mil vody.

Aviendha polkla a rychle se obrátila. Myslela si, že je v obličeji zelenější než Nyneiva. Elain ji pozorovala a snažila se udržet hladkou tvář, ale mokřiňané ukazovali své pocity tak jasně, že její starosti byly vidět. „Jsem hloupá, Elain.“ Dokonce i když použila jen její první jméno, necítila se Aviendha dobře, až budou první sestry, až budou sestry-ženy, bude to snazší. „Moudrá žena poslouchá moudré rady.“

„Jsi odvážnější, než já kdy budu,“ odpověděla Elain zcela vážně. Byla další, kdo pořád popíral, že má nějakou odvahu. Možná to je také mokřinský zvyk? Ne, Aviendha slyšela mokřiňany vykládat o své vlastní odvaze. Například tihle Ebúdarci zřejmě nedokázali pronést ani tři slova, aby se přitom nechvástali. Elain se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „Dneska v noci si promluvíme o Randovi.“

Aviendha kývla, ale nechápala, jak se to srovnává s řečmi o odvaze. Jak by sestry-ženy zvládly manžela, kdyby si o něm dopodrobna nepromluvily? Aspoň tohle jí vykládaly starší ženy i moudré. Samozřejmě ne vždycky byly tak vstřícné. Když si Amys a Bair stěžovala, že musí být nemocná, poněvadž má pocit, že Rand al’Thor v sobě nosí nějakou její část, úplně se složily smíchy. Poučíš se, posmívaly se jí, a: Poučíš se dřív, než si zvykneš na sukně. Jako kdyby někdy chtěla něco jiného než být Děvou, běhat se sestrami oštěpu. Elain možná taky cítila něco z té prázdnoty. Mluvit o něm jako by tu prázdnotu zvětšovalo, a zároveň ji vyplňovalo.

Již nějakou dobu si uvědomovala, že slyší stoupající hlasy, a teď si uvědomila i slova.

„...ty onáušnicovanej paznehte!“ Nyneiva pohrozila pěstí velmi snědému muži, který se na ni díval přes vysoký bok lodi. Vypadal klidně, ale on taky neviděl záři saidaru, která ji obklopovala. „My nechcem žádnej dar převozu, takže je úplně jedno, jestli odmítáte převážet Aes Sedai! Okamžitě spusť dolů žebřík!“ Muži u vesel se již nezubili. Očividně si na molu nevšimli prstenů s hady a nijak je nepotěšilo zjištění, že mají na palubě Aes Sedai.

„No teda,“ povzdechla si Elain. „Musím to napravit, jinak jsme promarnily dopoledne, jen aby ona mohla vyzvrátit kaši.“ Plujíc po palubě – Aviendha byla pyšná na svou znalost správných termínů na člunech – Elain oslovila muže nahoře. „Jsem Elain z Trakandů, dědička Andoru a Aes Sedai ze zeleného adžah. Moje společnice říká čistou pravdu. Nežádáme dar převozu. Musíme však v naléhavé záležitosti mluvit s vaší hledačkou větru. Pověz jí, že víme, že splétá větry. Pověz jí, že víme o hledačkách větru.“

Muž nahoře se na ni zamračil a pak náhle beze slova zmizel.

„Ta žena si nejspíš pomyslí, že chceš vybreptat její tajemství,“ zamumlala Nyneiva a škubnutím si upravila plášť. Zuřivě si zavazovala tkanice. „Víš, jak se bojí, že je Aes Sedai všechny odvlečou do Věže, když se roznese, že většina z nich usměrňuje. Jenom husa hloupá si myslí, že může lidem vyhrožovat, Elain, a někam se s tím dostat.“

Aviendha vyprskla smíchy. Z toho, jak se na ni Nyneiva překvapeně podívala, bylo zřejmé, že nepochopila vtip, který udělala na sebe. Elain se ale chvěly rty, jakkoliv se snažila ovládnout. S mokřiňanským humorem si člověk nemohl být jistý. Ty nejdivnější věci jim připadaly legrační a ty nejlepší vtipy vůbec za směšné nepovažovali.

Ať už se hledačka větru považovala za ohroženou či nikoliv, než Elain zaplatila veslařům a upozornila je, že mají počkat, až se vrátí – přičemž Nyneiva bručela nad sumou a vykládala jim, jak je zpohlavkuje, jestli odjedou, a jak to hodlá provést, až se Aviendha málem znovu rozchechtala – než to bylo vyřízeno, na lodi se zřejmě rozhodli, že je pustí nahoru. Nespustili žebřík, ale plochý kus dřeva na dvou provazech, jež se spojovaly v jeden, vedoucí k boku jednoho stěžně. Nyneiva se usadila na desce, ještě pronesla ošklivou výhrůžku k veslařům, jako by je vůbec napadlo, že by se jí mohli kouknout nahoru pod sukně, a Elain se začervenala a držela si sukně těsně u těla a krčila se tak, až se zdálo, že po hlavě spadne dolů, jak se tak klátila vzduchem, než zmizela z dohledu na lodi. Jeden z veslařů i přesto koukal nahoru, dokud ho Birgitte nepraštila pěstí do nosu. Její výstup rozhodně sledovat nebudou.

Aviendha měla u pasu jen malý nožík, čepel neměla ani dvě dlaně na délku, ale veslaři se ustaraně zamračili, když ho vytáhla. Napřáhla ruku a muži padli na palubu, když jim nůž zavířil nad hlavou a s hlasitým zaduněním se zarazil do dřevěného sloupku na předku člunu. Aviendha si přehodila plášť přes lokty jako loktuši, vyhrnula si sukně nad kolena, aby mohla vylézt nad vesla, sebrala svůj nůž a pak se usadila na kymácejícím se prkně. Nůž do pochvy nevrátila. Z nějakého důvodu si muži vyměnili zmatené pohledy, ale klopili oči, zatímco ji vytahovali nahoru. Možná už začínala mít cit pro mokřiňanské zvyky.

Když se dostala na palubu velké lodě, zalapala po dechu a málem zapomněla slézt ze sedátka. O Atha’an Miere četla, jenže číst a vidět se lišilo stejně jako číst o slané vodě a ochutnat ji. Například tu všichni byli tmaví, mnohem snědší než Ebúdarci, dokonce tmavší než většina Tairenů, měli rovné černé vlasy, černé oči a potetované ruce. Muži byli do půli těla nazí a bosí, baňaté spodky z nějaké tmavé látky, která vypadala jako naolejovaná, jim držely úzké šerpy jasných barev, ženy nosily blůzy stejně jasných barev, jako měly šerpy, a všichni se při chůzi kolébali, půvabně se vznášeli zároveň s houpáním lodi. Když přišlo na muže, ženy Mořského národa měly, podle toho, co četla, velmi zvláštní zvyky. Tancovaly pouze s jediným šátkem kolem těla a hůř, avšak ona zůstala koukat na jejich náušnice. Většina měla tři čtyři, často s leštěnými kameny, a některé měly kroužek dokonce i v nose! Muži také nosili aspoň náušnice a taky spousty zlatých a stříbrných řetízků kolem krku. Muži! Někteří mokřinští muži nosili i kroužky v uších, to byla pravda – většina ebúdarských mužů je nosila – ale tolik! A náhrdelníky! Mokřiňané měli divné způsoby. Mořský národ nikdy neopouštěl své lodě – nikdy – jak četla, a své mrtvé údajně pojídali. Tomu nikdy nedokázala uvěřit, ale když už muži nosili náhrdelníky, kdo mohl říci, co ještě dělají?