Žena, jež jim vyšla vstříc, měla spodky, blůzu a šerpu jako ostatní, její šat však byl ze žlutého hedvábného brokátu, šerpu měla zavázanou na složitý uzel a volné konce jí sahaly ke kolenům, a na jednom z náhrdelníků měla pověšenou malou zlatou krabičku ze složitého filigránu. Obklopoval ji nasládle pižmový pach. Vlasy měla silně prošedivělé a tvářila se vážně. Každé ucho jí zdobilo pět malých tlustých zlatých kroužků a jeden kroužek spojoval tenký zlatý řetízek s kroužkem v nose. Na řetízku visely maličké medailonky z leštěného zlata a mihotaly se ve slunci, když si je žena prohlížela.
Aviendha dala dolů ruku – nosit ten řetízek, který pořád tahá za nos! – a jen tak tak se jí podařilo potlačit smích. Mokřiňanské zvyky byly neuvěřitelné a nikdo si své jméno určitě nezasloužil víc než Mořský národ.
„Jsem Malin din Toral Lámající se vlna,“ pravila ta žena. „Paní vln klanu Somarin a paní plavby na Větrníku.“ Paní vln byla důležitá jako kmenový náčelník, ona však vypadala, že neví kudy kam, dívala se z jedné návštěvnice na druhou, až jí zrak padl na prsteny s Velkým hadem, který nosily Elain a Nyneiva, a pak si odevzdaně povzdechla. „Zlíbí-li se vám jít se mnou, Aes Sedai,“ řekla Nyneivě.
Zadek lodi byl zvednutý a ona je zavedla dovnitř dveřmi a pak chodbičkou do větší místnosti – kajuty – s nízkým stropem. Aviendha pochybovala, že by se Rand al’Thor dokázal pod silnými trámy postavit zpříma. Kromě několika málo lakovaných truhlic zde zřejmě všechno bylo zabudováno do stěn, skříňky, dokonce i dlouhý stůl, zabírající téměř celou délku místnosti, a křesla kolem něj. Představa, že něco tak velkého jako loď je postavené ze dřeva, pro ni byla neúnosná i po čase, který v mokřinách strávila, a při pohledu na všechno to leštěné dřevo málem zalapala po dechu. Dřevo zářilo málem jako pozlacené lampy, které, nezapálené, visely v jakési kleci, takže zůstaly rovně, i když se loď houpala na vlnách. Vlastně se loď skoro nehýbala, aspoň ne ve srovnání s člunem, na němž sem připluly, ale naneštěstí na zadku kajuty, zadku lodi byla řada okýnek a malé a pozlacené okenice byly otevřené, takže z nich byl překrásný výhled na záliv. Horší, z těch okýnek nebyla vidět žádná země. Vůbec žádná země! Stáhlo se jí hrdlo. Nemohla promluvit. Nemohla zaječet, ačkoliv právě to chtěla udělat.
Ta okna a to, co ukazovala – co neukazovala – upoutala její pozornost tak rychle, až jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že tu jsou další lidé. Nádhera! Kdyby chtěli, mohli ji zabít dřív, než by si to uvědomila. Ne že by se chovali nějak nepřátelsky, ale s mokřiňany nemohl být člověk nikdy dost opatrný.
Na truhlici tu klidně seděl vytáhlý stařík s hluboko zapadlýma očima. Ta troška vlasů, co mu ještě zbývala, byla bílá, a vypadal přátelsky i přes to, že dohromady plný tucet náušnic a spousta zlatých řetízků kolem krku mu v jejích očích dodávala zvláštní přídech. Jako muži nahoře, i on byl bos a bez košile, ale spodky měl z tmavomodrého hedvábí a dlouhou šerpu jasně červenou. Aviendha si s opovržením všimla, že za šerpou má zastrčený meč se slonovinovým jílcem a dvě ladící zakřivené dýky.
Větší pozornost si zasloužila štíhlá hezká žena s rukama zkříženýma na prsou a zachmuřeným, nic dobrého nevěstícím výrazem. Měla v každém uchu jen čtyři náušnice, na řetízku méně medailonků než Malin din Toral a šaty celé z narudle žlutého hedvábí. Mohla usměrňovat. Aviendha to takhle poznala. Musela to být žena, za níž přišly, hledačka větru. Přesto Aviendžinu pozornost upoutala jiná žena. A vlastně i Elaininu, Nyneivinu a Birgittinu.
Žena, která vzhlédla od rozvinuté mapy na stole, mohla být podle bílých vlasů stejně stará jako muž. Byla malá, ne vyšší než Nyneiva, a vypadala jako někdo, kdo byl kdysi podsaditý a nyní začíná být rozložitý, ale bradu měla vystrčenou jako kladivo a černé oči prozrazovaly inteligenci. A moc. Nevládla jedinou silou, byl to prostě jenom někdo, kdo řekne: „jdi!“ a ví, že lidé půjdou, měla to v sobě. Spodky měla ze zeleného hedvábného brokátu, blůzu měla modrou a šerpu červenou jako muž. Za šerpou měla zastrčený slušný nůž v pozlacené pochvě s kulatou hlavicí pokrytou červenými a zelenými kameny, ohnivými opály a smaragdy, usoudila Aviendha. Na řetízku od nosu k uchu měla dvakrát víc medailonků než Malin din Toral, a další, tenčí zlatý řetízek spojoval šest náušnic v uších. Aviendha se jen tak tak zarazila, aby si zase nesáhla na nos.
Bělovlasá žena se beze slova postavila před Nyneivu a hrubě si ji prohlédla od hlavy k patám a zvlášť se mračila nad její tváří a prstenem s Velkým hadem na pravé ruce. Netrvalo jí to ani dlouho a se zavrčením přešla od jednoho naježeného předmětu zájmu k druhému a stejně rychle a důkladně si prohlédla Elain a pak Birgitte. Konečně promluvila. „Ty nejsi Aes Sedai.“ Její hlas zněl jako sesouvající se kamení.
„Při devíti větrech a Bouřlivákově bradě, to nejsem,“ odpověděla Birgitte. Občas říkala věci, kterým dokonce ani Elain a Nyneiva zřejmě nerozuměly, ale bělovlasá žena nadskočila, jako by ji štípla, a dlouho na ni civěla, než se otočila a zamračila se na Aviendhu.
„Ty taky nejsi Aes Sedai,“ zaskřípala po prohlídce.
Aviendha se vytáhla do své plné výšky a měla pocit, jako by jí ta žena prohrabala šaty a otočila si je na světlo, aby lépe viděla. „Jsem Aviendha z klanu Devět údolí Taardad Aielů.“
Bělovlasá žena nadskočila dvakrát víc než kvůli Birgitte a vyvalila černé oči. „Nejsi oblečená, jak jsem čekala, holka,“ však bylo vše, co řekla, a vrátila se na druhý konec stolu, kde si dala ruce v bok a znovu si je prohlížela, jako by byly nějaká podivná zvířata, jaká ještě nikdy neviděla. „Jsem Nesta din Reas Dva měsíce,“ pronesla nakonec. „Paní lodí Atha’an Miere. Jak víte, co víte?“
Nyneiva na svém mračení pracovala od chvíle, co se na ni ta žena poprvé podívala, a teď vyštěkla: „Aes Sedai vědí, co vědí. A čekáme lepší vychování, než co jsem zatím viděla! Určitě jsem viděla už lepší, když jsem byla posledně na lodi Mořskýho národa. Možná bychom měly najít jinou, kde všechny lidi nebolí zuby.“ Nestě din Reas potemněla tvář ještě víc, ale samozřejmě se do toho v odmlce vložila Elain, sundala si plášť a položila ho přes okraj stolu.
„Světlo sviť na tebe i tvoje plavidla, paní lodí, a všem vám sešli rychlý vítr.“ Předvedla rozumně hluboké pukrle. Aviendha už tyhle věci uměla posoudit i přes to, že to považovala za nejkrkolomnější věc, jakou žena může udělat. „Odpusť nám, pokud někdo pronesl něco v chvatu. Nechtěly jsme být neuctivé k někomu, kdo je mezi Atha’an Miere jako královna.“ A přitom vrhla pohled na Nyneivu. Ta však jenom pokrčila rameny.
Elain znovu představila sebe i ostatní, reakce byly zvláštní. Že je Elain dědička, žádnou reakci nevyvolalo, ačkoli to mezi mokřiňany bylo vysoké postavení, a že je ze zeleného a Nyneiva ze žlutého adžah, se setkalo pouze s odfrknutím Nesty din Reas a ostrým pohledem dlouhána. Elain zamrkala, zarazilo ji to, ale pak hladce pokračovala. „Přišly jsme ze dvou důvodů. Ten méně důležitý je zeptat se tě, jak hodláš pomoci Draku Znovuzrozenému, kterého vy podle Jendajského proroctví nazýváte Coramoorem. Důležitější je žádost pomoc od hledačky větru tohoto plavidla. Jejíž jméno,“ dodala mírně, „ke svému politování ještě neznám.“