Štíhlá žena, která uměla usměrňovat, zrudla. „Jsem Dorile din Eiran Dlouhé pero, Aes Sedai. Mohu pomoci, zlíbí-li se Světlu.“ Malin din Toral se taky zatvářila zahanbeně. „Přivítání na mém lodi je vaše,“ zamumlala, „a milost Světla vás provázej, dokud neopustíte jeho paluby.“
Nesta din Reas zareagovala jinak. „Dohoda je s Coramoorem,“ řekla tvrdým hlasem a ostře mávla rukou. „Hliněné nohy v ní nemají místo, jenom když předpovídají jeho příchod. Ty, holka, Nyneivo. Který loď ti poskytl dar převozu? Kdo na něm byla hledačka větru?“
„Nevzpomínám si.“ Nyneivin povznesený tón neladil s jejím kamenným úsměvem. Taky si svírala cop, ale aspoň znovu neuchopila saidar. „A jsem Nyneiva Sedai, Nyneiva Aes Sedai, ne holka.“ Nesta din Reas se opřela dlaněmi o stůl a upřela na ni pohled, kterým Aviendze připomněla Sorileu. „Možná jsi, ale já zjistím, kdo odhalil, co odhaleno být nemělo. Dostane se jí lekcí v mlčení.“
„Roztržená plachta je roztržená,“ promluvil náhle stařík hlubokým hlasem, mnohem silnějším, než napovídalo jeho kostnaté tělo. Aviendha ho považovala za strážného, ale tón jeho hlasu patřil někomu vznešenějšímu. „Docela dobře by ses mohla zeptat, jakou pomoc od nás Aes Sedai chtějí, ve dnech, kdy má přijít Coramoor a moře se rozzuří v nekonečných bouřích a zkáza z proroctví vypluje na oceány. Pokud jsou Aes Sedai.“ Se zdviženým obočím se otočil k hledačce větru.
Ta odpověděla tiše, uctivým tónem. „Tři můžou usměrňovat, včetně jí.“ Ukázala na Aviendhu. „Ještě jsem nepotkala žádnou tak silnou, jako jsou ony tři. Musejí být. Kdo jiný by se opovážil nosit ten prsten?“
Nesta din Reas ji pokynem ruky umlčela a přenesla ocelový pohled na muže. „Aes Sedai nikdy nežádají o pomoc, Baroku,“ zavrčela. „Aes Sedai nikdy o nic nežádají.“ On její pohled mírně opětoval, ona si však po chvíli povzdechla, jako by ji donutil uhnout pohledem. Ale oči, které upřela na Elain, nebyly ani o vlásek měkčí. „Co od nás chceš...“ Zaváhala. „...Dědičko Andoru?“ I teď mluvila skepticky.
Nyneiva se sebrala, byla připravená vrhnout se do útoku – Aviendha musela nejednou poslouchat, jak Aes Sedai v Tarasinském paláci vykřesaly hotovou tirádu, protože měly ve zvyku zapomínat, že ona a Elain jsou také Aes Sedai. Popřel-li to někdo, kdo ani Aes Sedai nebyl, mohla by téci krev – Nyneiva se narovnala a otevřela pusu. A Elain ji posunkem umlčela a pošeptala jí cosi, co Aviendha nezaslechla. Nyneiva byla pořád rudá jako rak a vypadala, že si pomalu vyrve cop i s kořínky, nicméně pusu udržela zavřenou. Možná by Elain dokázala uzavřít mír ve vodní mstě.
Elain samozřejmě nemohlo potěšit, když někdo tak otevřeně zpochybňoval nejen její právo na oslovení Aes Sedai, ale i její právo na titul dědička. Většina lidí by ji považovala za docela klidnou, ale Aviendha poznala příznaky. Zdvižená brada prozrazovala hněv. K tomu oči vyvalené, až už to víc nešlo, a Elain byla pochodeň jasnější Nyneivina žhavého uhlíku. A navíc Birgitte stála na špičkách, s tváří jako kámen a ohněm v očích. Obvykle nebyla takovým zrcadlem Elaininých emocí, jenom když byly hodně silné. Aviendha sevřela rukojeť nože a připravila se uchopit saidar. Nejdřív zabije hledačku větru. Ta žena nebyla v jediné síle zrovna slabá a znamenala by nebezpečí. Když bylo kolem tolik lodí, našly by se jiné.
„Hledáme ter’angrial.“ Až na to, že mluvila chladně, by ji každý, kdo ji neznal, považoval za naprosto klidnou. Stála před Nestou din Reas, oslovovala však každého, a zvlášť hledačku větru. „S ním bychom, jak věříme, mohly spravit počasí. Vám musí dělat stejné problémy jako pevnině. Barok mluvil o nekonečných bouřích. Musíte vidět dotek Temného, dotek Otce bouří, na moři, stejně jako my ho vidíme na pevnině. S tímhle ter’angrialem bychom to mohly změnit, ale nedokážeme to samy. Bude k tomu zapotřebí spolupráce mnoha žen, možná dokonce plného kruhu třinácti. Myslíme si, že by mezi těmi ženami měly být i hledačky větru. Nikdo jiný neví tolik o počasí, ne žádná dnes žijící Aes Sedai. O tuhle pomoc žádáme."
Její slova se setkala s naprostým tichem, dokud se opatrně neozvala Dorile din Eiran. „Tenhle ter’angrial. Jak se jmenuje? Jak vypadá?“
„Pokud vím, žádné jméno nemá,“ sdělila jí Elain. „Je to silná křišťálová místa, mělká, ale asi loket napříč, a uvnitř jsou oblaka. Když se do ní usměrní, mraky se pohybují –“
„Větrná mísa,“ přerušila ji vzrušeně hledačka větru a popošla k Elain, jako by si to neuvědomila. „Ony mají Větrnou mísu.“
„Opravdu ji máte?“ Paní vln dychtivě upírala oči na Elain a také mimoděk přistoupila.
„My ji hledáme,“ upřesnila Elain. „Ale víme, že je v Ebú Daru. Jestli je to ta samá –“
„Musí být,“ zvolala Malin din Toral. „Podle tvého popisu musí být!“
Nesta din Reas hlasitě praštila do stolu. „Vidím tu paní vln a její hledačku větru, nebo dvě palubní holky na prvním lodním setkání?“ Malin din Toral zrudly líce hrdým hněvem a ona škrobeně sklonila hlavu, i v tom byla pýcha. Dorile din Eiran, dvojnásob červená, se uklonila a konečky prstů se dotkla čela, rtů a srdce.
Paní lodí se na ně chvíli mračila, než pokračovala. „Baroku, svolej ostatní paní vln, které drží tento přístav, a taky prvních dvanáct. S jejich hledačkami větru. A ať vědí, že je pověsíš za palce na jejich vlastní stěhy, jestli si nepospíší.“ Vstávajíc dodala: „Ach. A nechej dolů poslat čaj. Vypracovat tuhle dohodu bude velice žíznivá práce.“
Stařec kývl. Stejně vyrovnaně přijal to, že by mohl pověsit paní vln za palce, i že musí poslat čaj. Prohlédl si Aviendhu a ostatní a kolébavým krokem se odebral ven. Aviendha změnila názor, když se mu zblízka podívala do očí. Zabít nejdřív hledačku větru by mohla být osudová chyba.
Někdo musel podobný rozkaz očekávat, protože Barok byl pryč jen chvilku, když dovnitř vstoupil štíhlý hezký mladík, jen s jedním tenkým kroužkem v každém uchu, a přinesl hranatý modře polévaný čajník se zlatým uchem a velké, tlustostěnné modré šálky. Nesta din Reas ho vyhnala ven. „Bude o tom vykládat už tak, i když neuslyší, co by neměl,“ řekla, když odešel, a ukázala Birgitte, ať naleje. Birgitte, k Aviendžinu úžasu, a možná i ke svému vlastnímu, poslechla.
Paní lodí usadila Elain a Nyneivu do křesel na konci stolu, očividně hodlala začít s vyjednáváním. Aviendha křeslo – na druhé straně stolu – odmítla, ale Birgitte se do jednoho usadila, odsunula lenoch, a když se usadila, zacvakla ho na místo. Paní vln a hledačka větru byly z této debaty také vykázány, pokud se to tedy dalo nazvat debatou. Nesta din Reas sice mluvila potichu, ale každé slovo zdůraznila prstem jako oštěpem. Elain měla bradu tak vysoko, až se na ostatní koukala pěkně svrchu, a i když se Nyneivě pro jednou dařilo udržet klidný výraz, nejspíš si za chvíli vyškubne cop.
„Zlíbí-li se Světlu, promluvím si s vámi oběma,“ pronesla Malin din Toral k Aviendze a Birgitte, „ale myslím, že nejdřív musím slyšet tvůj příběh.“ Birgitte se zatvářila poplašeně, když se žena posadila naproti ní.
„Což znamená, že já si můžu nejdřív promluvit s tebou, zlíbí-li se Světlu,“ řekla Dorile din Eiran Aviendze. „Četla jsem o Aielech. Zlíbí-li se ti, pověz mi, jestli aielská žena musí každý den zabít jednoho muže, a jak to, že u vás ještě nějací muži zůstali?“