Aviendha dělala, co mohla, aby nezírala. Jak může ta ženská věřit takovému nesmyslu?
„Kdy jsi mezi námi žila?“ zeptala se Malin din Toral přes šálek. Birgitte se odvracela, jako by chtěla přelézt opěradlo křesla.
Na druhém konci stolu Nesta din Reas na okamžik zesílila hlas. „...přišli jste za mnou, ne já za vámi. To je základ pro naši dohodu, i když jste Aes Sedai.“
Do místnosti vklouzl Barok a zastavil se mezi Aviendhou a Birgitte. „Zdá se, že váš pobřežní člun odplul, jakmile jste sešly dolů, ale nebojte se. Větrník má člun, který vás vyloží na břeh.“ Prošel kajutou, posadil se do křesla vedle Elain a Nyneivy a rovnou se připojil. Když se dívaly na toho, kdo mluvil, ten druhý je mohl sledovat, aniž by si toho všimly. Ztratily výhodu, kterou potřebovaly. „Dohoda bude samozřejmě za našich podmínek,“ řekl a z jeho tónu bylo zřejmé, že ho ani nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak, zatímco paní lodí si prohlížela Elain a Nyneivu, jako žena dvě kozy, které hodlá podříznout na slavnost. Barok se usmíval téměř otcovsky. „Kdo žádá, musí samozřejmě zaplatit nejvíc.“
„Ale musela jsi mezi námi žít, když znáš ty staré přísahy,“ naléhala Malin din Toral.
„Jsi v pořádku, Aviendho?“ zeptala se Dorile din Eiran. „Pohyb lodě dokonce i tady občas hliněným nohám vadí – Ne? A má otázka tě neurazila? Tak mi pověz. Opravdu aielské ženy svazují muže, než je – totiž než ty a on – když ty –“ Zrudly jí tváře a ona se chabě usmála. „Je hodně aielských žen tak silných v jediné síle jako ty?“
Aviendze se krev z tváře nevytratila kvůli hloupému plácání hledačky větru, ale ani z toho, jak se Birgitte tvářila, že je připravená uprchnout, jakmile se jí podaří uvolnit lenoch křesla, ani z toho, že Nyneiva a Elain zřejmě zjistily, že jsou jako dvě rozzářené holčičky na jarmarku v rukou velmi zkušených kupců. Všechny budou dávat vinu jí, a právem. To ona řekla, že když nemůžou vzít ter’angrial k Egwain a ostatním Aes Sedai, jakmile ho najdou, tak proč nezajistit tyhle ženy Mořského národa, o nichž mluvily? Času nebylo nazbyt, aby čekaly, až jim Egwain z al’Vereů řekne, že se můžou vrátit. Budou to dávat za vinu jí a ona splní své toh, ale vzpomněla si na ty čluny, jež viděla na palubě, naskládané vzhůru dnem na sobě. Čluny bez chráněné paluby. Budou to dávat za vinu jí, ale ať už měla jakýkoliv dluh, splatí ho tisícinásobně hanbou, než překoná těch sedm osm mil otevřené vody v otevřeném člunu. „Nemáš vědro?“ zeptala se hledačky větru chabě.
14
Bílé peří
Stříbrný okruh byl na první pohled pojmenován špatně, ale Ebúdarci měli velkolepá jména v oblibě, a občas to vypadalo, že čím méně se hodí, tím lépe. Nejponuřejší taverna, jakou Mat ve městě viděl, páchnoucí hodně uleželými rybami, se jmenovala U královniny slávy na výsostech, kdežto U zlaté nebeské koruny byla šerá díra na druhém břehu řeky v Rahadu, označovaly ji pouze modré dveře a na špinavé podlaze byly černé skvrny zaschlé krve po starých rvačkách na nože. Ve Stříbrném okruhu se pořádaly koňské dostihy.
Mat si sundal klobouk a ovíval se jeho širokou krempou. Dokonce si uvolnil černý hedvábný šátek, jejž nosil, aby zakryl jizvu kolem krku. Ranní vzduch se již chvěl horkem, přesto se na dvou dlouhých hliněných náspech lemujících dostihovou dráhu, kudy budou běhat koně, tlačily davy lidí. Víc toho ve Stříbrném okruhu nebylo. Šum hlasů se téměř utápěl v křiku racků na obloze. Za dívání se neplatilo, takže výrobci soli v bílých vestách svého cechu i sedláci s propadlými tvářemi, kteří uprchli před Dračími spřísahanci ve vnitrozemí, se tu mačkali s otrhanými Taraboňany, nosícími průhledné závoje přes husté kníry, tkalci ve vestách se svislými pruhy, tiskaři s vodorovnými pruhy a barvíři s rukama po lokty od barev. Upjatí sedláci z Amadicie, s knoflíky zapnutými až ke krku, ačkoliv to vypadalo, že se brzy uškvaří ve vlastní šťávě, stáli vedle vesničanek z Murandy v šatech s dlouhými barevnými zástěrami, tak úzkými, že to musela být jenom ozdoba, a dokonce tu byla i hrstka Domanců s měděnou pletí, muži v krátkých kabátcích, pokud už nějaký měli, a ženy v látkách vlněných či lněných tak tenkých, že jim lnuly k tělu jako hedvábný satén. Byli tu tovaryši, přístavní dělníci, jircháři, kteří kolem sebe i v davu měli díky své zapáchající práci kousek volného prostoru, a umatlaná děcka z ulice, na něž všichni dávali dobrý pozor, protože by jinak ukradla, co by jim přišlo pod ruku. Mezi nádeníky však bylo jen málo stříbra.
Všichni stáli nad silnými konopnými provazy nataženými mezi sloupky. Místa dole patřila těm, kdo měli stříbro, ba i zlato, urozeným, dobře oblečeným a blahobytným. Ulízaní komorníci nalévali svým pánům punč do stříbrných číší, roztěkané komorné mávaly péřovými vějíři, aby ochladily své paní, a byl tu dokonce i tančící šašek s tváří natřenou nabílo, s cinkajícími mosaznými rolničkami na černobílém klobouku a kabátci. Nadutí muži ve vysokých sametových kloboucích se naparovali s tenkými meči u pasu, vlasy jim spadaly až po hedvábné kabátky, přehozené přes ramena a přidržované zlatými nebo stříbrnými řetězy mezi úzkými, vyšívanými epoletami. Některé ženy měly vlasy kratší než muži, jiné delší, upravené na stejně tolik způsobů, kolik bylo žen. Nosily široké klobouky s peřím, občas s jemnou síťkou, která jim zakrývala obličej, a šaty obvykle s tak hlubokým výstřihem, že jim bylo vidět poprsí, ať už podle místní či cizí módy. Šlechtici, pod slunečníky jasných barev, se blýskali prsteny a náušnicemi, náhrdelníky a náramky ze zlata, slonoviny a drahokamů a na všechny ostatní se dívali svrchu. Vykrmení kupci a lichváři, jenom s kouskem krajky a snad jednou broží či prstenem s plochým leštěným kamenem, se pokorně klaněli urozenějším, kteří jim nejspíš dlužili obrovské sumy. Ve Stříbrném okruhu měnily majitele ohromné peníze, a nejen na sázkách. Říkalo se, že tady, pod provazy, majitele mění i životy a čest.
Mat si zase nasadil klobouk na hlavu a přistoupil k němu jeden člen cechu knihovců – žena s tvrdou, ostře řezanou tváří a nosem jako šídlo, při úkloně roztáhla kostnaté ruce a zamumlala obřadné: „Jak si můj pán přeje sázet, tak já pravdivě zapíšu.“ Díky ebúdarskému přízvuku se jí dařilo mluvit měkce i přes to, že polykala poslední slabiky. „Kniha je otevřena.“ Podle rčení měla na prsou červené vesty vyšitou otevřenou knihu, což pocházelo z dávných dob, kdy se ještě sázky zapisovaly do knihy, ale Mat tušil, že je jediný, kdo to ví. Vzpomínal si na spoustu věcí, které nikdy neviděl, z časů, které se již dávno změnily v prach.
Rychle mrkl na kurs pro ranní pátý dostih, načmáraný křídou na břidlicové tabulce, kterou za ženou v červené vestě držel pomocník, a kývl. Vichr byl přes svá vítězství jen třetím favoritem. Mat se obrátil ke svému společníkovi. „Vsaď všechno na Vichra, Naleseane.“
Tairen zaváhal a prstem si pohladil špičku naolejované černé bradky. Obličej se mu leskl potem, přesto měl na sobě kabátec s těmi nabíranými, modře pruhovanými rukávy přivázanými nahoře, a měl také hranatou čapku z modrého sametu, která před sluncem v nejmenším nechránila. „Všechno, Mate?“ Mluvil tiše, snažil se, aby ho žena neslyšela. Kurs se mohl změnit kdykoliv, dokud jste sázku skutečně nenavrhli. „Ať shoří moje duše, ale ten malý strakáč vypadá rychlý, a ten světle šedý valach se stříbrnou hřívou taky.“ To byli dnešní favorité, byli ve městě noví, a jako všechny novoty, i do nich se vkládaly velké naděje.