Mat se na desítku koní, přihlášených do dalšího dostihu, které předváděli na konci dráhy, ani nepodíval. Už si je dobře prohlédl, když vyhazoval Olvera na Vichra. „Všechno. Nějakej pitomec tomu strakáčovi okupíroval ocas, už teď je pološílenej z much. A ten šedák je krasavec, ale má špatnej úhel ve spěnkách. Možná vyhrál nějakej ten venkovskej závod, ale dnes doběhne poslední.“ Věděl, že koně zná skutečně sám. Naučil ho to jeho táta, a Abell Cauthon měl na koně dobré oko.
„Podle mě je víc než jen krasavec,“ zabručel Nalesean, dál se však nehádal.
Knihovkyně zamrkala, když Nalesean začal z vyboulených kapes kabátu s povzdechem vytahovat jeden naditý váček za druhým. Jednu chvíli otevřela ústa k protestu, ale Slavný a počestný cech knihovců vždycky tvrdil, že přijme jakoukoliv sázku v libovolné výši. Sázeli se dokonce s rejdaři a kupci, jestli se potopí loď nebo změní cena zboží. Tedy v tomhle se spíš sázel cech, ne jednotliví knihovci. Zlato zmizelo v jedné ze železem okovaných truhel, přičemž každou nesli dva chlapíci s pažemi silnými jako Matova stehna. Její stráže, muži s tvrdýma očima a kdysi zlomenými nosy, v kožených vestách, díky nimž jejich paže působily ještě silnější, měli dlouhé, mosazí obité palice. Další z jejích mužů podal knihovkyni bílou známku s podrobně vyobrazenou modrou rybou – každý knihovec měl jiné znamení – a ona jemným štětcem, jejž vyndala z lakované skříňky, kterou jí držela hezoučká dívka, zapsala na zadní stranu sázku, jméno koně a symbol dostihu. Dívka se skříňkou byla štíhlá, s velikýma očima, a na Mata se mile usmála. Tvrdá žena se rozhodně neusmívala. Znovu se uklonila, nedbale dívce vrazila facku a odešla, šeptajíc cosi svému pomocníkovi, jenž tabulku chvatně otřel hadrem. Když ji znovu zvedl, na Vichra byl kurs nejnižší. Dívka si kradí mnula tvář a mračila se na Mata, jako by políček dostala kvůli němu.
„Doufám, že je v tom tvoje štěstí,“ řekl Nalesean a pečlivě známku držel, než oschne inkoust. Knihovci bývali nedůtkliví, když měli vyplatit sumu za známku s rozmazaným inkoustem, a nikdo nebyl nedůtklivější než Ebúdarci. „Vím, že neprohráváš často, viděl jsem však, jak se to stalo, ať shořím, jestli ne. Je tu jedna panenka, se kterou jsem si chtěl dneska večer vyjít na tancovačku. Je to jenom švadlenka...“ Nalesean byl urozený pán, ačkoliv jinak byl vážně docela milý, a takové věci pro něj byly důležité, „...ale je dost hezká, abys začal slintat. Má ráda dárečky. Zlaté dárečky. Taky má ráda rachejtle – slyšel jsem, že se na dnešek připravují ohňostrůjci, to tě bude zajímat – ale ona se usmívá nad dárky. Když si nebudu moct dovolit ji rozesmát, nebude příjemná, Mate.“
„Ty ji rozesměješ,“ řekl Mat nepřítomně. Koně pořád ještě chodili v kruhu nad začátkem dráhy. Olver seděl pyšně Vichrovi na hřbetě, křenil se od ucha k uchu, a že měl uši jako talíře. V ebúdarských dostizích závodili pouze chlapci. O pár mil dál ve vnitrozemí používali děvčata. Olver byl dneska nejmenší a nejlehčí, tedy ne že by dlouhonohý bílý valach potřeboval výhodu. „Rozesměješ ji, až se bude za břicho popadat.“ Nalesean se na něj zamračil, čehož si Mat téměř nevšiml. Měl by vědět, že zlato je jedna věc, kvůli které si Mat nikdy nedělá hlavu. Nemusel sice vždycky vyhrát, ale bylo to těsné. Jeho štěstí stejně nemělo nic společného s tím, jestli Vichr vyhraje. Tím si byl jistý.
Zlato mu těžkou hlavu nedělalo, Olver však ano. Žádné pravidlo chlapcům nezakazovalo použít proutek na druhého jezdce místo na koně. Zatím se Vichr v každém závodě dostal do čela a zůstal tam, ale kdyby se Olverovi něco stalo, i kdyby to byla jenom nepatrná modřinka, Mat by to měl pořád na talíři. Ne od panímámy Ananové, jejich hostinské, ani ne od Nyneivy a Elain, Aviendhy či Birgitte. Bývalá Děva oštěpu a ta podivná ženská, co si Elain vzala jako strážce, byly poslední, od nichž by čekal záchvat mateřských citů, přesto se už pokusily chlapce za jeho zády přestěhovat od Tulačky do Tarasinského paláce. Kdekoliv bylo tolik Aes Sedai pohromadě, nebylo to vhodné místo pro Olvera ani pro nikoho jiného, ale stačila by jediná boule, a místo aby řekla Birgitte a Aviendze, že na chlapce nemají právo, Setalle Ananová by tam nejspíš kluka vyšívala sama. Olver by pravděpodobně usínal s pláčem, kdyby už nesměl závodit, ale ženské tyhle věci zřejmě nikdy nechápaly. Mat už asi potisícáté proklel Naleseana, že Olvera s Vichrem do těchhle dostihů uvrtal. Samozřejmě museli najít něco, čím by se zabavili během dlouhých hodin nečinnosti, ale mohli si najít něco jiného. Uřezávání měšců by v očích žen nebylo o nic horší.
„Tady je lovec zlodějů,“ řekl Nalesean a schoval známku. Neřekl to příliš opovržlivě. „Co už prozatím vykonal dobrého. Udělali bychom líp, kdybychom místo něho přivedli dalších padesát vojáků.“
Juilin procházel cílevědomě davem, snědý tvrdý muž, a tenkou bambusovou hůl, vysokou jako byl sám, používal jako vycházkovou. Na hlavě měl tarabonský červený kuželovitý klobouk s plochým dýnkem a na sobě prostý kabát, těsný v pase a pak rozšířený, obnošený a obyčejný, ne kabát nějakého boháče, takže by ho za normálních okolností pod provazy nepustili, avšak on se vydal prohlédnout si koně a všem na očích si na dlani pohazoval tlustou mincí. Několik knihovských strážných se na něj podezíravě podívalo, ale zlatá koruna ho pustila dál.
„No?“ zeptal se Mat kysele, když lovec zlodějů došel až k nim, a stáhl si klobouk do očí. „Ne, já to řeknu. Zase vyklouzly z paláce. Nikdo je zase neviděl odcházet. Nikdo zase zatraceně nemá ponětí, kde jsou.“
Juilin pečlivě zastrčil minci do kapsy kabátu. Žádnou sázku neuzavře, zřejmě schraňoval i každý měďák, který se mu dostal do ruky. „Všechny čtyři nasedly do uzavřeného kočáru a odjely z paláce k přístavu na řece, kde si najaly člun. Tom si najal další a sledoval je, aby se podíval, kam mají namířeno. Podle jejich šatů nešly za nebezpečím, řekl bych. Je ale pravda, že šlechtici nosí hedvábí a jdou se hrabat v blátě.“ Zazubil se na Naleseana, jenž zkřížil paže a předstíral, že ho cele zajímají koně. V úsměvu jenom ukázal zuby. Oba byli Tairenové, jenže propast mezi šlechticem a obyčejným člověkem byla v Tearu široká a oni dva se neměli navzájem v lásce.
„Ženské!“ Několik skvostně oděných příslušnic tohoto pohlaví opodál se otočilo a úkosem se na Mata podívalo zpod křiklavě barevných slunečníků. Mat se zamračil v odpověď, ačkoliv dvě byly hezké, a ony se začaly smát a žvatlat mezi sebou, jako by udělal něco zábavného. Žena něco dělala, dokud vás nepřesvědčila, že to bude dělat pořád, a pak udělala něco jiného, jen aby vás zmátla. On ale slíbil Randovi, že Elain bezpečně dopraví do Caemlynu, a Nyneivu a Egwain s ní. A slíbil Egwain, že na ty dvě dohlédne na tomhle výletě do Ebú Daru, nemluvě o Aviendze. To byla cena za to, že Elain dostane do Caemlynu. Ne že by mu sdělily, proč sem musejí jít. To tedy ne. Ne že by s ním od příjezdu do toho zatraceného města prohodily víc než dvacet slov!
„Dohlídnu na ně,“ zamumlal si tiše, „i kdybych je měl nacpat do sudů a dovízt je do Caemlynu na žebřiňáku.“ Možná byl jediný muž na světě, který to mohl říci o Aes Sedai, aniž by se ohlížel přes rameno, možná i včetně Randa a těch chlapíků, jež kolem sebe shromažďoval. Dotkl se medailonku s liščí hlavou, který měl pověšený pod košilí, aby se ujistil, že tam je, přestože si ho nikdy nesundával, dokonce ani když se koupal. Mělo to své vady, avšak muž byl rád, když se mu věci připomínaly.