„Tarabon teď musí být dost hrozné místo pro ženu, která se o sebe neumí postarat,“ zamumlal Juilin. Pozoroval tři muže se závoji v rozedraných kabátcích a nabíraných, kdysi bílých kalhotách, kteří se vyškrábali do hliněného svahu před párem knihovských strážných mávajících palicemi. Žádné pravidlo sice chudákům přístup pod provazy nezakazovalo, knihovští strážní však ano. Ty dvě krasavice, které si prohlížely Mata, zřejmě soukromě uzavíraly sázku, jestli Taraboňané strážné předběhnou.
„Už tak tu máme víc než dost ženskejch, co nemají dost rozumu, aby se šly schovat před deštěm,“ řekl Juilinovi Mat. „Vrať se do přístavu a počkej na Toma. Vyřiď mu, že ho potřebuju co nejdřív. Chci vědět, co mají ty praštěný husy za lubem.“
Juilin se netvářil docela tak, jako by za hlupáka považoval jeho. Koneckonců se snažili přijít na to, co přesně dělají, celý měsíc od chvíle, kdy sem dorazili. Vrhl na prchající poslední pohled a odšoural se zpátky cestou, kterou přišel, a znovu si cestou pohazoval mincí na dlani.
Mat se zamračil a zadíval se na dostihovou dráhu. K davu na druhé straně bylo jenom asi pětadvacet sáhů a jeho zaujaly tváře – ohnutý bělovlasý stařík s orlím nosem, žena s ostře řezanou tváří a kloboukem pokrytým peřím, vysoký chlapík, který vypadal jako čáp, v zeleném hedvábí a se zlatým copem, kyprá mladá žena s plnými rty, jež nahoře málem vypadla ze šatů. Čím déle bylo horko, tím méně oděvů ženy v Ebú Daru nosily, a z tenčí látky, ale on si toho pro jednou ani nevšiml. Uplynuly týdny, kdy naposledy viděl ženu, která by ho zaujala.
Birgitte rozhodně nepotřebovala, aby ji někdo držel za ručičku. Každý, kdo by se odvážil obtěžovat hledačku rohu, by byl podle jeho odhadu v pěkném maléru. A Aviendha... Ona jenom potřebovala, aby jí někdo zabránil probodnout každého, kdo se na ni podívá křivě. Co se jeho týkalo, mohla klidně zapíchnout každého, koho se jí zamane, pokud to nebude Elain. Přes to, jak se zatracená dědička procházela mezi lidmi s nosem nahoře, na Randa dělala telecí oči, a přes to, jak se Aviendha chovala, jako by nejraději probodla každého muže, který se na ni náhodou podíval, dělala to stejné. Rand obvykle věděl jak na ženské, ale když si tyhle dvě pustil k tělu, jako by skočil do medvědí jámy. Byla to velmi krátká cesta ke katastrofě, a Mat naprosto nechápal, proč nedošlo k nejhoršímu.
Z nějakého důvodu se pohledem znovu vrátil k ženě s ostrými rysy. Byla hezká, byť vypadala mazaně. Usoudil, že je asi v Nyneivině věku. Na takovou dálku se to dalo těžko poznat, jenže ženy neuměl posoudit tak dobře jako koně. Žena vás ale samozřejmě dokázala oblafnout mnohem rychleji než kůň. Proč se mu při pohledu na ni vybavila sláma? Vlasy, jež viděl pod kloboukem s peřím, byly tmavé. No, nezáleželo na tom.
Birgitte a Aviendha se obešly bez jeho dohledu a za normálních okolností by řekl totéž i o Elain a Nyneivě, ať už byly jakkoliv tvrdohlavé, ješitné a příšerně ctižádostivé. To, že se pořád takhle plížily kolem, ale prozrazovalo opak. Klíčem byla tvrdohlavost. Byly ten typ, který muži vynadal, že strká nos do jejich věcí, a zahnal ho, načež mu vynadal znovu, že tam nebyl, když ho potřeboval. Ne že by někdy přiznaly, že ho potřebují, ony tedy ne. Když zvedl ruku k pomoci, tak se jim pletl do jejich věcí, když neudělal nic, tak byl nespolehlivý zhýralec.
Žena s liščí tváří se mu znovu dostala do zorného pole. Ne sláma, stáj. Což nedávalo žádný smysl. Strávil ve stájích nejednu příjemnou chvilku s mnoha mladými i méně mladými ženami, ona však měla cudně střižené šaty z modrého hedvábí s vysokým límcem až pod bradu lemovaným sněhobílou krajkou a další měla na manžetách. Urozená dáma, a on se šlechtičnám vyhýbal jako smrti. Hrály si na povýšené, očekávaly, že muž bude neustále čekat na jejich zavolání. To pro Mata Cauthona nebylo. Zvláštní, žena se ovívala záplavou bílého peří. Kde má komornou? A nůž? Proč mu připomněla nůž? A... oheň? Aspoň něco hořícího.
Potřásl hlavou a snažil se soustředit na to, co bylo důležité. Díry v jeho vlastních vzpomínkách, místa, kde jeho vlastní paměť náhle prořídla nebo úplně scházela, vyplňovaly vzpomínky jiných mužů, vzpomínky na bitvy a královské dvory, země, které zmizely před staletími. Například si docela jasně vzpomínal, jak s Moirain a Lanem prchají z Dvouříčí, ale pak už skoro na nic, dokud nedorazili do Caemlynu, a předtím i potom měl v paměti taky díry. Když si nevzpomínal na celá léta svého dospívání, proč by měl čekat, že se rozpomene na každou ženu, kterou kdy potkal? Možná mu připomněla nějakou tisíc let mrtvou ženu, Světlo ví, že se to už stalo častokrát. Dokonce i Birgitte ho občas zatahala za vzpomínky. No, byly tu čtyři ženy, z nichž se mu občas málem zavařil mozek. A ty byly důležité.
Nyneiva a ostatní se mu vyhýbaly, jako by měl blechy. Pětkrát byl v paláci, a když ho jedinkrát přijaly, bylo to jen proto, aby mu řekly, že mají moc práce a nemají na něj čas, a poslaly ho pryč jako kluka s posílkou. Všechno dohromady to dávalo jedno vysvětlení. Myslely si, že se jim bude plést do toho, co mají za lubem, a jediný důvod, proč by to měl dělat, byl ten, že se pouštěly do něčeho nebezpečného. Nebyly úplně pitomé. Často hloupé, avšak ne úplně pitomé. Když viděly nebezpečí, tak to nebezpečné bylo. Na některých místech ve městě stačilo být cizincem či ukázat peníz, a člověk si vysloužil nůž mezi žebra, a dokonce ani usměrňování by ho nezastavilo, když si toho nevšimnou včas. A pak tu byl on, Nalesean a tucet dobrých chlapů z Bandy, nemluvě o Tomovi a Juilinovi, kteří měli pokoje v obydlí sloužících v paláci, a všichni mohli jenom točit palci. Ty zabedněné ženské si ještě nechají podříznout krk. „Ne, jestli tomu dokážu odpomoct,“ zavrčel.
„Cože?“ optal se Nalesean. „Koukni. Už se řadí, Mate. Světlo spal moji duši, doufám, že máš pravdu. Ten strakáč mně nepřipadá moc vyplašený, tváří se dychtivě.“
Koně poskakovali, zaujímali místa mezi vysokými sloupky zaraženými do země, na jejichž vrcholcích vlály v teplém větru fábory, modré a zelené, všech možných barev, některé pruhované. O dvě stě padesát sáhů po dráze z tvrdě udusaného červeného jílu tvořila stejná řada sloupků další řadu. Každý jezdec musel objet sloupek s fáborem stejné barvy, jaký měl na startu po své pravici, a vrátit se. Po obou stranách řady koní stáli dva knihovci, kousek vepředu, kulatá žena a kulatý muž, oba pak nad hlavou drželi bílý šátek. Knihovci se při tomhle střídali a nesměli přijímat sázky na dostih, který startovali.
„Ať shořím,“ zamumlal Nalesean.
„Světlo, chlape, uklidni se. Ještě svou švadlenku podrbeš pod bradou.“ Jeho poslední slovo utopil řev, jak knihovci mávli šátky, a v hluku davu nebyl dokonce slyšet ani dusot kopyt. V deseti krocích se Vichr dostal do vedení, Olver mu ležel na krku, a stříbrohřívý šedák byl jen o hlavu pozadu. Strakáč se držel na konci pole, kde již jezdci své koně zuřivě pobízeli proutky.
„Říkal jsem ti, že ten šedák je nebezpečný,“ sténal Nalesean. „Neměli jsme vsadit všechno.“
Mat se s odpovědí nenamáhal. Měl v kapse další měšec a ještě volné mince. Ten měšec nazýval svým osivem, s ním, i když v něm bylo jenom pár měďáků, stačilo večer jednou hodit kostky a mohl znovu získat bohatství, ať už se ráno dělo cokoliv. V polovině závodu byl Vichr stále v čele, se šedákem v těsném závěsu a o celou délku před dalším koněm. Strakáč běžel na páté pozici. Po otočce přijde nebezpečí. Bylo známo, že chlapci na opožďujících se koních švihají po těch, kteří sloupky objeli před nimi.