Mat se díval za koňmi a znovu zalétl pohledem na tu ženu s ostrými rysy... a prudce se k ní vrátil. Křik a vřískání davu se vytratily. Žena za koňmi mávala vějířem a vzrušeně nadskakovala, ale on ji náhle uviděl ve světle zelené, s nádherným šedým pláštěm, s vlasy zachycenými v pěnové síťce krajek, se sukněmi půvabně zdviženými, když procházela stájí kousek od Caemlynu.
Rand tam stále ležel ve slámě a sténal, i když horečka zřejmě polevila. Aspoň už nekřičel na lidi, kteří tam vůbec nebyli. Mat si ženu podezíravě prohlížel, když poklekla vedle Randa. Možná mohla pomoci, jak tvrdila, ale Mat už nebyl tak důvěřivý jako kdysi. Co dělá taková jemná dáma ve vesnické stáji? Mat pohladil jílec dýky s rubínem, který měl schovaný pod kabátcem, a uvažoval, proč vůbec někdy někomu věřil. Nikdy se to nevyplácelo. Nikdy.
„...slabý jako jednodenní kotě, “ říkala žena, když sahala pod plášť. „Myslím...“
V ruce sejí náhle objevil nůž a zamířila Matovi na krk, takže by byl již mrtev, kdyby nebyl připraven. Mat padl na břicho, popadl ji za zápěstí a odstrčil ho od sebe. Máchl zakřivenou čepelí ze Shadar Logothu a opřel jí ji o bělostné útlé hrdlo. Žena ztuhla a snažila se podívat dolů na ostrou čepel, kterou měla opřenou o kůži. Chtěl říznout. Zvlášť když uviděl její vlastní dýku zaraženou do stěny stáje. Kolem tenké čepele se šířila černá skvrna spáleniny a ze dřeva, které se vzňalo, stoupal tenký proužek dýmu.
Mat se zachvěl a přetřel si oči. Už jenom to, že měl u sebe čepel ze Shadar Logothu, ho málem zabilo, vyžralo mu to díry do paměti, ale jak mohl zapomenout na ženu, která se ho pokoušela zabít? Temná družka – tolik přiznala – jež se ho snažila zabít dýkou, co málem přivedla do varu vědro vody, do něhož ji vhodil, když předtím ženu uvázal v sedlovně. Temná družka, která šla po Randovi a po něm. Jaká byla šance, že je v Ebú Daru, kde byl i on, na dostizích a stejný den? Odpovědí mohl být ta’veren – na to myslel asi stejně rád jako na zatracený Valerský roh – avšak faktem bylo, že Zaprodanci znali jeho jméno. Ta stáj nebyla posledním místem, kde se nějaký temný druh pokusil ukončit život Mata Cauthona.
Doklopýtal k Naleseanovi, který ho najednou začal plácat po zádech. „Koukni na něj, Mate! Světlo na nebi, koukni se na něj!“
Koně oběhli sloupky a byli na cestě zpátky. Vichr, s hlavou nataženou, vlajícím ocasem a hřívou, se řítil po dráze a Olver se ho držel jako klíště. Chlapec jel, jako by se v sedle narodil. O čtyři délky pozadu zuřivě dusal strakáč a jezdec ho třískal proutkem, jak se marně snažil dotáhnout. A takhle proletěli cílem, třetí kůň byl ještě o tři délky za strakáčem. Bělohřívý šedák doběhl poslední. Sténání a mumlání prohravších sázejících přehlušil jásot vítězů. Známky se sázkami na dráhu jen pršely a tucty knihoveckých sluhů je před dalším dostihem běžely posbírat.
„Musíme najít tu ženu, Mate. Klidně by mohla utéct, aby nemusela zaplatit, co nám dluží.“ Z toho, co Mat slyšel, byl cech knihovců velmi tvrdý v prvním případě, kdy se některý z jeho členů pokusil o něco podobného, a v druhém případě následovala smrt, ale nebyli to lidé urozené krve, a to Naleseanovi stačilo.
„Stojí támhle, všem na očích.“ Mat ukázal, aniž by odtrhl zrak od temné družky s liščí tváří. Ta se zlobně zamračila na známku, hodila ji na zem a dokonce zvedla sukně a dupla na ni. Očividně si nevsadila na Vichra. Pořád zamračená se proplétala davem. Mat ztuhl. Odcházela. „Vyber naši výhru, Naleseane, pak zaveď Olvera zpátky do hostince. Jestli nepřijde včas na její výuku čtení, tak dřív políbíš Temnýho sestru, než ho panímáma Ananová pustí na další dostih.“
„Kam jdeš?“
„Zahlídl jsem ženskou, co mě chtěla zabít,“ utrousil Mat přes rameno.
„Příště jí dej nějakou cetku,“ zavolal za ním Nalesean.
Sledovat tu ženu nebylo těžké, když měla klobouk s bílým peřím jako prapor nad davem. Hliněné valy ustoupily velkému otevřenému prostranství, kde pod bedlivým dozorem kočích a nosičů čekaly jasně lakované kočáry a nosítka. Matův kůň Oko byl jedním z desítek, které hlídali příslušníci Staroslavného a ctihodného cechu stájníků. V Ebú Daru měli cechy skoro na všechno, a běda tomu, kdo vstoupil na jejich území. Mat se zastavil, ale žena šla dál kolem povozů, které sem dopravily bohaté a důležité. Neměla komornou a teď dokonce ani kočár. V tomhle horku nechodil pěšky nikdo, kdo měl peníze na svezení. Přišly snad na dámu těžké časy?
Stříbrný okruh ležel jižně od bíle omítnuté městské hradby a ona došla těch asi sto kroků po silnici k širokému lomenému oblouku Moldinské brány. Mat spěchal za ní a snažil se vypadat nenápadně. Bránu tvořil deset sáhů dlouhý šerý tunel, její klobouk však byl mezi procházejícími lidmi jasně vidět. Lidé, kteří chodili pěšky, málokdy nosili peří. Peří se proplétalo davem před ním, neuspěchaně, ale stále pokračovalo v cestě.
Ebú Dar v ranním sluníčku bíle zářil. Bílé paláce s bílými sloupy a zastíněnými balkony z litiny stály v těsném sousedství bíle omítnutých tkalcovských dílen, rybáren a stájí, velké bílé domy se žaluziemi, zakrývajícími oblouková okna, vedle bílých hostinců s vývěsními štíty a dlouhých zastřešených ohrad, kde živé ovce, slepice, telata, husy a kachny přidávaly svůj hlas k hluku svých druhů, které již zabíjeli a věšeli na háky. Všechno bylo bílé, kámen či omítka, jen tu a tam se na cibulových kupolích a špičatých věžích, s balkony kolem dokola, objevily pruhy červené, modré či zlaté. Všude se otevírala náměstí, vždycky se sochami v nadživotní velikosti na podstavci nebo zurčící fontánou, která jen zdůrazňovala horko, a vždycky plná lidí. Město plnili uprchlíci a kupci a obchodníci se vším možným. Potíže vždycky někomu přinesly zisk. Co kdysi Saldeia posílala do Arad Domanu, nyní připlouvalo po řece do Ebú Daru, a stejně tak sem přicházelo zboží, s nímž Amadicie obchodovávala s Tarabonem. Všichni někam spěchali, kvůli měďáku i hromadě stříbrňáků, pro žvanec na dnešek. Pach, jenž visel ve vzduchu, se stejnou měrou skládal z voňavek, prachu a potu. Nějak z toho všeho čišelo zoufalství.
Město protínaly desítkami mostů překlenuté kanály, po nichž se plavily bárky. Některé mosty byly tak úzké, že se na nich dva lidé museli kolem sebe protlačit, jiné dost velké, aby po jejich stranách stály krámky, vystupující nad vodu. Na jednom z nich si Mat náhle uvědomil, že se klobouk s bílým peřím zastavil. Když se zastavil také, lidé procházeli kolem. Krámky byly ve skutečnosti jen otevřené dřevěné boudy s těžkými deskovými okenicemi, které se na noc daly zavřít. Nyní byly desky zvednuté nahoru a zevnitř na nich byla znamení krámů. Na ceduli nad péřovým kloboukem byly zlaté vážky a kladívko, znak cechu zlatníků, ačkoliv to očividně nebyl nějak movitý člen. Mezerou, jež se na chvíli mezi lidmi otevřela, Mat viděl, že se žena ohlíží, a tak se rychle obrátil k úzkému stánku napravo. Na stěně vzadu visely prsteny a na pultě byly rozložené kameny řezané do nejrůznějších tvarů.
„Můj pán si přeje nový pečetní prsten?“ zeptal se ptáku podobný chlapík za pultem s úklonou a mnul si ruce. Byl hubený jako tyčka a nebál se, že by mu někdo ukradl zboží. V rohu na stoličce seděl vmáčknutý jednooký vazoun, jenž by měl problémy se v tom prostoru narovnat, a mezi silnými koleny měl zapřenou dlouhou, hřeby pobitou palici. „Můžu je nařezat do libovolného tvaru, jak můj pán vidí, a mám i prsteny na zkoušku.“