„Podívám se na tenhle.“ Mat ukázal namátkou. Potřeboval nějaký důvod, proč tu zůstat, dokud žena nepůjde dál. Mohla by to být dobrá chvíle rozhodnout se, co přesně udělá.
„Skvělá ukázka dlouhého stylu, můj pane, teď je hodně v oblibě. Zlato, ale pracuju i se stříbrem. No, myslím, že velikost je v pořádku. Chce si ho můj pán vyzkoušet? Můj pán si třeba přeje prohlídnout jemné detaily řezby? Dává můj pán přednost zlatu, nebo stříbru?“
Se zavrčením, o němž doufal, že bude bráno za odpověď aspoň na některé otázky, si Mat nasadil vybraný prsten na prostředník levé ruky a předstíral, že si prohlíží tmavý ovál řezaného kamene. Ve skutečnosti viděl jen to, že je dlouhý jako článek prstu. Se skloněnou hlavou sledoval ženu koutkem oka, jak to jen šlo, v mezerách, které se objevovaly v tlačenici. Držela na světle široký plochý zlatý náhrdelník.
V Ebú Daru fungovala občanská garda, i když ne příliš účinná, a v ulicích byla vidět jen zřídka. Kdyby ji ohlásil, bylo by to její slovo proti jeho, a i kdyby mu uvěřili, za pár mincí by mohla odejít i při takovém obvinění. Občanská garda byla levnější než soud, ale obojí se dalo podplatit, pokud nedával pozor někdo mocný, a i pak, když se složilo dost zlata.
Ve víru mezi lidmi se náhle vynořil bělokabátník, s kapalcem a v dlouhém osníři, lesknoucím se jako stříbro, a sněhobílý plášť se zlatým slunečním kotoučem za ním povlával, jak si to tak sebevědomě rázoval stezkou, o níž si byl jistý, že mu lidé uvolní. Což také lidé dělali. Jen málokdo byl ochoten se postavit do cesty dítěti Světla. Ale za každé oko, které před mužem s kamennou tváří uhnulo, se na něj pochvalně upřelo jiné. Žena s ostrými rysy se na něj nejen otevřeně dívala, ale navíc se usmála. Obvinění, které by proti ní mohl vznést, by ji mohlo, ale také nemuselo, dostat do vězení, jenže by to taky mohla být jiskra, která zapálí město již tak plné povídaček o temných druzích v Tarasinském paláci. Bělokabátníci uměli roznítit davy velmi dobře a pro ně byly Aes Sedai temnými družkami. Když kolem ní bělokabátník procházel, žena odložila náhrdelník, očividně s lítostí, a obrátila se k odchodu.
„Vyhovuje mému pánovi tenhle styl?"
Mat sebou prudce trhl. Zapomněl na hubeňoura a na prsten taky. „Ne, nechci –“ Zamračil se a zatahal znovu za prsten. Nechtěl dolů!
„Není třeba tahat, kámen by mohl prasknout.“ Teď, když už nebyl případný zákazník, nebyl Mat ani můj pán. Chlapík si odfrkl a upíral na něho přísný pohled, aby se snad nesnažil utéci. „Mám trochu oleje. Deryle, kde je ta miska s mazáním?“ Strážný zamrkal a poškrábal se na hlavě, jako by přemýšlel, co to ta miska s mazáním je. Klobouk s bílým peřím už byl v polovině mostu.
„Vezmu si ho,“ štěkl Mat. Nebyl již čas na smlouvání. Vytáhl z kapsy kabátu hrst mincí a praštil s nimi na pult, většinou to bylo zlato, taky trochu stříbra. „Stačí?“
Výrobci prstenů málem vylezly oči z důlků. „Trochu moc,“ zajíkal se nejistě. Zaváhal nad penězi, pak zpátky k Matovi přisunul dva stříbrné groše. „Tolik?“
„Dej to Derylovi,“ prskl Mat, když konečně dostal ten zatracený prsten z prstu. Hubeňour už shraboval peníze. Příliš pozdě, aby z obchodu vycouval. Mata napadlo, o kolik přesně přeplatil. Nacpal si prsten do kapsy a spěchal za temnou družkou. Klobouk nebyl nikde v dohledu.
Konec mostu zdobila dvojice soch, ženy ze světlého mramoru, přes sáh vysoké, s obnaženým poprsím a rukou zdviženou k čemusi na obloze. V Ebú Daru symbolizovala nahá ňadra otevřenost a upřímnost. Mat si nevšímal pohledů, vyšplhal vedle jedné ženy a zachytil se jí rukou kolem pasu. Podél kanálu vedla ulice a vepředu se rozbíhaly dvě další, všude bylo plno lidí a bryček, nosítek, vozů a kočárů. Někdo hrubým hlasem zakřičel, že skutečné ženy jsou hřejivější, a několik lidí se zasmálo. Vepředu se v levé ulici za modře lakovaným kočárem vynořil klobouk s bílým peřím.
Mat seskočil dolů a tlačil se ulicí za ní, nadávek lidí, do kterých vrazil, si nevšímal. Byla to podivná honička. Mezi namačkanými lidmi, kdy se mu do cesty stále dostávaly vozy a kočáry, klobouk z ulice pořádně neviděl. Když vyběhl po širokých schodech k mramorovému paláci, uviděl ji znovu, takže seběhl dolů a dral se dál. Roubení vysoké kašny mu poskytlo další výhled, potom obrácený sud u zdi a bedna, kterou právě vyložili z vozu. Jednou visel na bočnici vozu, dokud po něm kočí nešvihla bičem. Se vším tím šplháním a vyhlížením náskok temné družky příliš nestáhl. Ale pořád neměl tušení, co udělá, jestli ji dohoní. Náhle, když se vytáhl na úzký parapet jednoho velkého domu, byla prostě pryč.
Horečnatě se rozhlížel ulicí. Bílé peří už se ale v davu nevinilo. V dohledu bylo půl tuctu domů podobných tomu, k němuž se tiskl, několik paláců různých velikostí, dva hostince, tři taverny, nožířská dílna s nožem a nůžkami na vývěsním štítě, rybárna s deskou pomalovanou padesáti druhy ryb, krejčovská dílna a čtyři prodavači sukna, dva krámy s lakovanými věcmi, zlatník, stříbrník, nájemní stáj... Seznam byl příliš dlouhý. Mohla vejít kamkoliv. Nebo nikam. Mohla prostě někam zahnout, aniž by si toho všiml.
Seskočil dolů, upravil si klobouk a v duchu nadával... a uviděl ji, na vrcholku širokého palácového schodiště naproti, již ji zpola zakrývaly vysoké kanelované sloupy průčelí. Palác nebyl největší, měl jen dvě štíhlé věže a jednu hruškovitou kupoli s červenými pruhy, ale v ebúdarských palácích v přízemí vždycky byli sluhové, kuchyně a tak. Lepší komnaty byly ve výšce, aby chytaly vánek. Dveřníci v černožluté livreji se hluboce klaněli a otevírali před ní vyřezávané dveře dokořán. Služebná uvnitř udělala pukrle a zřejmě cosi říkala, vzápětí se otočila a vedla ženu dál. Znali ji tu. Vsadil by na to cokoliv.
Postával tam ještě chvíli poté, co se dveře zavřely, a prohlížel si palác. Zdaleka nebyl nejbohatší ve městě, ale pouze šlechtic by se odvážil postavit takovou budovu. „Ale kdo, do Jámy smrti, tady bydlí?“ zamumlal nakonec, sundal si klobouk a začal se jím ovívat. Ona ne, ne, když musela jít pěšky. Několik otázek v tavernách v ulici a dozví se to. A zpráva o jeho vyptávání se dostane do paláce stejně jistě, jako hlína ušpiní ruce.
Kdosi řekclass="underline" „Carridin.“ Byl to snědý bělovlasý chlapík opírající se opodál ve stínu. Mat se na něj tázavě podíval a muž se zazubil a ukázal mezeru mezi zuby. Jeho shrbená ramena a smutná, ošlehaná tvář neladily s dobrým šedým kabátcem. Přestože měl u krku krajku, byl zosobněním špatných časů. „Ptal ses, kdo tady bydlí. Chelsainský palác přenechali Jaichimu Carridinovi.“
Mat se zarazil. „Myslíš bělokabátnickýho vyslance?“
„Jo. A inkvizitora ruky Světla.“ Stařec si poklepal pokrouceným prstem z boku na obrovský nos. Prst i nos byly zřejmě několikrát zlomené. „To není člověk, jehož obtěžuješ, pokud nemusíš, a i pak si to třikrát rozmyslíš.“
Mat si mimoděk zabroukal útržek z „Bouře v horách". Toho by člověk opravdu obtěžoval jen nerad. Tazatelé byli ze všech bělokabátníků ti nejhorší. Bělokabátnický inkvizitor, na jehož zavolání přijde temná družka.
„Děkuju –“ Mat sebou trhl. Chlapík byl pryč, pohltil ho dav. Zvláštní, ale připadal mu povědomý. Možná to byl dávno mrtvý známý, který se mu vynořil z těch starých vzpomínek. Možná že... Zasáhlo ho to, jako kdyby mu v hlavě vybuchla ohňostrůjcova rachejtle. Bělovlasý muž s orlím nosem. Ten stařec byl ve Stříbrném okruhu, stál kousek od ženy, která právě zašla do Carridinova pronajatého paláce. Obrátil klobouk v rukou a znepokojeně se zamračil na palác. Ve Slatině nikdy nebyla taková bažina. Náhle cítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky, a to bylo vždycky špatné znamení.