15
Hmyz
Když byla uvedena urozená paní Shiaine, jak si říkala, Carridin hlavu od dopisu, který psal, zvedl až po chvíli. V mokrém inkoustu marně zápasili tři mravenci, byli lapeni. Všechno ostatní možná umíralo, ale mravencům, švábům a nejrůznějším druhům hmyzu se zřejmě dařilo. Carridin na dopis opatrně přitiskl piják. Kvůli několika mravencům nehodlal začínat znova. Kdyby se mu nepodařilo odeslat toto hlášení nebo kdyby odeslal hlášení o nepodařené akci, mohlo by ho to zničit stejně jistě, jako on zničil tyhle uvízlé mravence. Žaludek se mu však svíral strachem z jiného neúspěchu.
Nemusel se bát, že by si Shiaine přečetla, co napsal. Bylo to v šifře, kterou kromě něj znali pouze dva muži. Pracovalo tu tolik band „Dračích spřísahanců", každý s posilou jeho nejdůvěryhodnějších mužů, a tolik dalších lumpů, kteří mohli být loupežníky nebo se dokonce skutečně odpřisáhli té špíně, al’Thorovi. To poslední se Pedronu Niallovi možná nebude líbit, ale on měl rozkaz uvrhnout Altaru a Murandy do krve a chaosu, z něhož je bude moci vytáhnout pouze Niall a děti Světla, šílenství, které bude zcela nepochybně možné připsat tomu takzvanému Draku Znovuzrozenému, a to také Carridin vykonal. Obě země držel za hrdlo strach. Příběhy, že ty čarodějnice pochodují právě tudy, byly jen odměna navíc. Tarvalonské čarodějnice a Dračí spřísahanci, Aes Sedai unášející mladé ženy a podporující falešné Draky, vesnice v plamenech a muži přibití na vrata vlastních stodol – to všechno teď tvořilo polovinu pouličních klepů. Niall bude mít radost. A pošle další rozkazy. Jak ale čekal, že Carridin unese Elain z Trakandů z Tarasinského paláce, to nešlo na rozum.
Po slonovinou vykládaném stole vlezl na stránku další mravenec a Carridin ho rozmáčkl palcem. A rozmázl slovo, takže bylo nečitelné. Bude třeba předělat celou zprávu. Velice mu chybělo pití. V křišťálové karafě na stolku u dveří byla žitná, ale nechtěl, aby ho ta ženská viděla pít. Potlačil vzdech, odsunul dopis stranou a vytáhl z rukávu šátek, aby si otřel ruku. „Takže, Shiaine, přišla jsi konečně ohlásit úspěch? Nebo jsi jenom přišla pro další peníze?“
Žena se na něho líně usmála z vysokého vyřezávaného křesla. „S pátráním jsou spojené náklady,“ řekla téměř s přízvukem andorské šlechtičny. „Zvlášť když nechceme klást žádné otázky.“
Většinu lidí by pohled na Jaichima Carridina zneklidnil, i kdyby jen čistil brk, jak měl ocelovou tvář a hluboko zapadlé oči a na bílém tabardu nošeném přes kabátec se mu skvěl zlatý sluneční kotouč dětí Světla nad karmínovou pastýřskou holí ruky. Mili Skaneová se ho však nebála. Tak se jmenovala doopravdy, i když nevěděla, že to Carridin ví. Byla dcerou sedláře z vesnice nedaleko Bílého Mostu a v patnácti odešla do Bílé věže, další věc, o níž si myslela, že je tajemstvím. Nebyl to zrovna nejlepší začátek, stát se přítelkyní Temného proto, že jí čarodějnice řekly, že se nemůže naučit usměrňovat, ale do roka nejen našla kruh v Caemlynu, ale také poprvé zabila. V sedmi následujících letech přidala dalších devatenáct úlovků. Byla jedním z nejlepších dostupných nájemných vrahů a lovec, který dokázal najít všechno a všechny. Tolik mu řekli, když ji k němu poslali. Kruh se teď hlásil jí. Několik z nich bylo skutečně urozeného rodu a téměř všichni byli starší, ale těm, kdo sloužili Velikému pánu, ani na jednom z toho nezáleželo. Další kruh pracující pro Carridina vedl pokroucený jednooký žebrák téměř bez zubů, jenž měl ve zvyku se koupat jednou do roka. Kdyby to bylo za jiných okolností, Carridin sám by byl klekal před Starým Cullym, což bylo jediné jméno, které ten starý padouch udal. Mili Skaneová se před Starým Cullym rozhodně plazila, a stejně tak všichni společníci z jejího kruhu, urození neurození. Carridina dráždilo, že „urozená paní Shiaine“ by byla vmžiku na kolenou, kdyby rozježený starý žebrák vstoupil do místnosti, ale před ním seděla se zkříženýma nohama, usmívala se a pohupovala nohou ve střevíčku, jako by se nemohla dočkat, až už skončí. Dostala rozkaz ho na slovo poslouchat od někoho, před kým by se plazil dokonce i Starý Cully. Kromě toho Carridin zoufale potřeboval úspěch. Niallovy plány se mohly obrátit v prach, tenhle ale ne.
„Prominout se dá hodně věcí,“ řekl, odložil brk do slonovinového stojánku a odsunul si židli, „těm, kteří splní zadané úkoly.“ Byl vysoký a hrozivě se nad ní tyčil. Velmi dobře si uvědomoval, že zrcadla ve zlacených rámech na zdech ukazují silného, nebezpečného muže. „Dokonce i šaty, tretky a hazard, placený z peněz, které měly jít na informace.“ Pohupující se noha se na okamžik zarazila, potom se znovu pohnula, nyní se však žena usmívala nuceně a byla bledá. Její kruh ji poslechl okamžitě, ale kdyby řekl slovo, pověsili by ji za paty a zaživa stáhli z kůže. „Příliš jsi toho nedokázala, viď? Vlastně jsi zřejmě nedosáhla ničeho.“
„Jak dobře víš, jsou tu potíže,“ zafuněla. Ale podařilo se jí dívat se mu do očí.
„Výmluvy. Pověz mi o překonaných potížích, ne o těch, o které jsi zakopla a upadla. Jestli v tomhle zklameš, budeš padat hodně hluboko.“ Obrátil se k ní zády a přistoupil k oknu. On taky mohl spadnout hodně hluboko, a nechtěl riskovat, že v jeho očích něco zahlédne. Ozdobnou kamennou zástěnou pronikalo sluneční světlo. V místnosti s vysokým stropem se zelenobílými dlaždicemi na podlaze a jasně modrými stěnami za tlustými zdmi paláce bylo poměrně chladno, avšak okny horko zvenčí pronikalo dovnitř. Skoro žitnou cítil i přes celou místnost. Nemohl se dočkat, až žena vypadne.
„Můj pane Carridine, jak se mám kohokoliv otevřeně zeptat na předměty jediné síly? To by vyvolalo otázky, a jak si jistě vzpomeneš, ve městě jsou Aes Sedai.“
Carridin vyhlížel složitými kružbami na ulici a nakrčil nad tím pachem nos. Tam dole se tlačili lidé všeho druhu. Nějaký Arafellan s vlasy spletenými do dvou dlouhých copů a se zakřiveným mečem na zádech hodil minci jednorukému žebrákovi, který se zamračil, než dar schoval do hadrů a znovu začal dojímavě volat na kolemjdoucí. Z krámu vyběhl chlapík v rozedraném červeném kabátě a ještě křiklavějších žlutých spodcích a tiskl si k hrudi štůček látky, pronásledovala ho světlovlasá žena, držící si sukně vysoko nad koleny, která předběhla i rozložitého strážného, jenž se šoural za ní a mával kyjem. Kočí červeně lakovaného kočáru s lichvářskými zlatými mincemi a otevřenou rukou na dveřích hrozil bičem na vozku plachtou zakrytého vozu, jehož spřežení se zapletlo s tahouny od kočáru, a oba hlasitě křičeli nadávky. Umazaní uličníci se krčili za zchátralou károu a sbírali mrňavé, svraštělé plody přivezené z venkova. Davem se tlačila Taraboňanka se závojem, tmavé vlasy měla spletené do spousty cůpků, a ve svých matně červených šatech, které jí nestydatě lnuly k tělu, přitahovala pohledy všech mužů okolo.
„Můj pane, potřebuju čas. Potřebuju! Nedokážu nemožné, rozhodně ne za pár dní.“
Byl to póvl. Chamtivci a hledači rohu, zloději, uprchlíci, dokonce i Cikáni. Pakáž. Bude snadné vyvolat pouliční bouře, všechna tahle špína se vyčistí. Prvním terčem byli vždycky cizinci, vždycky se na ně dalo hodit všechno, co bylo špatné, stejně jako na sousedy, kteří měli tu smůlu, že stáli ve sporech na špatné straně, na ženy, které prodávaly bylinky a lektvary, a lidi bez přátel, zvlášť pokud žili sami. Pokud se to dobře provede, jak už tyhle věci bývají delikátní, dobré pouliční bouře by mohly skončit vypálením Tarasinského paláce spolu s tou neužitečnou mrchou Tylin i všemi čarodějnicemi. Zamračil se na hemžení dole. Pouliční bouře se často vymykaly z rukou. Mohla by se vybudit občanská garda a potom by nevyhnutelně sebrali i pár pravých přátel. Nemohl si dovolit, že by některý z nich mohl pocházet z kruhů, které vyslal na lov. A vlastně, dokonce i pár dní neklidu by narušilo jejich práci. Tylin na to nebyla dost důležitá. Pravdou bylo, že na ní nezáleželo. Ne, zatím ne. Nialla si mohl dovolit zklamat, ne však svého pravého pána.