„Můj pane Carridine...“ Do Shiainina hlasu se vloudil vzdor. Nechal ji škvařit se příliš dlouho. „Můj pane Carridine, někteří z mého kruhu se ptají, proč hledáme...“
Začal se obracet, aby ji tvrdě usadil – potřeboval úspěch, ne výmluvy, ne otázky! – ale přestal její hlas vnímat, když mu pohled padl na mladého muže, stojícího naproti přes ulici, v modrém kabátci s tak hustou zlatočervenou výšivkou na rukávech a klopách, že by to stačilo dvěma šlechticům. Byl vyšší než většina ostatních, ovíval se černým širákem a upravoval si šátek kolem krku, zatímco hovořil se shrbeným bělovlasým mužem. Carridin mladíka poznal.
Náhle měl pocit, jako by měl kolem hlavy uvázaný zauzlovaný provaz, který se stahuje stále úžeji. Na okamžik mu zorné pole zabírala tvář skrytá za červenou škraboškou. Hleděly na něj oči temné jako noc, pak tu byly nekonečné ohnivé jeskyně. V hlavě mu vybuchl oheň, kaskáda obrazů, které do něho zabušily a strhly ho s sebou. Ve vzduchu se vznášely postavy tří mladých mužů a jedna z nich začala zářit, postava mladého muže z ulice, byla stále jasnější, až mu musela sežehnout oči na popel, stále jasnější, pálící. Zamířil k němu zatočený zlatý roh a jeho zvuk tahal za duši, pak se rozšířil do kruhu zlatého světla a pohltil ho, zmrazil ho, až si i poslední zlomek, jenž si ještě pamatoval jeho jméno, byl jistý, že se mu musí roztříštit kosti na padrť. Přímo na něj letěla dýka s rubínem na jílci, zakřivená čepel ho zasáhla mezi oči, vnořila se dovnitř, až zmizel i zlacený jílec, a on poznal agónii, která odplavila všechny myšlenky na to, že to předtím byla bolest. Byl by se modlil ke Stvořiteli, jehož opustil již dávno, kdyby si pamatoval jak. Byl by křičel, kdyby si pamatoval jak, kdyby si pamatoval, že lidé křičí, že je člověk. A tak pořád dál a dál...
Zvedl si ruku k čelu a napadlo ho, proč se mu třese. Taky ho bolela hlava. Bylo tu něco... Při pohledu na ulici sebou trhl. V okamžení se všechno změnilo, byli tu jiní lidé, projížděli tudy vozy, barevné kočáry a nosítka nahradily další. Horší, Cauthon byl pryč. Nejradši by najednou vypil celou karafu žitné.
Náhle si uvědomil, že Shiaine umlkla. Otočil se, připravený ji usadit.
Ona se předkláněla, jak chtěla vstát, jednu ruku měla položenou na lenochu křesla, druhou zdviženou v posunku. Úzký obličej měla ztuhlý v mrzutě vzdorovitém výrazu, ale ne kvůli Carridinovi. Nepohnula se. Dokonce ani nedýchala. Carridin si nebyl jistý, jestli dýchá. Téměř si jí nevšímal.
„Přemýšlíš?“ řekl Sammael. „Mohu aspoň doufat, že je to nad tím, co tu pro mě máš najít?“ Byl jenom o málo vyšší než průměr, svalnatý, slušně vyhlížející muž v kabátci s vysokým límcem podle illiánské módy, tak pokrytým zlatem vyšívanými spirálami, až se nedalo poznat, že látka je původně zelená, ale velikost mu dodávalo víc než jenom to, že byl jedním z Vyvolených. Modré oči měl studenější než nejtřeskutější zima. Od zlatých vlasů na čele po okraj zlaté, hranatě zastřižené bradky se mu táhla rudá jizva a vypadala jako příhodná ozdoba. Všechno, co se mu postavilo do cesty, prostě smetl, zadupal nebo zničil. Carridin věděl, že by se mu ze Sammaela proměnily vnitřnosti ve vodu, i kdyby to byl jenom muž, jehož náhodou potká na ulici.
Spěšně ustoupil od okna a před Vyvoleným poklekl. Tarvalonské čarodějnice nenáviděl. Vlastně nenáviděl každého, kdo používal jedinou sílu, zaplétal se s tím, co už jednou rozbilo svět, vládl silou, které se pouzí smrtelníci nemohli dotknout. Tento muž také používal jedinou sílu, ale Vyvolené nebylo lze počítat mezi pouhé smrtelníky. Možná vůbec nebyli smrtelní. A bude-li dobře sloužit, nebude ani on. „Veliký pane, viděl jsem Mata Cauthona.“
„Tady?“ Zvláštní, na chvíli to vypadalo, že je Sammael zaražen. Cosi si zamumlal pod fousy a Carridinovi se z obličeje vytratila krev, když zachytil jedno slovo.
„Velký pane, víš, že bych nezradil –“
„Ty? Hlupáku! Ty na to nemáš žaludek. Jsi si jistý, že jsi viděl Cauthona?“
„Ano, veliký pane. Na ulici. Vím, že ho dokážu najít zas.“
Sammael se na něj mračil, hladil si bradu a díval se skrz a za Jaichima Carridina. Carridin se nerad cítil bezvýznamný, zvlášť když věděl, že je to pravda.
„Ne,“ řekl Sammael nakonec. „Co se tebe týče, tvoje pátrání je nejdůležitější, jediný úkol. Cauthonova smrt by se hodila, to jistě, ale ne, pokud by sem přitáhla pozornost. Kdyby to vypadalo, že už se sem pozornost soustředí, kdyby projevil zájem o tvoje pátrání, tedy zemře, jinak ale může počkat.“
„Ale –“
„Tys mne neslyšel?“ Sammaelův úsměv díky tomu, že mu jizva stahovala koutek, vypadal jako úšklebek. „Nedávno jsem viděl tvou sestru Vanoru. Nejdřív nevypadala nejlépe. Křičela a brečela, pořád se kroutila a rvala si vlasy. Ženy pozorností myrddraalů trpí víc než muži, ale dokonce i myrddraalové si někde musejí najít potěšení. Neboj se, že trpěla dlouho. Trolloci jsou pořád hladoví.“ Úsměv pohasl, hlas měl jako kámen. „Ti, kdo neposlechnou, se nakonec taky ocitnou v kotli. Vanora se zřejmě usmívala, Carridine. Myslíš, že se budeš též usmívat, až se budeš obracet na rožni?“
Carridin proti své vůli polkl a utišil bolest nad Vanorou, s jejím pohotovým úsměvem a obratností při zacházení s koňmi, kdy se odvažovala cválat tam, kde se ostatní báli jít krokem. Byla jeho oblíbenou sestrou, ale byla mrtvá a on ne. Pokud ve světě existovalo milosrdenství, ona nezjistila proč. „Žiji, abych sloužil a poslouchal, veliký pane.“ Nemyslel si, že je zbabělec, ale Vyvolené poslouchali všichni. Nikdo rozhodně Vyvoleného neuposlechl víc než jednou.
„Tak najdi to, co chci!“ zařval Sammael. „Vím, že je to schované někde v tomto kjasic zamušincovaném městě! Ter’angrialy, angrialy, dokonce i sa’angrialy! Vystopoval jsem je, vysledoval jsem je! Teď je najdi, Carridine. Nechtěj, abych začal být netrpělivý.“
„Veliký pane...“ Snažil se dostat do úst vlhkost. „Veliký pane, jsou tu čarodějnice... Aes Sedai. Nejsem si jistý kolik. Jestli uslyší jenom šeptnutí...“
Sammael ho pokynem ruky umlčel a začal přecházet, tři rychlé kroky tam a zase zpátky, s rukama sepjatýma za zády. Nevypadal ustaraně, jen... zamyšleně. Nakonec kývl. „Pošlu ti... někoho... kdo to s těmihle Aes Sedai vyřídí.“ Vyštěkl smíchy. „Skoro bych rád viděl, jak se budou tvářit. No dobře. Máš ještě trochu času. Pak možná dostane příležitost někdo jiný.“ Prstem nazvedl pramínek Shiaininých vlasů. Žena se stále nehýbala a upírala pohled přímo před sebe. „Tohle dítě po takové příležitosti určitě skočí.“
Carridin potlačil strach. Vyvolení sráželi stejně rychle jako pozvedávali, a stejně často. Neúspěch nikdy neprošel bez trestu. „Veliký pane, žádám tě o laskavost. Směl bych vědět... Máš... Mohl bys –?“