„Nemáš moc štěstí, Carridine,“ řekl Sammael zase s úsměvem. „Radši doufej, že při plnění mých rozkazů budeš mít větší. Někdo zřejmě dohlíží na to, aby se plnila aspoň část Izmaelových původních rozkazů.“ Usmíval se, pobaveně však zdaleka nevypadal. Nebo to možná bylo tou jizvou. „Zklamal jsi ho a ztratil jsi kvůli tomu celou rodinu. Teď tě chrání pouze moje ruka. Jednou, kdysi dávno, jsem viděl, jak tři myrddraalové donutili jednoho muže, aby jim jednu po druhé vydal manželku a dcery, a pak je prosil, aby mu usekli pravou nohu, pak levou, potom paže a nakonec aby mu vypálili oči.“ Díky naprosto normálnímu konverzačnímu tónu působil jeho výčet hůř, než by to dokázal křik nebo vzteklé vrčení. „Pochop, pro ně to byla hra, chtěli zjistit, jak moc ho dokážou přimět žebrat. Nakonec si samozřejmě ponechali jeho jazyk, ale tou dobou už z něj moc nezbývalo. Byl docela mocný, hezký a slavný. Lidé mu záviděli. Když ho nakonec hodili trollokům, nikdo by mu už nezáviděl. Nevěřil bys, jaké zvuky vydával. Najdi, co chci, Carridine. Jestli svou ochranu stáhnu, nebude se ti to líbit.“
Náhle se před Vyvoleným objevila svislá čára světla, tak nějak se obrátila na bok, rozšířila se přitom do obdélníkové... díry. Carridinovi spadla brada. Zíral dírou ve vzduchu na místo plné šedých sloupů a husté mlhy. Sammael prošel skrz a otvor se prudce zavřel do jasné světelné čáry, která zmizela, jen Carridinovi zůstal rudý otisk na sítnici.
Nejistě se vyškrábal na nohy. Neúspěch se trestal vždycky, ale neuposlechnutí Vyvoleného ještě nikdo nepřežil.
Náhle se Shiaine pohnula, vstala z křesla. „Dávej si pozor, Borsi,“ začala, pak se zarazila a zírala na okno, kde předtím stál. Zamrkala, našla ho a nadskočila. Podle toho, jak vytřeštila oči, mohl být sám jedním z Vyvolených.
Neuposlechnutí Vyvoleného nikdo nepřežil. Měl pocit, že mu praskne hlava. „Ve městě je jeden muž, Mat Cauthon. Ty ho –“ Žena nadskočila a Carridin se zamračil. „Ty ho znáš?“
„Už jsem to jméno slyšela,“ řekla opatrně. A rozzlobeně, usoudil Carridin. „Jenom málo z těch, kdo jsou ve spojení s al’Thorem, zůstane ve stínu déle.“ Když přistoupil blíž, zkřížila Shiaine před sebou ruce jakoby ochranu a na místě se udržela s očividnou námahou. „Co dělá šupáckej kluk z venkova v Ebú Daru? Jak se –?“
„Neobtěžuj mne hloupými otázkami, Shiaine.“ Ještě nikdy ho hlava takhle nebolela. Nikdy. Měl pocit, jako by měl do čela mezi očima zaraženou dýku. Nikdo nepřežil... „Okamžitě pošleš svůj kruh, ať zjistí, kde Cauthon bydlí. Všechny.“ V noci měl přijít Starý Cully, proklouzne sem stájí. Nepotřebovala vědět, že budou další. „Nic se vám nesmí postavit do cesty.“
„Ale já myslela –“
Zalapala po dechu, když ji popadl za krk. V ruce se jí objevila tenká dýka, ale on jí ji vykroutil. Kroutila se a trhala sebou, ale on jí přitlačil hlavu ke stolu, až tváří rozmázla ještě vlhký inkoust na dopise pro Pedrona Nialla. Dýka, kterou zabodl do stolu těsně před jejíma očima, ji zmrazila na místě. Náhodou proťala čepel papír tak, že lapenému mravenci přesekla nožičku. Zmítal se stejně marně jako ona.
„Jsi hmyz, Mili.“ Díky bolesti hlavy chraptěl. „Je čas, abys to pochopila. Jeden se podobá druhému, a když jeden nedokáže...“ Sledovala očima, jak natahuje ruku, a když mravence rozmáčkl palcem, trhla sebou.
„Žiju, abych sloužila a poslouchala, pane,“ vydechla. To samé říkala Starému Cullymu pokaždé, když je viděl pohromadě, avšak ještě nikdy to neřekla jemu.
„A taky poslechneš...“ Neposlušnost nepřežil nikdo. Nikdo.
16
Ruka na tváři
Tarasinský palác byla hromada lesklého mramoru, bílé omítky, zakrytých balkonů z nabílo natřené litiny a sloupořadí až čtyři poschodí nad zemí. Kolem na slunci se lesknoucích, cibulových kupolí a vysokých, balkony ovinutých věží, obloženými červenými a zelenými kachlemi, kroužila hejna holubů. Lomené oblouky dveří uvnitř paláce vedly na různá nádvoří a další se otevíraly ve vysokých zdech skrývajících zahrady, ale z náměstí Mol Hara k velké bráně s vyřezávanými rozvilinami podobných vzorů, jaké byly na balkonech, a pokryté tepaným zlatem, vedlo vysoké sněhobílé, deset sáhů široké schodiště. Kolem této brány stál asi tucet gardistů. Vojáci se na žhnoucím slunci potili pod zlacenými kyrysy, jež nosili přes zelené kabátce, a v baňatých bílých kalhotách nacpaných do tmavozelených holínek. Silné pruhy zkroucené bílé látky jim kolem lesklých zlacených přilbic držely zelené šňůry a dlouhé konce látky jim visely na záda. Dokonce i halberdy a pochvy dýk a krátkých mečů jim svítily zlatem. Gardisté na odiv, ne k boji. Ale když Mat vyšel po schodišti, viděl na jejich dlaních mozoly od práce s mečem. Doposud chodil vždycky přes stáje, aby si cestou pozorně prohlédl palácové koně, tentokrát však šel předem jako urozený pán.
„Požehnání Světla na všechny přítomné,“ řekl důstojníkovi, který nebyl o mnoho starší než on. Ebúdarci byli zdvořilí lidé. „Přišel jsem sem zanechat zprávu pro Nyneivu Sedai a Elain Sedai. Nebo jim ji dát, jestli se už vrátily.“
Důstojník na něj zíral a pak se zmateně podíval na schodiště. Na špičaté přilbici měl kromě zelené i zlatou šňůru, označující nějakou hodnost, již Mat neznal, a místo halberdy měl zlacenou hůl s ostrým koncem a hákem jako k pohánění volů. Podle jeho výrazu sem takhle ještě nikdy nikdo nepřišel. Prohlédl si Matův kabátec, viditelně nad ním zauvažoval, a nakonec se rozhodl, že mu nemůže říci, ať táhne pryč. S povzdechem zamumlal požehnání v odpověď a zeptal se Mata na jméno, pak otevřel malá dvířka ve velkém křídle brány a uvedl ho do velkolepé vstupní haly obkroužené pěti balkony s kamenným zábradlím, pod kupolí s namalovanou oblohou, i s obláčky a sluncem.
Gardista si lusknutím prstů přivolal štíhlou mladou služku v bílých šatech se sukní nalevo vykasanou, aby tak byly vidět zelené spodničky, a zelenou kotvou a mečem vyšitými na levé straně prsou. S polekaným výrazem přiběhla po červenomodré mramorové podlaze a udělala pukrle před Matem i před důstojníkem. Sladkou hezoučkou tvářičku jí lemovaly krátké černé vlasy, hedvábnou pleť měla olivovou a na livreji hluboký úzký výstřih, který v Ebú Daru nosily kromě šlechtičen všechny ženy. Mat si jí pro jednou skoro nevšiml. Když uslyšela, co chce, vykulila velké černé oči ještě víc. Aes Sedai nebyly v Ebú Daru zrovna neoblíbené, ale většina Ebúdarců si dala hodně práce, aby se jim zdaleka vyhnula.
„Ano, mečový poručíku,“ řekla a opět podklesla. „Ovšem, mečový poručíku. Zlíbí-lí se ti mne následovat, můj pane?“ Zlíbilo.
Venku se bíle třpytil Ebú Dar, ale uvnitř bylo barev, až oči přecházely. V paláci byly snad míle širokých chodeb a vysoké stropy tu byly modré, se žlutými stěnami, nebo světle růžové a strop zelený, za každým rohem se barvy měnily, spojovaly se tak, že z toho všem kromě Cikánů musely slzet oči. Mat dost hlasitě dupal po dlaždicích, které tvořily dvou, tří a občas také čtyřbarevný vzor z kosočtverců, hvězd a trojúhelníků. Na každé křižovatce s boční chodbou byla mozaika z maličkých dlaždiček, složité víry, spirály a smyčky. Na několika málo hedvábných nástěnných kobercích byly výjevy z moře a v obloukových výklencích stály křišťálové mísy, malé sošky a žlutý porcelán Mořského národa, za něž by kdekoliv dostal pěkných pár grošů. Občas tudy mlčky spěchal olivrejovaný sloužící, stejně často s prázdnýma rukama jakož i se stříbrným či zlatým podnosem.