Obvykle se Mat při pohledu na vystavené bohatství cítil dobře. Například tam, kde byly peníze, mohly mu nějaké uvíznout za nehty. Tentokrát byl netrpělivý, s každým krokem víc. A nervózní. Když naposledy tak silně cítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky, bylo to těsně před tím, než se ocitl se třemi stovkami chlapů Bandy a tisícovkou Gaebrilových Stříbrných lvů na hřebeni před sebou a další tisícovkou blížící se rychle po silnici za ním, když on se jenom snažil z celé té polízanice dostat. Tenkrát se vyhnul tomu, aby ho rozsekali na kousky, jen díky vzpomínkám jiných mužů a většímu štěstí, než na jaké měl právo. Kostky téměř vždycky znamenaly nebezpečí a ještě cosi, zatím však nepřišel na to co. Vyhlídka, že mu nakřápnou lebku, nestačila, a jednou či dvakrát ani žádná taková možnost nehrozila, přesto to nejčastěji zřejmě znamenalo zvýšenou pravděpodobnost, že Mat Cauthon zemře nějakým velkolepým způsobem. V Tarasinském paláci to nejspíš nebylo příliš pravděpodobné, ale ať tak či tak, kostky nezmizely. Hodlal tu zanechat zprávu, popadnout Nyneivu a Elain za krk, pokud by k tomu dostal příležitost, a důkladně si s nimi promluvit, až by jim zahořely uši, a pak vypadnout.
Mladá žena před ním doplula k pomenšímu drsnému muži jenom o málo staršímu než ona, dalšímu sluhovi, v těsných bílých spodcích, bílé košili se širokými rukávy a dlouhou zelenou vestou s kotvou a mečem rodu Mitsobar v bílém kruhu. „Pane Jene,“ řekla s dalším pukrletem, „tohle je urozený pán Cauthon, který si přeje zanechat zprávu pro ctihodnou Elain Aes Sedai a ctihodnou Nyneivu Aes Sedai.“
„Velmi dobře, Haesel. Můžeš jít.“ Uklonil se Matovi.
Jen ho dovedl k tmavé, zachmuřeně se tvářící ženě ve středních letech a uklonil se. „Paní Carin, toto je urozený pán Mat Cauthon, který si přeje zanechat zprávu pro ctihodnou Elain Aes Sedai a ctihodnou Nyneivu Aes Sedai.“
„Velmi dobře, Jene. Můžeš jít. Kdybys mě laskavě následoval, můj pane?“
Carin ho dovedla nahoru po širokém mramorovém schodišti, se žlutými a červenými podstupnicemi, k hubené ženě jménem Matilda, která ho předala statnému chlapíkovi jménem Bren, jenž ho dovedl k plešatějícímu muži jménem Madik, a každý byl o fous starší než ten předchozí. Na křižovatce, kde se stýkalo pět chodeb jako paprsky kola, Madik Mata zanechal s kulatou bábou jménem Laren, která měla na spáncích prošedivělé vlasy a majestátní vystupování. Jako Carin a Matilda, i ona měla to, čemu se v Ebú Daru říkalo svatební nůž, pověšené jílcem dolů na těsně padnoucím stříbrném nákrčníku mezi velmi objemnými prsy. Pět bílých kamenů na jílci, dva zasazené do červené, a čtyři červené kameny, jeden v černém zasazení, říkaly, že tři z jejích devíti dětí zemřely, dva synové v souboji. Zvedla se z úklony a vyplula do jedné z chodeb, ale Mat ji rychle chytil za loket.
Když se podívala na jeho ruku, lehce zvedla obočí. Neměla žádnou dýku, jen ten svatební nůž, ale Mat ji okamžitě pustil. Zvyk říkal, že svatební nůž může použít pouze na svého manžela, přesto nebyl důvod se červenat. Hlas však neztišil. „Jak daleko ještě musím jít, abych mohl nechat zprávu? Dvě Aes Sedai by nemělo být tak těžký najít. Tohle není zatracená Bílá věž.“
„Aes Sedai?“ promluvila za ním nějaká žena těžkým illiánským přízvukem. „Jestli hledáš dvě Aes Sedai, tak jsi dvě našel.“
Larenin výraz se nezměnil, skoro. Téměř černýma očima zalétla za něj a Mat si byl jistý, že je ustaraně přimhouřila.
Mat si sundal klobouk a otočil se s pohotovým úsměvem. S tou stříbrnou liščí hlavou kolem krku ho Aes Sedai vůbec nevyváděly z míry. No, aspoň ne moc. Mělo to své chyby. Možná jeho úsměv nebyl zas až tak klidný.
Dvě ženy před ním se ani nemohly víc lišit. Jedna byla štíhlá, s okouzlujícím úsměvem, v zelenozlatých šatech naznačujících poprsí, jež považoval za velmi ucházející. Nebýt bezvěké tváře, mohl by uvažovat o tom, že zapřede hovor. Byla to hezká tvář, s očima dost velkýma, aby se v nich muž utopil. Škoda. Druhá byla také bezvěká, avšak všimnout si toho mu chvíli trvalo. Myslel si, že se mračí, dokud si neuvědomil, že je to její normální výraz. Tmavé, téměř černé šaty ji zakrývaly k zápěstí a pod bradu, za což byl vděčný. Vypadala svraštělá jako stará ostružina. A tvářila se, jako by měla staré ostružiny ke snídani.
„Snažím se tu nechat zprávu pro Nyneivu a Elain,“ sdělil jim. „Tahle žena –“ zamrkal a podíval se chodbou oběma směry. Nemyslel si, že se bába dokáže pohnout tak rychle. „A stejně, chci nechat zprávu.“ Náhle byl opatrný, dodaclass="underline" „Vy jste jejich kamarádky?"
„Ne tak docela,“ odtušila ta hezká. „Já jsem Joline a tohle je Teslyn. A ty jsi Mat Cauthon.“ Matovi se stáhl žaludek. Devět Aes Sedai v paláci, a on musí narazit zrovna na ty dvě, které jsou s Elaidou. A jedna z nich je červená. Ne že by se měl čeho bát. Spustil ruku k boku dřív, než se mohl dotknout liščí hlavy pod šaty.
Ta, co se živila ostružinami – Teslyn – přistoupila blíž. Podle Toma byla přísedící, ačkoliv co přísedící dělá tady, to Tom netušil. „Byly bychom jejich přítelkyně, kdybychom mohly. Ony přátele potřebují, pane Cauthone, stejně jako ty.“ Očima se mu snažila provrtat díru do hlavy.
Joline se postavila vedle něj a položila mu ruku na klopu kabátu. U jiné ženy by to považoval za vyzývavý úsměv. Byla ze zeleného adžah. „Jsou na nebezpečné půdě a nevidí, co mají pod nohama. Já vím, že jsi jejich přítel. Mohl bys to dokázat tím, že jim řekneš, aby zanechaly tohoto nesmyslu, než bude pozdě. Hloupé děti, které zajdou příliš daleko, mohou být velmi vážně potrestány.“
Mat chtěl couvnout. Dokonce i Teslyn stála tak blízko, že se ho téměř dotýkala. Místo toho nasadil téměř urážlivý úsměv. Doma ho vždycky dostal do nesnází, tady mu však připadal na místě. Ty kostky, co se mu otáčely v hlavě, nemohly mít nic společného s těmihle dvěma, jinak by se zastavily. A měl svůj medailon. „Podle mě vidí docela dobře.“ Nyneiva nutně potřebovala dostat za vyučenou a Elain ještě víc, on však nehodlal jenom postávat a poslouchat, jak tahle ženská stírá Nyneivu. Jestli to znamenalo bránit také Elain, budiž. „Možná bys měl toho svého nesmyslu zanechat.“ Jolinin úsměv zmizel, teď se však usmála Teslyn, měla úsměv jako břitvu.
„Víme o tobě, pane Cauthone.“ Vypadala jako žena, která by nejradši někoho stáhla z kůže, a stačil by jí kdokoliv, kdo bude po ruce. „Ta’veren, povídá se. Má vlastní nebezpečné spojení. To bude víc než jen drb.“
Joline měla tvář jako z ledu. „Mladý muž ve tvém postavení, který by měl rád zajištěnou budoucnost, by mohl dopadnout mnohem hůř, než že vyhledá ochranu Věže. Neměl jsi ji opouštět.“
Matovi se žaludek stáhl ještě těsněji. Co ještě vědí? Určitě ne o jeho medailonu. Nyneiva a Elain to věděly, i Adeleas a Vandene, a Světlo ví, komu to ještě řekly, určitě ale ne tomuhle párku. Podle něj tu však byly ještě horší věci než ta’veren a liščí hlava, dokonce i horší než Rand. Jestli vědí o zatraceném rohu...
Náhle ho to od nich odtrhlo tak prudce, až klopýtl a málem upustil klobouk. Za rukáv a klopu ho držela štíhlá žena s hladkou tváří a téměř bílými vlasy sebranými na šíji do uzlu. Teslyn ho reflexivně popadla stejně z druhé strany. Mat nově příchozí s rovnými zády v prostých šedých šatech poznal, jistým způsobem. Byla to buď Adeleas, nebo Vandene, které byly sestry – skutečné sestry, ne jenom Aes Sedai – a byly jako dvojčata. Nikdy je od sebe s jistotou nerozeznal. S Teslyn na sebe zíraly, mrazivé a vážné, dvě kočky s tlapkou na stejné myši.