„Nemusíte mi roztrhnout kabát,“ zavrčel a snažil se vyprostit. „Můj kabát?“ Nebyl si jistý, jestli ho slyšely. Dokonce ani s liščí hlavou nebyl připravený jim páčit prsty ze svého šatstva – pokud by skutečně nemusel.
Sestru, ať to byla kterákoliv z nich, doprovázely dvě další Aes Sedai, ačkoliv jedna, tmavá, rozložitá žena s pátravýma očima, měla pouze prsten s Velkým hadem a šátek s hnědými třásněmi s bílým plamenem Tar Valonu mezi liánami na zádech. Vypadala jen o málo starší než Nyneiva, protože Sareitha Tomares byla Aes Sedai jen asi dva roky.
„To už ses teď snížila natolik, že muže unášíš i na chodbách, Teslyn?“ řekla ta druhá. „Muž, který nemůže usměrňovat, tě může těžko zajímat.“ Malá a bledá, v modrošedých, krajkou lemovaných šatech byla zosobněná chladná bezvěká elegance a sebevědomý úsměv. Poznal ji díky cairhienskému přízvuku. Rozhodně přilákal vůdčí feny na dvoře. Tom si nebyl jistý, zda Elaidino poselstvo vede Joline nebo Teslyn, Merilille však vedla poselstvo těch příšerně pitomých ženských, co nalákaly Egwain na vějičku, aby se stala amyrlin.
Úsměvem, jejž po ní Teslyn vrhla v odpověď, by se Mat mohl oholit. „Jen se přede mnou nepřetvařuj, Merilille. Mat Cauthon je předmětem značného zájmu. Neměl by pobíhat příliš volně.“ Jako by tam nestál a neposlouchal!
„Neperte se přese mě,“ řekl. Ani když zatahal za kabátec, žádná ho nepustila. „Je tady spousta volnýho místa.“
Pět párů očí ho přimělo si přát, aby byl držel pusu zavřenou. Aes Sedai neměly vůbec smysl pro humor. Zatahal trochu víc a Vandene – nebo Adeleas – škubla dost tvrdě na to, aby mu klopu vyrvala z ruky. Vandene, usoudil. Byla zelená a on si vždycky myslel, že by ho nejradši obrátila hlavou dolů a vytřásla z něj tajemství medailonu. Ať už byla kterákoliv z nich, usmívala se, částečně vědoucně, částečně pobaveně. On tu nic zábavného neviděl. Ostatní se na něj nedívaly dlouho. Mat jako by zmizel.
„On potřebuje,“ prohlásila Joline velice rázně, „jít do vězení. Taky pro svou vlastní ochranu. Tři ta’veren pocházející z jedné vesnice? A jedním z nich je Drak Znovuzrozený? Pan Cauthon by měl být okamžitě odeslán do Bílé věže.“ A on si o ní myslel, že je hezká.
Merilille jenom zavrtěla hlavou. „Přeceňuješ vaše zdejší postavení, Joline, jestli si myslíš, že ti jen tak dovolím, abys toho chlapce odtáhla.“
„Ty přeceňuješ sebe, Merilille.“ Joline přistoupila blíž, až se na druhou ženu dívala svrchu. Její rty byly prohnuté, byla nadřazená a blahosklonná. „Nebo jsi snad nepochopila, že pouze přání neurazit Tylin nám brání nezavřít vás o chlebu a vodě, dokud nebude možné navrátit do Věže vás?“
Mat čekal, že se jí Merilille vysměje do očí, ona však lehce pohnula hlavou, jako by skutečně chtěla před Joline uhnout pohledem.
„To by ses neodvážila.“ Sareitha nosila aessedaiovský klid jako masku, tvář měla hladkou a klidně si upravovala šátek, její zadýchaný hlas však usvědčoval její masku ze lži.
„Tohle jsou dětské jen hrátky, Joline,“ zamumlala Vandene suše. Určitě to byla ona. Byla jediná z těch tří, kdo skutečně vypadal nevzrušeně.
Merilille na lících vyskočily světle červené skvrny, jako by bělovlasá žena promluvila na ni, ale sama se uklidnila. „Těžko můžeš očekávat, že pokorně půjdeme,“ sdělila rázně Joline, „a je nás tu pět. Sedm, počítaje v to Nyneivu a Elain.“ To poslední ji očividně napadlo až teď, a navíc to říkala váhavě.
Joline zvedla obočí. Teslyn ho kostnatými prsty stále pevně svírala, stejně jako Vandene, s nečitelným výrazem si však prohlížela Joline a Merilille. Aes Sedai byly zemí cizinců, kde člověk nikdy nevěděl, co má čekat, dokud nebylo pozdě. Tady byly hluboké proudy. Hluboké proudy kolem Aes Sedai mohly zachytit muže a usmýkat ho k smrti, aniž by si toho ony vůbec všimly. Možná nastal čas páčit prsty.
Zachránil ho před tím včasný příchod Laren. Snažíc se ovládnout dech, jako by běžela, kyprá žena roztáhla suknice o hodně víc než před ním. „Odpuštění, že vás ruším, Aes Sedai, ale urozeného pána Cauthona volá královna. Odpuštění, prosím. Jestli ho okamžitě nepřivedu, bude mě to stát víc než jen moje uši.“
Aes Sedai se na ni dívaly, všechny, dokud neznervózněla. Pak se obě skupiny zadívaly na sebe, jako by chtěly zjistit, kdo koho vypeče. A pak se podívaly na Mata. Napadlo ho, jestli se vůbec někdo pohne.
„Nemůžu nechat královnu čekat, že ne?“ pronesl vesele. Z frkání byste si mysleli, že některou štípl do zadku. Dokonce i Laren svraštila nesouhlasně obočí.
„Pusť ho, Adeleas,“ řekla Merilille nakonec.
Zamračil se, když bělovlasá žena poslechla. Ty dvě by měly nosit cedulky se jmény nebo různobarevné stužky ve vlasech nebo tak něco. Vrhla po něm další z těch svých pobavených, vědoucích úsměvů. Tohle nesnášel. Byl to ženský trik, ne jen Aes Sedai, a obvykle nevěděly vůbec nic, přestože chtěly, abyste věřili, že vědí všechno. „Teslyn?“ řekl. Zachmuřená červená ho stále držela oběma rukama za kabát. Civěla na něj a nikoho jiného si nevšímala. „Královna?“
Merilille otevřela pusu a zaváhala, očividně změnila názor na to, co chtěla říci. „Jak dlouho tu hodláš stát a držet ho, Teslyn? Třeba Tylin vysvětlíš, proč jejího povolání nebylo uposlechnuto.“
„Dobře zvaž, ke komu se připoutáš, pane Cauthone,“ ucedila Teslyn a stále se dívala jen na něj. „Špatná volba může vést k nepříjemné budoucnosti, dokonce i pro ta’veren. Dobře to zvaž.“ Pak ho konečně pustila.
Když se vydal za Laren, nedovolil si dát najevo touhu být co nejdřív pryč, ale přál si, aby si ta žena trochu pospíšila. Ona plula před ním, majestátní jako královna. Majestátní jako Aes Sedai. Když dorazili k prvnímu rohu, Mat se ohlédl přes rameno. Pět Aes Sedai tam pořád stálo a civělo za ním. Jako kdyby jeho ohlédnutí bylo znamením, vyměnily si pohledy a rozešly se, každá na jinou stranu. Adeleas se vydala směrem k němu, ale chvíli před tím, než k němu došla, se na něj znovu usmála a zmizela ve dveřích. Hluboké proudy. Dával přednost plavání tam, kde nohama dosáhl na dno tůně.
Laren čekala za rohem, ruce měla v bok a příliš hladkou tvář. Mat tušil, že pod sukněmi podupává. Vrhl na ni svůj nejpodmanivější úsměv. Ať hihňající se holky či šedovlasé báby, ženy po něm tály jako vosk. Získal jím hubičku a dostal se díky němu z těžkostí častěji, než napočítal. Byl skoro tak dobrý jako květiny. „To byla dobrá práce, děkuju ti. Jsem si jistej, že mě královna ani vidět nechce.“ Pokud ano, on nehodlal navštívit ji. Všechno, co si myslel o urozencích, si trojnásobně myslel o vladařích. Nic z toho, co našel ve starých vzpomínkách, to nezměnilo, a že někteří z těch mrtvých strávili v přítomnosti králů, královen a jim podobných hodně času. „Teď kdybys mi prostě ukázala, kde bývají Nyneiva a Elain...“
Ale jeho úsměv kupodivu neměl žádný účinek. „Já bych nelhala, urozený pane Cauthone. Stálo by mě to víc než moje uši. Královna čeká, můj pane. Jsi velmi chrabrý muž,“ dodala, obrátila se a pak tišeji řekla ještě: „Nebo velice velký hlupák.“ Pochyboval, že to bylo určeno pro jeho uši.
Měl na vybranou mezi návštěvou u královny a blouděním mílemi chodeb, dokud nenarazí na někoho, kdo mu řekne, co chce vědět. Rozhodl se zaskočit za královnou.
Tylin Quintara, z milosti Světla královna Altary, paní Čtyř větrů, strážkyně Bouřlivého moře, hlava rodu Mitsobar, ho přijala v komnatě se žlutými stěnami a světle modrým stropem. Stála před velkým bílým krbem s kamennou římsou vyřezanou do podoby rozbouřeného moře. Mat usoudil, že stojí za pohled. Tylin nebyla nejmladší – lesklé černé vlasy, které jí spadaly přes ramena, měla na spáncích prokvetlé a v koutcích očí slabé vrásky – ani nebyla tak docela krasavice, ačkoliv dvě tenké jizvy na tvářích s věkem již téměř zmizely. Byla spíš pohledná. Ale byla... působivá. Majestátně ho sledovala velkýma tmavýma očima, orlíma očima. Měla jen málo skutečné moci – člověk za hranice její pravomoci dojel za dva tři dny a pořád by měl před sebou ještě pěkně velký kus Altary – ale Mat si řekl, že by mohla dokonce i Aes Sedai přimět couvnout. Jako Isebele z Dal Calainu, která přinutila amyrlin Angharu, aby přišla za ní. Jedna z těch starých vzpomínek. Dal Calain zmizel za trollockých válek.