„Veličenstvo,“ řekl a široce mávl kloboukem v úkloně a máchl imaginárním pláštěm, „na tvé zavolání přicházím.“ Majestátní či ne, bylo těžké nedívat se jí do malého, krajkou lemovaného oválného průstřihu, kde měla zavěšený svatební nůž v bílé pochvě. Byl to vskutku velmi hezký oblý pohled, přestože čím víc poprsí žena ukazovala, tím méně se muži chtěli dívat. Nůž byl v bílé pochvě, on však již věděl, že je vdova. Ne že by na tom záleželo. To by se raději zapletl s tou temnou družkou s liščí tváří než s královnou. Vůbec se nedívat bylo obtížné, ale celkem se mu to dařilo. Spíš by zavolala stráže, než by vytáhla tu drahokamy pokrytou dýku, kterou měla zastrčenou za pásem spleteným ze zlata, ladícím s obojkem, na němž měla pověšený svatební nůž. Možná proto se mu v hlavě stále otáčely kostky. Možnost setkání s katem by je určitě roztočila, když už nic jiného.
Když vykročila a pomaloučku se blížila až k němu, vlnily se jí při každém kroku vrstvy hedvábných bílých a žlutých spodniček. „Mluvíš starým jazykem,“ pravila, když znovu stanula před ním. Hlas měla hluboko posazený a zpěvný. Bez čekání na odpověď odplula ke křeslu, posadila se a upravila si zelené suknice. Udělala to mimoděk. Pohled stále upírala na něj. Napadlo ho, že nejspíš pozná, kdy si naposledy pral spodní prádlo. „Chceš tu nechat zprávu. Mám tu vše, co je k tomu nutné.“ Krajka jí spadla přes zápěstí, když ukázala na malý stolek stojící pod zrcadlem ve zlaceném rámu. Všechen nábytek tu byl zlacený a vyřezávaný do podoby bambusu.
Vysoké trojité oblouky oken vedly na litinové balkony a jimi sem od moře proudil vánek, který byl kupodivu příjemný, když už ne chladný, přesto tu bylo Matovi větší horko než na ulici, a nemělo to nic společného s jejím pohledem. Deyeniye, dyu ninte concion ca’lyet ye. Tohleto řekl. Zatracený starý jazyk mu splýval ze rtů, aniž by si to uvědomoval. Myslel si, že je celkem zbytečné se unavovat tím, aby to hlídal. Nedalo se poznat, kdy se ty zatracené kostky zastaví a kvůli čemu. Nejlepší bylo nikam se nedívat a pokud možno držet ústa zavřená. „Děkuju, Veličenstvo.“ Dal si práci, aby to byla tahle slova.
Na šikmé stolní desce již ležely připravené listy silného světlého papíru, v pohodlné výšce právě na psaní. Opřel si klobouk o nohu stolku. Viděl ji v zrcadle. Dívala se. Proč si pustil pusu na špacír? Namočil zlaté pero – co jiného by královna měla? – to, co chtěl napsat, si již sesumíroval v hlavě předem, než se sklonil nad papír a zakryl ho rukou. Rukopis měl neúhledný a hranatý. Velmi nerad psal.
Sledoval jsem temnou družku do paláce, který má pronajatý Jaichim Carridin. Kdysi se mě snažila zabít a možná i Randa. V domě ji vítali jako starou přítelkyni.
Chvíli si to prohlížel a hryzal pero, než si uvědomil, že do měkkého zlata dělá rýhy. Snad si toho Tylin nevšimne. O Carridinovi se potřebovaly dozvědět. Co ještě? Přidal několik rozumně sestavených vět. Poslední, co chtěl, bylo narovnat jim páteř.
Buďte rozumné. Když už musíte courat po okolí, tak mi dovolte poslat s vámi pár mužů, aby dohlídli na to, že vám nerozkřápnou hlavy. A stejně, není už čas, abych vás vzal zpátky za Egwain? Tady je jenom horko a mouchy a toho si můžem najít spoustu dokonce i v Caemlynu.
Tak. Nic milejšího už po něm chtít nemohou.
Pečlivě stránku osušil pijákem a na čtyřikrát ji přeložil. V malé zlaté misce byl uhlík zakrytý pískem. Mat na něj foukal, až zářil, a pak zapálil svíčku a zvedl tyčinku červeného vosku. Když na rohy papíru kapal pečetní vosk, náhle ho napadlo, že má v kapse pečetní prsten. Jen něco, co šperkař vyřezal, aby předvedl své umění, ale bylo to lepší než obyčejná hrouda vosku. Prsten byl jenom o něco delší než loužička tuhnoucího vosku, většina znamení se však otiskla.
Poprvé si prohlédl, co si vlastně koupil. Lem tvořily velké půlměsíce a uvnitř běžící liška vyplašila dva ptáky. Z toho se zazubil. Škoda že to není ruka, kvůli Bandě, ale docela se to hodilo. Rozhodně potřeboval být mazaný jako liška, aby udržel krok s Nyneivou a Elain, a i když zrovna neprchaly, no... Kromě toho měl díky medailonku lišky rád. Naškrábal Nyneivino jméno, pak přidal i Elainino. Jedna nebo druhá, měly by to dostat brzy.
Obrátil se a zapečetěný dopis držel před sebou. Trhl sebou, když se rukou otřel o Tylinino poprsí. Klopýtl a narazil na psací stolek, zíral a snažil se nerudnout. Zíral jí do tváře. Jenom do tváře. Neslyšel ji přicházet. Lepší na ten dotek prostě zapomenout a neuvádět ji dál do rozpaků. Nejspíš jej už tak považovala za nemotorného halamu. „Je tu něco, co bys měla vědět, Výsosti.“ Nezůstalo mezi nimi dost místa, aby dopis zvedl. „Jaichim Carridin přijímá temný druhy a nemyslím tím, že je zatýká.“
„Jsi si jist? Ovšemže jsi. Takové obvinění by nevyslovil nikdo, kdyby si nebyl jist.“ Svraštila čelo, ale pak zavrtěla hlavou a mrak z čela zmizel. „Mluvme o příjemnějších věcech.“
Málem zaječel. Řekl jí, že velvyslanec bělokabátníků u jejího dvora je temný druh, a ona se jenom ošklíbla.
„Ty jsi urozený pán Mat Cauthon?“ V titulu byl jen náznak otázky. Její oči mu víc než kdy dřív připomínaly orlí. Královně se určitě nemohlo líbit, když někdo předstíral, že je urozený pán.
„Jenom Mat Cauthon.“ Něco mu napovědělo, že by lež poznala. Kromě toho nechat lidi, aby si mysleli, že je urozený pán, byl jen úskok, bez něhož by se byl raději obešel. V Ebú Daru se člověk mohl zaplést do souboje pokaždé, když se otočil, ale urozené pány vyzval jen málokdo, tedy kromě jiného urozeného pána. Zatím za poslední měsíc nakřápl značný počet hlav, prolil krev čtyř mužů a utíkal půl míle, aby unikl jedné ženě. Tylinin pohled ho znervózňoval. A ty kostky mu pořád chřestily v hlavě. Chtěl vypadnout. „Když mi povíš, kde mám nechat ten dopis, Výsosti...?“
„Dědička a Nyneiva Sedai o tobě nemluví často,“ poznamenala královna, „ale člověk se naučí poslouchat, co zůstane nevyřčeno.“ Nedbale zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Mat nejistě pozvedl ruku taky. Rozmazal si snad na líci inkoust, když žvýkal pero? Ženy měly rády všechno úhledné, včetně mužů. Královny třebas rovněž. „Co neřeknou a já slyším, je, že jsi nezkrotný darebák, hazardní hráč a nenapravitelný sukničkář.“ Oči upírala do jeho, jejich výraz se nezměnil ani o vlásek, hlas měla pevný a chladný a prsty ho pohladila po druhé tváři. „Nezkrotní muži jsou často ti nejzajímavější. Pro rozmluvu.“ Prstem mu přejela přes rty. „Nezkrotný darebák, který cestuje s Aes Sedai, ta’veren, který je, myslím, trochu děsí. Přinejmenším vyvádí z klidu. To chce muže s odvážným srdcem, aby vyvedl Aes Sedai z klidu. Jak ohneš vzor v Ebú Daru, jenom Mate Cauthone?“ Její ruka mu spočinula na šíji. Cítil svůj tep proti jejím prstům.