Spadla mu brada. Psací stolek za jeho zády narazil na zeď, jak se snažil couvnout. Jediná cesta ven byla odstrčit ji stranou nebo jí pošlapat sukni. Ženy se takhle nechovají! Oh, podle některých těch starých vzpomínek ano, ale to byly hlavně vzpomínky vzpomínek na to, že tamta žena udělala tohle či tato žena udělala tamto. Nejjasněji si vzpomínal hlavně na bitvy, což mu tady vůbec nepomáhalo. Královna se usmála, slabě zvedla koutky úst, což však v nejmenším neumenšilo dravčí lesk jejích očí. Až mu z toho vstávaly vlasy na hlavě.
Mrkla mu přes rameno do zrcadla a náhle se otočila, takže jí zůstal civět na záda, zatímco odcházela. „Musím zařídit, abychom si promluvili znovu, pane Cauthone. Já –“ Odmlčela se, když se dveře otevřely dokořán, očividně překvapená, on si však uvědomil, že si v zrcadle všimla, jak se pohybují.
Vstoupil štíhlý mladý muž, při chůzi trochu kulhal, byl snědý, s bystrýma očima, Mata však jen bez zastavení přelétl pohledem. Černé vlasy mu visely na ramena a na sobě měl jeden z těch kabátků, které byly obvykle určené k nošení pouze přehozené přes ramena, ze zeleného hedvábí, se zlatým řetězem přes prsa a zlatými levharty na epoletách. „Matko,“ řekl, uklonil se Tylin a prsty se dotkl rtů.
„Beslane.“ Jméno vyslovila hřejivě a políbila ho na obě tváře a na víčka. Pevný, dokonce ledový tón, jímž mluvila s Matem, se k ní teď vůbec nehodil. „Vidím, že to šlo dobře.“
„Ne tak dobře, jak mohlo.“ Chlapec si povzdechl. Přes ty oči se choval mírně a mluvil tiše. „Nevin mě při druhém kole škrábl na noze a pak při třetím uklouzl, takže jsem mu místo ruky s mečem probodl srdce. Ta urážka za zabití nestála a nyní musím projevit soustrast jeho vdově.“ Toho zřejmě litoval stejně jako Nevinovy smrti.
Tylinin rozzářený výraz se příliš nehodil k ženě, jejíž syn jí právě sdělil, že zabil nějakého muže. „Jenom ať je tvá návštěva krátká. Bodni mě do očí, ale Davindra bude jednou z těch vdov, co chtějí utěšit, a pak by sis ji buď musel vzít, nebo zabít její bratry.“ Z jejího tónu byla první možnost velmi zlá, druhá jen menší nepříjemnost. „Toto je pan Mat Cauthon, můj synu. Je ta’veren. Doufám, že se s ním spřátelíš. Třeba si vy dva o Swovanoci zatančíte spolu.“
Mat nadskočil. Poslední, co chtěl, bylo jít kamkoli s chlapíkem, který bojuje v soubojích a jehož matka chce hladit Mata Cauthona po tváři. „Já na bály moc nejsem,“ vyhrkl rychle. Ebúdarci slavnosti milovali nade vše. Tady právě minuly velké chasaline a oni měli příští týden dalších pět, dvě celodenní záležitosti, ne jen prosté večerní hostiny. „Já tancuju v tavernách. Je to asi drsnější. Tobě by se to určitě nelíbilo.“
„Já dávám přednost tavernám toho drsnějšího druhu,“ sdělil mu s úsměvem Beslan svým tichým hlasem. „Bály jsou pro starší lidi a jejich krásky.“
Poté už to byla cesta dolů z kopce na prasklém šindeli. Než si Mat uvědomil, co se děje, měla ho Tylin zašitého v pytli. On s Beslanem budou chodit na hostiny spolu. Na všechny slavnosti. Hony, jak to nazýval Beslan, a když Mat bez přemýšlení vyhrkl, hony na holky – kdyby mu to myslelo, nikdy by něco takového neřekl před něčí matkou – chlapec se zasmál a řekclass="underline" „Holky nebo boj, našpulené rty nebo blýskavá ocel. Ať už v dané chvíli tančíš kterýkoliv tanec, je to vždycky největší psina. Nemyslíš, Mate?“ Tylin se na Beslana s láskou usmála.
Mat se vzmohl na chabý smích. Tento Beslan byl šílený, on i jeho matka, oba.
17
Vítězství logiky
Když ho Tylin konečně propustila, Mat se vyřítil z paláce, a kdyby si myslel, že to bude k něčemu dobré, byl by utíkal. Mezi lopatkami ho svědilo, až skoro zapomněl, jak se mu v hlavě otáčejí kostky. Nejhorší okamžik – ten úplně nejhorší z tuctu špatných – přišel, když si Beslan utahoval ze své matky, řka, že by si měla na bály najít nějakého hezounka, a Tylin se smíchem tvrdila, že královna nemá na mládence čas, a celou dobu se na Mata dívala těma zatracenýma orlíma očima. Teď věděl, proč králíci utíkají tak rychle. Dusal přes náměstí Mol Hara, aniž vnímal okolí. Kdyby Nyneiva a Elain křepčily s Jaichimem Carridinem a Elaidou v kašně pod sochou nějaké dávno mrtvé královny přes dva sáhy vysoké a ukazující rukou na moře, byl by kolem prošel bez povšimnutí.
V šenku U tulačky bylo šero a ve srovnání s jasem a vedrem venku i poměrně chladno. Mat si vděčně sundal klobouk. Ve vzduchu se vznášel slabý tabákový dým, ale okenice s arabeskovými řezbami přes široké oblouky oken dovnitř vpouštěly dostatek světla. Nad okny byly pro Swovanoc přivázané ucourané borové větvičky. V jednom rohu provozovali dvě ženy s flétnami a chlapík s bubínkem mezi koleny pronikavou, rytmickou hudbu, kterou si Mat oblíbil. Dokonce i v tuto denní dobu zde bylo pár hostí, cizí kupci ve slušně prostém suknu spolu s několika Ebúdarci, většinou ve vestách různých cechů. Tady nebyli žádní tovaryši, dokonce ani pocestní. U Tulačky nebylo jídlo a pití zrovna nejlevnější, natož pobyt.
Chřestění kostek na stole v rohu bylo ozvěnou pocitu v jeho hlavě, ale on se otočil na druhou stranu, kde na lavici u dalšího stolu seděli tři z jeho mužů. Corevin, Cairhieňan s hustým knírem a nosem, díky němuž jeho oči vypadaly ještě menší, seděl svlečený do pasu a potetované ruce držel nad hlavou, zatímco mu Vanin kolem trupu omotával pruhy obvazů. Vanin byl třikrát objemnější než Corevin a docela připomínal plešatějící měch sádla přetékající z lavice. Vypadalo to, že ve svém kabátci spí už nejméně týden. Takhle Vanin vypadal vždycky, dokonce i hodinu poté, co mu služka kabát vyžehlila. Někteří kupci si trojici znepokojeně prohlíželi, ne však Ebúdarci. Muži či ženy, už mnohokráte viděli něco podobného, i horšího.
Harnan, tairenský velitel oddílu s hranatou bradou a s hrubě vytetovaným jestřábem na levé tváři, Corevinovi spílal. „...nestarej se o to, co řekl nějaký prodavač ryb, ty chramostejle, prostě použij tu svou zatracenou palici a nepřijímej prokletý výzvy jenom proto, že –“ Když zahlédl Mata, odmlčel se a snažil se vypadat, jako by neřekl, co Mat zaslechl. Prostě vypadal, jako by ho bolely zuby.
Kdyby se Mat zeptal, ukázalo by se, že Corevin uklouzl a upadl na vlastní dýku, nebo nějaká podobná hloupost, o které měl Mat předstírat, že jí věří. Takže se Mat jenom opřel pěstmi o stůl, jako by neviděl nic neobvyklého. Pravdou bylo, že to zase nebylo nic tak neobvyklého. Vanin byl jediný, kdo už neměl dva tucty škrábanců. Z nějakého důvodu muži vyhledávající potíže obcházeli Vanina stejně širokým obloukem jako Naleseana. „Už se tu zastavili Tom nebo Juilin?“
Vanin od obvazování ani nevzhlédl. „Neviděl jsem tady ani nohu, prst nebo nehet. Na chvilku se tu ale votočil Nalesean.“ Vanin nebyl na žádné nesmysly s „mým pánem". Nenadělal žádné ciráty s tím, že nemá rád urozence. Nešťastnou výjimku tvořila jenom Elain. „Nechal ti v pokoji truhlu obitou železem, a když odcházel, blábolil něco o cetkách.“ Zatvářil se, jako by si chtěl odplivnout mezerou mezi zuby, ale pak se podíval na jednu ze šenkýřek a neudělal to. Panímáma Ananová se vrhla jako dravec na každého, kdo jí plival na podlahu, házel jí na ni kosti nebo si na ni dokonce jen vyklepával fajfku. „Kluk je vzadu ve stáji,“ pokračoval, než se Mat stačil zeptat, „s knížkou a jednou z těch hostinský dcerušek. Další holka mu naplácala na zadek, že ji do něj štípl.“ Dovázal poslední uzel a vrhl na Mata žalující pohled, jako by to byla nějakým způsobem jeho vina.