„Chudinka maličká,“ zamumlal Corevin a otočil se, aby se ujistil, že obvaz zůstane na místě. Na jedné paži měl levharta a kance, lva a ženu na druhé. Žena na sobě zřejmě kromě vlasů neměla nic moc. „Fňukal, to jo. Ale rozveselil se, když ho Leral nechala, aby ji držel za ruku.“ Všichni muži na Olvera dohlíželi jako houf strýčků, ačkoliv rozhodně nepatřili k tomu druhu, který by si matka pro svého syna přála.
„Přežije to,“ ucedil Mat suše. Chlapec tyhle zvyky nejspíš chytal od svých „strýčků". Příště mu nechají udělat tetování. Alespoň Olver neutekl a nepobíhal s rošťáky z ulice. Zřejmě se mu to líbilo skoro tolik jako obtěžovat dospělé ženy. „Harnane, ty počkáš tady, a jestli uvidíš Toma nebo Juilina, chytíš je za flígr. Vanine, chci, abys šel zjistit, co půjde, o Chelsainským paláci, je kousek od Třívěžový brány.“ Zaváhal a pohlédl přes místnost. Z kuchyně vycházely služebné s jídlem a častěji s pitím, vracely se pak s prázdným nádobím. Většina hostí se zřejmě soustředila na stříbrné poháry, jen dvě ženy ve vestách tkadlen se tiše dohadovaly, jejich vinný punč stál netknutý, a nakláněly se přes stůl k sobě. Někteří kupci asi smlouvali, mávali rukama a namáčeli prsty do pití, aby si mohli po stole čmárat sumy. Hudba by měla jeho slova přehlušit, přesto však ztišil hlas.
Po novince, že Jaichim Carridin si k sobě zve temné druhy, Vanin svraštil kulaťoučkou tvář, jako by hodlal plivnout, ať už ho u toho uvidí kdokoliv. Harnan si cosi zamumlal o špinavých bělokabátnících a Corevin navrhl, že Carridina ohlásí občanské gardě. Čímž si vysloužil natolik znechucené pohledy od druhých dvou, že honem zabořil obličej do poháru piva. Byl jedním z mála mužů, o nichž Mat věděl, že dokážou v tomhle horku pít ebúdarské pivo. Nebo vlastně vůbec pít alkohol.
„Dávej bacha,“ varoval ho Mat, když Vanin vstal. Ne že by si dělal opravdu starosti. Vanin se na takového tlusťocha pohyboval s překvapivou lehkostí. Byl nejlepším zlodějem koní ve dvou státech, a to přinejmenším, a dokázal dokonce i kolem strážce proklouznout neviděn, ale... „Je to hnusná cháska. Bělokabátníci nebo temní druzi, obojí.“ Vanin jenom zavrčel a kývl na Corevina, aby si vzal košili a kabát a šel s sebou.
„Můj pane?“ ozval se nalevo Harnan. „Můj pane, slyšel jsem, že včera byla v Rahadu mlha.“
Mat se už už chtěl otočit, ale zarazil se. Harnan se tvářil ustaraně a jemu hned tak něco starosti nedělalo. „Co tím myslíš, mlha?“ V tomhle horku by mlha hustá jako kaše přece nevydržela ani vteřinku.
Velitel oddílu celý nesvůj pokrčil rameny a zahleděl se do svého poháru. „Mlha. Slyšel jsem, že v ní chodily... divný stvoření.“ Vzhlédl k Matovi. „Slyšel jsem, že lidi prostě zmizeli. A některý našli sežraný, teda částečně ožraný.“
Mat se ovládl a nezachvěl se. „Mlha je pryč, ne? Tys v ní nebyl. Boj se, až budeš. Víc dělat nemůžeš.“ Harnan se pochybovačně zamračil, byla to však čistá pravda. Tyhle bubliny zla – takhle je nazýval Rand a předtím i Moirain – praskaly tam, kde se jim zamanulo, a zřejmě ani Rand nemohl udělat nic, aby je zastavil. Dělat si kvůli nim starosti bylo zřejmě stejně účinné, jako dělat si starosti s tím, že vám může zítra spadnout na hlavu taška ze střechy. Méně, protože jste mohli zůstat doma.
Bylo zde však něco, kvůli čemu stálo za to dělat si starosti. Nalesean nechal jejich výhru nahoře. Zatracení šlechtici rozhazovali zlato jako vodu. Mat nechal Harnana studovat pohár a zamířil ke schodišti bez zábradlí vzadu v šenku, ale než ke schodům došel, zastavila ho jedna služebná.
Caira byla štíhlá dívka s plnými rty a kouřmým pohledem. „Hledal tě tu nějaký muž, můj pane,“ řekla, škubla sukněmi ze strany na stranu a svůdně k němu vzhlédla zpod dlouhých řas. Hlas měla taky svůdný. „Říkal, že je ohňostrůjce, ale mně připadal šupácký. Objednal si jídlo, a když mu ho panímáma Ananová nechtěla dát, odešel. Chtěl, abys zaplatil ty.“
„Příště, holubičko, mu to jídlo dejte,“ řekl jí a vtiskl jí do hlubokého výstřihu stříbrňák. „Promluvím s panímámou Ananovou.“ Chtěl najít nějakého ohňostrůjce – skutečného, ne jenom nějakého chlapíka, co prodává rachejtle plné pilin – ale na tom teď příliš nezáleželo. Ne, když zlato zůstalo bez dozoru. A mlha v Rahadu, temní druzi, Aes Sedai a zatracená Tylin, spouštějící se beze smyslů...
Caira se jen zahihňala a kroutila se, jako když pohladíš kočku. „Chceš, abych ti do pokoje přinesla punč, můj pane? Nebo něco jinýho?“ S nadějí, vyzývavě se usmála.
„Možná později,“ řekl a prstem jí poklepal na nos. Znovu se zahihňala. Dělala to vždy. Caira by měla sukni vyhrnutou do půlky stehna i výš, aby ukázala spodničky, kdyby jí to panímáma Ananová dovolila, ale hostinská na své služebné dohlížela skoro stejně přisně jako na své dcery. Skoro. „Možná později.“
Mat vyklusal po širokých schodech a pustil Cairu z hlavy. Co udělá s Olverem? Chlapec se jednou dostane do vážných potíží, jestli si bude myslet, že může takto zacházet se ženami. Mat usoudil, že ho bude muset držet dál od Harnana a ostatních, jak jen to půjde. Měli na chlapce špatný vliv. Ještě tohle, navrch ke všemu ostatnímu! Musí dostat Nyneivu a Elain z Ebú Daru dřív, než se zvrtne ještě něco horšího.
Měl pokoj vepředu, s okny vedoucími na náměstí, a když došel ke dveřím, podlaha na chodbě za ním zavrzala. Ve stovkách hostinců by si toho ani nevšiml, ale podlahy u Tulačky nevrzaly.
Ohlédl se – a otočil se právě včas, aby pustil klobouk a padající obušek zachytil levou rukou místo hlavou. Rána mu ochromila ruku, avšak zoufale se držel, když se mu silné prsty zaryly do hrdla a nutily ho couvnout, až se opíral zády o dveře do svého pokoje. Udeřil se o ně hlavou, až to zadunělo. Před očima mu tančily stříbrem lemované černé skvrnky, které mu zastíraly zpocený obličej. Doopravdy viděl jen velký nos a zažloutlé zuby a i to bylo rozmazané. Náhle si uvědomil, že upadá do bezvědomí. Prsty spolu s přístupem vzduchu do plic zabraňovaly přístupu krve do mozku. Volnou rukou zajel pod kabát a snažil se nahmátnout jílec některého z ukrytých nožů, jenže to bylo, jako by si jeho prsty již nepamatovaly, k čemu jsou. Obušek se uvolnil. Viděl, jak se zvedá, cítil, jak se zvedá, aby mu prorazil lebku. Posledními zbytky vědomí se soustředil, vyrval z pochvy nůž a bodl.
Jeho útočník pronikavě zaječel a Mat si nejasně uvědomil, jak se mu obušek odrazil od ramene, když padal na podlahu, muž však jeho krk nepustil. Mat ho klopýtavě tlačil zpátky, volnou rukou mu páčil prsty a opakovaně do něj bodal nožem.
Chlapík náhle upadl, sklouzl z Matovy čepele. Nůž ho málem následoval na podlahu. Stejně tak Mat. Lapal po dechu, po sladkém vzduchu, a na čemsi visel, držel se dveřního rámu, aby se udržel na nohou. Z podlahy k němu vzhlížel muž s obyčejnou tváří očima, které již nikdy nic neuvidí. Byl to hromotluk se zakroucenými murandskými kníry v tmavomodrém kabátě, který by se hodil pro menšího kupce či úspěšného řemeslníka. Vůbec nevypadal jako zloděj.
Mat si najednou uvědomil, že se při rvačce prodrali otevřenými dveřmi. Pokojík to byl menší než Matův, bez oken, matné osvětlení pak poskytovaly dva kahany na stolcích vedle úzké postele. Od velké otevřené truhly se narovnal hubený světlovlasý muž a divně se podíval na mrtvolu na podlaze. Truhla zabírala většinu volného prostoru v místnosti.
Mat otevřel ústa, aby se omluvil, že tak hrubě ruší, a hubeňour vytrhl od pasu dlouhou dýku, sebral z postele palici, přehoupl se přes truhlu a skočil po Matovi. Takhle se lidé na mrtvé cizince nedívají. Mat, nejistě se držící veřejí, hodil spodem svůj nůž, a jílec ještě málem neopustil jeho ruku a už sahal pod kabátcem pro další. Jeho nůž zasáhl muže přímo do hrdla a Mat málem upadl podruhé, tentokrát úlevou, když se muž chytil za krk, krev mu stříkala mezi prsty, a přepadl dozadu do otevřené truhly.